Rozhovor Luboše Vlacha s Jaroslavem Erikem Fričem, 10. 1. 2001

V. – Proč vlastně píšeš a vydáváš básně? Co ti to dává? Co ti to bere? Odkud se to bere?

F. – Poezii pokládám za věc nesmírně důležitou, u sebe přímo za nezbytný aspekt života, vidění života, poznávání a komunikace. Z toho důvodu ji vydávám, – nebo aspoň to, o čem jsem přesvědčen, že poezií je. Co mi to bere? Hm … hm … já se domnívám, že ve smyslu duchovním mne pouze obohacuje – osmyslňuje moji životní pouť a pokud mi to něco bere, tak jen – možná – působí nějaké relativní finanční propady, je-li vůbec odkud padat.

V. – Odkud se to bere? A kam?

F. – Poezie – z řeckého slova poiesis – znamená tvorbu jako takovou, nepochybně chápanou v mnohem širším smyslu, než je chápána dnes. Dneska poezie = pošetilost. Poezie u nás je pošetilost a snobárna, aspoň u většiny –

V. – Snobárna – to ještě není automaticky nadávka. Ale ty náklady jsou tak miniaturní –

F. – Byť by to byly i náklady sebemenší, tak to pokládám za vysloveně chlebovou nutnost. Můj způsob přežití je vydávání poezie.

Underground – to slovo jste jistě zaslechli a na mysli vám určitě vytanou nějaké aosciace – plastici, The Velvet Underground, Národně socialistický underground, Ivan Martin Jirous, The Fugs, pivo … Stejně tak se lze spustit po vlákně slovních významů a nechat myšlenky volně plynout – underground, podzemí, souterain, sklep, pivnice. Kam jsme to dospěli – dostali jsme se do prostoru skrytého před slunečními paprsky, k opaku obýváku, kde je uhelný prach, zaprášené láhve a pach plísně … působí zvláštní stav mysli,který člověka alespoň na chvíli osvobozuje od všeho a obnažuje mu primární základy jeho bytosti. Poznej tajemství života a jeho koloběhu. Hledat, jenže kdo hledá tak se musí připravit na to, že může zabloudit. Dveře jsou dokořán. Tedy těkat, sledovat chvějící se povrchy, vracet se ke kořenům.

Brno, Místodržitelský pálác, Moravské náměstí 1a, nádvoří

Pavel Zajíček & Tomáš Vtípil – autorské vystoupení protagonistů DG 307 – Praha, Brno
Urband – Schrammelmusik – Brno
dj Pajináč
Vstupné volné

Nedělní odpoledne – spolu, sami, na terase, vytrženi, vytržení. Piju víno, ty si čteš Noční vlak do Lisabonu a piješ víno. Povídala jsi mi, že kniha je o nemožnosti – nemožnosti setrvat na jednom místě. Taky jsi tvrdila, že jsi ten typ, co chce, a přesto nedokáže odejít. Proč?? Zůstáváš na místě … tady v tomto městě příliš malém … kde znáš každý kámen. Tulipány jako by z kamene vytesány. Čas pomalu protéká a ve sklenici je červené víno.

Už se to vyskytlo – alespoň se domnívám – ve Hře se skleněnými perlami, v proudu asociací v řečišti jazyka v propojení určitých taktů jistého hudební skladby s určitým zážitkem.

Nedávno se mi to znovu vybavilo. Právě jsem odpočíval a poslouchal rozhlas. Mladý pianista hrál Chopina a já poslouchal toho jeho Chopina tak, jako fyzicky unavený člověk hudbu poslouchá – napůl pozorně, napůl nesoustředěně, rozptýleně, netečně. Oddal jsem se zvuku. Vnímal jsem zvukové stimuly a kompozici si neuvědomoval.

Petr Borovička: Mě to není jasný.

Richard Buckminster Fuller: Neměňte člověka! Proměňte jeho myšlení.

Mao Ce-tung: Vytvořte člověka z podstaty jeho duše. Převraťte jeho myšlení.

John Cage: Najděte společný jmenovatel.

Michal Ženíšek: Lenine, Staline, Putine!... PECKA tě nemine!!!

Cinty, cinty, cinty … vlastně tu není jiná možnost. Šel jsem tiše … nikam … věděl jsem … ostatně jako pokaždé … určité věci existují jako fakta … zprávy na papíře, protokoly, záznamy hlasu a hudby apod. Určité věci existují, protože by jisté skutečnosti potom nedávaly žádný smysl. Všechno se to nějak zamotalo.

Bum bác ratata … Obří švábi zaplavili Neapol. Závislost je zcela individální. Všudypřítomná je možnost … možnost hříchu. Odporní brouci vylézají z děr. Neostýchají se. Jsou až sedm centimetrů dlouzí. Městu se nedostává personálu, který by nepřetržitě zasahoval, aby zabránil jejich přemnožení … McDonnalds nenese žádnou zodpovědnost.

Příběh ze života Hermanna Hesse. Matka třináctiletému Hermannovi navrhuje: „Myslím, že bychom měli zahnout doprava.“

„Myslet za mě nemusíš. Vystačím si sám.“ odvětil Hermann a dal se vlevo.

Včera jsem si tuto miniaturu přečetl v novinách, ale co hýbe tiskem není výročí úmrtí Hesseho, nýbrž soudní proces s moskevskými punkerkami Pussy Riot. Trojice dívek, která v kuklách, šatech a punčocháčích vyzývavých barev provokuje na nejrůznějších veřejných místech – autosalonech, luxusních obchodech – kde hlasitě vykřikuje to, na co jejich okolí stěží pomyslí.

Naposledy, krátce před opětovným zvolením Vladimíra Putina prezidentem Ruské federace v Chrámu Krista Spasitele zvolily formu modlidby. Půlminová scénka pobouřila světskou spravedlnost i pravoslavnou veřejnost natolik, že si dívky vykoledovaly obvinění z chuligánství v organizované skupině a půlroční vyšetřovací vazbu.

Svědci poznávají obviněné podle úskočně výsměšného výrazu očí. Ústa, nos i mimika obličeje pod maskou a přesto poznány. Americká zpěvačka Jarboe mluvila o maskách následujícím způsobem: „Maska tě učiní skutečně svobodným, za maskou padají zábrany. Skryta za maskou můžu být kýmkoli. Mé masky mi poskytují volnost rozletu …“

Klub Boro, Křenová 75, Brno



Uvedení nových titulů a vystoupení nejpodivnějších souborů nezávislé scény. Křty ových desek, exhibice kmenových autorů revue DNO a křest Vánočního čísla.
Pivo Polička 11° za 22,-
Vstupné CZK 100,- na den, nebo permanentka 150,- na oba dny v předprodeji na baru v Boru, u Wolfa a v Indies, nebo on-line na Dřevěné cikádě. Permanentka pouze v předprodeji !!!

Milan Kohout je opravdu příjemný a sympatický člověk, poznal jsem ho osobně na vernisáži ve Švandově kavárně, v brněnské Alfě, kde se částečně zúčastnil brněnského uvedení dvou posledních knížek Milana Kozelky, nebylo moc času na hovor, a předpokládám, že M. K. ani netuší, že sem tam – pokud možno „žertovně“ – se o něm zmíním právě v tomto blogu, pohazuje totiž tak neobvykle slovem „náboženství“, že jsem si toho nemohl nevšimnout, a jeho běhání po světě je taky výjimečné, tu leží mezi návštěvníky na Čínské zdi, tu zase zalézá za sakrální sousoší u olomouckého chrámu, onde zase oprátky (amerických, a nejen amerických bankovních „dluhů“) sobě i jiným na krk věší, je to prostě obdivuhodná aktivita, navíc učí na jedné z bostonských universit, kterých je sice přes 100, ale přece jenom… o „českém undergroundu“, a taky několik svých – mně osobně se velmi líbily – textů mi dovolil publikovat před časem v novinách Uši a Vítr, což zprostředkoval Milan Kozelka, ale – musím se přiznat, že to zacházení se slovem „náboženství“ je pro mě trochu záhadou, proč se tak čertí? zfackoval ho coby dítě nějaký farář? nekoledoval si?