Ještě poznámky cestou – Čtvrtek 11. července 2013

vlastně v životě běží především o svědectví, bylo tomu tak v minulém režimu, je tomu stejně tak i v režimu tomto, který mě nepřestává udivovat, jaké nestydatosti jsou veřejně možné, jak mizí morální hranice, jak mizí vůbec jejich potřeba, chodím ulicemi a říkám si, „tato země není pro starý“, nejenže není pro starý, kteří zelenou na přechodu nestihnou, snad tak do půli cesty, do dvou třetin, proč bych se měl nechat atakovat tupě mechanizovanými figurkami za volanty? tato země ovšem nejenže není pro starý, obávám se, že vůbec není pro lidi, jak jsem na komunikaci s nimi býval zvyklý, oč dotěrnější a familiárnější jsou ataky z reklamních tlampačů, o to je člověk člověku dále a dále, až stojíš sám, přemýšlíš nad tím, jaký má smysl tohle všechno psát, když navíc ještě víš, že se opakuješ, ale co dělat, když jsme ještě neumřeli, o svědectví běží, stejně jako kdy jindy, jen o toto jedinečné, nepřenosné, nedělitelné osobní svědectví, ať už by bylo jakékoli, krásně a přesně píše Oscar Wilde v zápiscích z žaláře v Readingu: „Bylo to za mého posledního procesu, seděl jsem na lavici obžalovaných a naslouchal jsem zdrcující žalobě Lockwoodově; zněla jako místo z Tacita, jako verš z Danta, jako některá z paličských řečí Savonarolových proti římským papežům. Zmocnil se mne hnus při tom, co slyšelo mé ucho. Náhle projelo mi hlavou, ‚Jak by to bylo velkolepé, kdybych to vše pověděl na sebe já sám!‘ Okamžitě bylo mi jasno, že, co se řekne o někom, neznamená nic, ale že na tom záleží, kdo to říká. Svrchovaná chvíle člověka – o tom nepochybuji ani v nejmenším – je chvíle, kdy klekne do prachu, bije se do prsou a vyzná všecky hříchy svého života…“ (z knihy De profundis, Knihy dobrých autorů Kamilly Neumannové, 1920, přel. Ant. Starý, podle anglického vydání Rossova a německého vydání Meyerfeldova) – je to zásadní věc v případě jakéhokoli svědectví, padni, komu padni, ale vždy individuálně, žádný individualismus jakoby zde nebyl dostačující, jak právě ve svém postavení Wilde přesně domýšlí: „Jediný hanebný, neodpustitelný a provždy opovrženíhodný čin mého života byl v tom, že jsem si dovolil žádati na společnosti pomoci a ochrany.“ (ibidem) – ano, je potřeba se vracet, je potřeba se třeba i opakovat, protože na tom především záleží, kdo toto svědectví vydává, nelze nic delegovat, vším nutno projít nezástupně, a jen tehdy a právě tehdy toto svědectví může život ospravedlnit, je zde ovšem i mlčení a tajemství, které nejsou něčím negativně bezobsažným, nýbrž rubem sdělení ve smyslu existenciálním, a zde se ocitáme na půdě náboženství, o němž Josef Š. v rozhodující chvíli se rozhodl ke konstatování: „Tady nejsem kompetentní“ – jsem zde kompetentní já? jak to mohu vědět? vyslovil jsem vše, co jsem vyslovit měl? nic podstatného jsem nezamlčel? všechny zápasy vedeme sami se sebou, a jak by Josef Š. dodal, „se sebou o sebe“, ale je to skutečně vše? nelze nepadat, jen to zvedání jde stále více ztěžka, udržet nedílnost a důslednost svého osobního životního údělu, bez ohledu na vracení, opakování, opravy, znovuzačínání, jen onu duchapřítomnost udržet, v tom je pravá svoboda a nezávislost, nikomu z lidí nic nedlužíme, jen sobě samým, jen svému svědectví, ještě je čas, ještě stále máme čas –
11. 7. 2013, Brno, Alfa Passage, 17:49