tvrdím, že prakticky vše, co dnešní civilizovaný mozek vymyslí, se obrací proti člověku, koupil jsem čaje, jedno balení podle starého receptu, bylo je možno otevřít „zlatou“ stužkou obepínající krabičku bez problémů, na druhé, průmyslové balení jsem musel vzít nůž, vůbec většina dnešních ambaláží vyžaduje nůž nebo sekyru, nepočítá se s vetchou babičkou, která vychovala dvě generace, nejen to, nepočítá se vůbec s člověkem, brodím se odpadovým plastem, když jen několik dní jej nejdu vysypat do kontejneru, při tom samozřejmě nemohu přejít cestu, neboť je okupována jedním automobilem za druhým, vždy s jednou osobou uvnitř, zpravidla znechucenou tím, jak si může někdo dovolit chodit pěšky, co to může být za člověka? podivín? cožpak mu nestačí tak lákavé nabídky automobilového průmyslu? cožpak mu nestačí ty nejvýhodnější úvěrové podmínky?

mnohokrát jsem už myslel na nebezpečí opakování v těchto zápisech, a nemohu se s tím nebezpečím vypořádat jinak než přece jen spoléháním na svou naprosto nespolehlivou a děravou paměť, z jejíchž hlubin se tu a tam vynořují střípky, někdy i celé zakrvácené fragmenty, ač nikdy ne zřejmě kompaktní plochy, vždy jsou ty paměťové stopy charakteristické právě těmi výpadky jako ementálský sýr dírami, je ovšem také řada věcí, které vím s naprostou jistotou, kdežto mí přátelé naopak totéž, tentýž děj či tatáž slova popisují často jen velmi nepřesně, rozčiluju se a namítám – dle mého soudu naprosto racionálně – „vím toho málo, a pamatuju si ještě méně, ale to, co si pamatuju, a to, co skutečně vím, tím pak jsem si opravdu jist!“ – ale ani to neplatí vždy, ani tento můj záchranný (a obranný) kruh není stoprocentně neprostupný a spolehlivý, staly se mi v tomto smyslu neuvěřitelné paměťové propady, kdy jsem si „věřil“, a přesto se mi ďábelsky – nejspíš pýchou navozená – nastalá realita vychechtala mefistofelským výsměchem, jak praví Josef Šafařík ústy právě tohoto raracha: „Mé rodiště je Ráj.

čtu po letech Toulky s Charleym, znamenitá kniha, jako by až po letech ke mně doputovala, přes propast času jako by teprve teď mi zpřítomnila skutečná léta 60tá, Steinbeck byl tehdy o tři roky mladší než já nyní, plný síly, ale plný i hlubokého porozumění pro křehkost lidské duše, zranitelnost života, vedeného jakkoli a kdekoli po jeho zemi, právě aby svou zemi zase po dlouhém čase „poznával“, „vandrák jednou, vandrák vždycky“, píše o sobě tento šedesátník, je tam spousta jasnozřivých pohledů „do duše lidu“, vážných a chápajících, ale přesto jako by cestoval tak trochu po cizí zemi, tomu velmi rozumím, ač zkušenosti jsou v mnohém odlišné: „Cesta je jako člověk; žádné dvě nejsou stejné. A všechny plány, záštity, chytristiky a nátlak jsou bezvýsledné. Po letech zápasu poznáme, že se nepouštíme na cestu; cesta se pouští do nás. Průvodci, jízdní řády, rezervovaná místa, to všechno zakořeněné a nevyhnutelné, se roztříští na kusy o individualitu naší cesty. Teprve když si puncovaný vandrák tohle uvědomí, může se uklidnit a vyrovnat se s tím. Teprve pak odpadne všechno zklamání. V téhle věci se cesta podobá manželství. Domnívat se, že se dá nějak určovat, povede bezpečně k omylům.

Ve vežení na severu Sčchauanu obvykle sedělo kolem dvacítky politických vězňů. Všichni byli účastníky studentských nepokojů v červnu 1989. Byli obviněni z podněcovaní kontarevoluce. Tresty měli od dvou do dvanácti let.

Wan Paočcheng, kterému tehdy bylo třicet pět let, pocházel takzvané komunistické famílie. Jeho otec byl vysoký činitel a bojoval po boku předsedy Maoa v občanské válce. Ze způsobu, jak Wan mluvil i jak se choval, se nedalo usoudit, že měl tak vysoce postavené rodiče a že sám zastával vysoký úřad. Během pohnuté doby v roce 1989, kdy celá země povstala v touze po demokracii, se z něho stal nepřítel lidu.

Rozhovor se uskutečnil v únoru 1993, kdy jsme spolu s Wanem seděli ve stejném vězení. Byl propuštěn v roce 1994.

Liao Iwu: Mezi těmi, kdo byli uvězneni v souvislosti se studentským demokratizačním hnutím z roku 1989, jsi byl největší zvíře v aparátu.

Wan Paočcheng: Myslím, že máš pravdu. Než jsem skončil tady, jsem byl náměstkem ředitele největší vládní banky v Sčchuanu. Bylo to teplý místečko. Byl jsem odborníkem na hospodářskou politiku vedení. Když vedení vyhásilo nový kurz, pečlivě jsem prostudoval veškerá nařízení. Taky jsem četl oficiální tisk Komunistické strany – Lidový deník. Držel stranické linie a dával si pozor.

Čou Mingkuej strávil skoro celý život ve sračkách. Začal jako čistič veřejných sociálních zařízení. Dnes má smlouvu s magistrátem a provozuje rozsáhlé veřejné záchodky v severozápadní oblasti města Čchengtu. „Byznis jako každej jinej.“ říká Čou. Je mu sice asi sedmdesát, přesto budí stále svěží a činorodý dojem.

Poznali jmse se s Čouem dávno. Jeho záchodky sousedily s čajovnou mé matky. Přesto jsme se znali jen od vidění. Teprve vloni a navíc v noci jsem se odvážil, odložil jsem intelektuální pýchu, a dal se s ním do řeči.

Čou Mingkuej: Jdete na záchod? Je už dávno po půlnoci. Měl bych vám účtovat extra tarif. Víte, platím daně … ale vy jste pravidelný zákazník. Můžete jít normálně.

Liao Iwu: Otče Čou, nechce se mi na záchod. Přišel jsem vás vyrušit od čaje.

Klub MÝDLO, Traubova 3, Brno

[che] – křest alba RUB A TO
Radim Babák – poesie s harmonikou – Brno
Tomáš Vtípil – Power Electro – Brno
Tubabu – zápoafrické rytmy – Brno

Byla noc. Auto svištělo po dálnici. Jeli v něm Dan, Karel a Petr. Bylo to rychlé auto a řídil je Karel.

Dan a Karel byli živí a vezli se vpředu. Petr se nevezl, ale byl vezen. Petr byl v jiném stavu než oni, což vzhledem k pohlaví neznačilo těhotenství. Byl mrtvý, přesněji přivedený ke smrti. A posléze vmáčknutý do kufru auta. Bylo tam poněkud neútulno i těsno, ale ne že by mu na tom znatelně záleželo. Zato Dan i Karel se s ním nadřeli. Co naplat, byl to vzrostlý chlap v životě i po něm.

Auto uhánělo. Karel držel sebejistě volant. Občas pohlédl do zpětného zrcátka a sám sebe se dotkl očima. Z tváře se mu nedalo vyčíst nic a takový dojem měl z celé své osobnosti. Připadal si chladný jako kov.

„Tady by měla být odbočka,“ řekl a zpomalil. Přikrčil se, aby ji nepřehlédl, a na čele se mu vyrýsovaly vrásky, které se vzápětí uhladily.

„To bude ještě dál,“ odvětil Dan. Lhostejně hleděl kupředu, na světlomety ozářenou dálnici.

PITBULL

přised jsem si k nim. zajímalo mě co musí mít za náturu
když dokáže v kurevsky přesně vypočítaným
pomalým rytmu soust řezat psa přes čenich
a cpát se při tom gulášem.
to-se-dě-lá-že-brat?
blondska v květovaných šatech natáhla ruku po obojku.
pěstí ji zatlouk zpátky do židle.
„čau kámo“ řek jsem
na uvítanou. „můžu tě zvěčnit do básně?“
„no jasan! o čem bude?“
„o parchantovi.“

Na plátně za katedlou se zjevil umrlý Marat ve vaně. Nápis Liao Yiwu a potom menším písmem Wertewelten, datum a podtituly hodnoty, kultury resp. autorské čtení a diskuze.

Wertewelten je projekt profesora komparatistiky Jürgena Wertheimera. Dnes vešer je hostem subtilní a nenápadný čínský spisovatel Liao Yiwu. Liao letos dostal Mírovou cenu německých knihkupců poté, co dobrodružně unikl přes Vietnam z lidové Číny. Brýle s tenkými obroučkami a vyholená hlava …

Profesor Wertheimer je naopak rozevlátý šedesátník s nonšalantním vystupováním a výzorem doktora Mabuseho. Několika větami představuje publiku hosta, krátce vytkl smysl symposia Wertewelten. Dnes bude řeč o poetice a politice.

Posluchárna se postupně zaplňovala. Profesor Wertheimer cituje z Liaovy řeči v bývalém kostele sv. Pavla ve Frankfurtu: „Svět je zahlcen bezcenými hodnotami, co staví peníze nadevše.“