Ještě poznámky cestou – Pátek 12. července 2013

vím, že se dále nedostanu než k fragmentům, citacím, k citacím sebe sama, vracím se k prvním důvodům, k dávným zápiskům, značeným nedůsledně, substanciálně, zkratovitě, dnes i smysl na mnoha místech nejednoznačný, přesto se k nim znovu obracím, abych aspoň takto se s nimi vypořádal, pro tuto chvíli, třeba i jednou provždy, Brno, 6. 11. 1972, návštěvou u J. Š. (kterého jsem právě včera zmínil, a který z mnoha mých úvah – ať jmenován či zamlčen – se dere na povrch, jako polemický protějšek, jako úctyhodný myšlenkový nepohnutelný balvan, jako opora filosofie po výtce ve smyslu existenciálním), „Dokonalost a míra. Kýč. Panna Maria Syrakuská: Ta, jež pláče – sádrový obraz: kýč! J. Š. říká: ‚Ona prostá věřící, modlící se k obrazu, může vidět čistou krásu!‘ Dokonalost, míra, krása, číslo: číslo ne(jen) kvantita, ale (i) kvalita. Jde o to, co (ne jak, kolik…) Dítě když maluje, maluje vždy něco; to jak je přidáno; výtvor také nikdy nemůže být kýč. J. Š. říká: ‚Tam je klíč‘. – ‚Vždycky když se před kupou papíru dostanu k jak, okamžitě vstávám od stolu.‘ Otokar Březina říkal: ‚Jakmile dojdu k dokonalé formě, jakmile určitý styl, určitou formu dokonale ovládnu, nechávám ji být a jdu dále.‘ – Hrůza a absurdnost z opakování. Sadismus a absurdnost, když se tvrdí, že Mše je opakováním… Jiří K. (rovněž hovoru přítomný) upřesňuje: ‚Po prvním svatém Příjímání by se mělo vlastně umřít. Tento zážitek z dětství byl pro mě hrozný. Bylo mi strašně, byl jsem bledý a měl jsem skoro smrt na jazyku. Ostatní děti se šťouchaly, štípaly, ale mě museli rodiče křísit k životu. Připadalo mi absurdní znovu se vracet do života.‘ Toho dne také J. Š. mluvil o příliš snadném odpuštění v křesťanství: ‚Pokud se ztratí věci nenahraditelné, nemělo by to být odpuštěno, protože je to krádež na Smrti.‘ Soucit a láska, dle J. Š., jsou antagonismy. Láska Boží je bez slitování (Melanie Calvatová), v lásce je hodně bezohlednosti, ba přímo krutosti. V lásce není slitování. Naopak soucit vede ke smrti. Je jistá absurdnost v tom, tvrdí J. Š., ošetřují-li nemocné právě světci. ‚Nemocný se chce uzdravit, kdežto světec mu přeje více, přeje mu něco lepšího.‘ – Později je řeč o naději. Naděje je nacházena až na samém dně beznaděje. J. Š. dodává: ‚Je známo, že těžce nemocní lidé hrozně si během choroby zoufají; ale není-li už vůbec žádná naděje, není-li už vůbec žádný záchranný bod na obzoru, ve chvíli naprosté beznaděje, svitne jiskra opravdové naděje.‘ J. Š. říká, že je to zkušenost přímo klinická! – Vědění a víra. Věda ví a bude vědět stále více – o ničem. Věda je pomalým dospíváním k Nihil. Věda v porovnání s mystikou. Také mystika ve všech svých typech, ať západní či východní, dospívá k ničemu. Jedni se stávají kacíři (Eckhart, Böhme), druzí se obracejí k autoritě církevní (Sv. Tereza, Sv. Jan z Kříže). Je řeč také o věštbě – nikoli následnost, ale synchronizace. Pohled seshora svisle dolů, napříč časem, synchronně. Možnost a závažnost věštby (C. G. Jung).“ – to jsou tedy zápisky, poznámky z toho podzimního dne roku 1972, ale nacházím zde na dalších třech papírech několik zápisů ještě starších, ze začátku roku, ty závěrečné, před „návštěvou u J. Š.“, jsou pouhé citace (23. 3. 1972): „V den vypuknutí první světové války (13. 7. 1914) si zapisuje Franz Kafka do deníku: ‚Ale psát budu přese všechno, bezpodmínečně, je to můj boj o sebezáchovu.‘ – ‚Necítíme se tu dobře, necítíme se doma. Dokud nám nebude zaručena nesmrtelnost, nebudeme uspokojeni a budeme se navzájem nenávidět, ač máme potřebu se milovat.‘ (Eugène Ionesco, Drobty deníku)“ – toť tedy jeden z návratů do minulosti, která tak či onak patří i k té současnosti aktuální, jak ostatně i z dalšího psaní vysvítá, případně ještě vysvitne –
12. 7. 2013, Brno, Alfa Passage, 15:18