Kontrarevolucionář – Liao Iwu

Ve vežení na severu Sčchauanu obvykle sedělo kolem dvacítky politických vězňů. Všichni byli účastníky studentských nepokojů v červnu 1989. Byli obviněni z podněcovaní kontarevoluce. Tresty měli od dvou do dvanácti let.

Wan Paočcheng, kterému tehdy bylo třicet pět let, pocházel takzvané komunistické famílie. Jeho otec byl vysoký činitel a bojoval po boku předsedy Maoa v občanské válce. Ze způsobu, jak Wan mluvil i jak se choval, se nedalo usoudit, že měl tak vysoce postavené rodiče a že sám zastával vysoký úřad. Během pohnuté doby v roce 1989, kdy celá země povstala v touze po demokracii, se z něho stal nepřítel lidu.

Rozhovor se uskutečnil v únoru 1993, kdy jsme spolu s Wanem seděli ve stejném vězení. Byl propuštěn v roce 1994.

Liao Iwu: Mezi těmi, kdo byli uvězneni v souvislosti se studentským demokratizačním hnutím z roku 1989, jsi byl největší zvíře v aparátu.

Wan Paočcheng: Myslím, že máš pravdu. Než jsem skončil tady, jsem byl náměstkem ředitele největší vládní banky v Sčchuanu. Bylo to teplý místečko. Byl jsem odborníkem na hospodářskou politiku vedení. Když vedení vyhásilo nový kurz, pečlivě jsem prostudoval veškerá nařízení. Taky jsem četl oficiální tisk Komunistické strany – Lidový deník. Držel stranické linie a dával si pozor.

Liao: Přece však vysoce postavený úředník a úspěšný obchodník skočil zde?

Wan: V květnu 1989 jsem byl služebně v Pekingu. Byl jsem pověřen inkasem splatných půjček. Původně jsme chtěli tímto rutinním úkolem pověřit obyčejnýho zaměstnance, ale studentský demonstrace se postupně radikalizovaly. Země se topila ve zmatcích. Rozhodl jsem se, že pojedu osobně.

Liao: Jak to, že vaše banka poskytla půjčku někomu až z Pekingu?

Wan: Společnost sídlila v Pekingu, ale v Sčhuanu měli pobočku. Pak sčchuánskou pobočku uzavřeli a její aktiva přesunuli do ústředního ředitelství. Koncem května jsem nasedl na vlak směr Peking. Blbě jsem si to načasoval. Možná se pamatuješ, tak demonstrace začaly – v dubnu během oficiální tryzny za bývalýho generálního sekretáře Komunistické strany Číny Chu Jaopanga. Z poklidných demonstrací se postupně staly protesty proti zkorumpované vládě. Studenti požadovali demokracii. Na konci května, když vláda odmítla dialog s protestujícími, se hnutí se šířilo celou zemí. Většina studentů se soustředila v Pekingu.

Odjel jsem připraven na všechno a neveřil jsem ničemu. Můj otec sloužil pod předsedou Maoem a byl plně loajální Straně. Nějak jsem musel tu jeho loajalitu zdědit. Lidé kolem jako by třeštili v šílenství, ale já jsem zůstal klidný a soustředil se na svou práci.

Šel jsem přímo na ústředí. Budova byla prázdná. Našel jsem jenom službu na recepci. Oznámili mi, že vedení i zaměstnanci jsou na náměstí Nebeského míru. Demonstrují s vlajkami a transpareny na podporu studentů. Odešel jsem a ubytoval se v hotelu v blízkosti ulice Cchuejwej ve středu Pekingu. Pokoj jsem měl ve druhým patře. Okna směřovala na rušnou křižovatku. Před setměním jsem ještě sešel do přízemí a pozoroval lidi jak si v malých skupinkách vyměňují nejnovější zprávy a fámy. Kdosi stál na dřevěné bedně a tvrdil něco o třiceti tisích vojácích … Byli povoláni, aby obnovili pořádek. Jiný v publiku vykřikoval, že jich je jen dvacet tisíc. Atmosféra se v okolí hotelu před půlnocí neuklidnila.

Vrátil jsem se na pokoj a studoval pracovní podklady. Nazítří jsem opět zamířil na ústřední ředitelství té společnosti a zase nikdo nikde. Nakonec jsem se rozhodl odložit odjezd o další dva dny. V noci na 3. června se ulice pod okny stále více a více zaplňovala. Hotel byl děsivě prázdný. Veškerý personál se připojil ke studentům v ulicích. Kdosi stál na schodišti před vchodem a vysvětloval jak stavět barikády. Dav se zahušťoval. Nebyl jsem svědkem takového nadšení od dob Kulturní revoluce. Svůj loajální postoj jsem nezměnil. Zůstal jsem lhostejný a šel spát, dokonce o trochu dříve než obvykle.

Pozdě v noci se dění na ulici se stalo hlasitějším. Pamatuji se, že jsem vstal, zavřel okno a zase si lehnule. Opakoval jsem si, že jsem státní úředník a nesmím připojit k lůze za venku. Vzal jsem si prášek na spaní a brzy byl mimo.

Probudily mě až výstřely. Šel jsem k oknu. Venku byli vojáci a jedoucí tanky. V životě jsem nic takového neviděl. Během Kulturní revoluce mezi sebou soupeřily Rudé gardy a občas padlo pár výstřelů, ale tohle bylo nesrovnatelný. Ti střílející ozbrojenci na ulici byli naši vojáci a stříleli do nás nevinných občanů, kteří jim dali zbraně proti nepřátelům. Napřed jsem chtěl zjistit, co se děje, ale pořád jsem byl pod vlivem toho prášku. Motala se mi hlava. Brzy jsem znovu usnul.

Okolo desáté ráno, mě probudilo hlasité klepání na dveře. Byla to pokojská. Vešla dovnitř a začala křičet. „Pane, jak dokážete spát v takové situaci? Podívejte se na to okno.“ Podíval jsem se směrem, kam ukazoval její prst. Okno rozbyla zbloudilá kulka. Na koberci ležely střepy. Díky Bohu jsem v noci nezůstal u okna. Byl bych dávno mrtvý. Pokojská mi oznámila, že host v desátém patře se vyklonil z okna a koupil to do hlavy. Krev se mi navalila do hlavy. Od teď jsem nedokázal stát nezúčastněný mimo.

Liao: Změnil jsi názor?

Wan: Jo. Za oknem byla rozbitá ulice, kde patrolovali ozbrojení vojáci a v pětiminutových intervalech tudy projížděli tanky. Mladík běžel po ulici. Vojáci mu přikázali, aby se zastavil. Byl to ještě kluk a měl strach. Zastavil se, ale pak se dal znovu do běhu. Jeden z vojáků zamířil a stčelil ho přímo do zad. Ten kluk se svalil a zůstal ležet. Bylo to jako ve filmu. Myslím, že ani otec, který bojoval v Občanské válce, viděl takové scény – naši vojáci střílející neozbrojené civilisty.

Dokonale mě to omráčilo. Pokojská mě odtrhla od okna a odvedla zpět do postele. Varovala mě: „Vojáci zešíleli. Když vás zasáhne zbloudilá kulka, označí vás za výtržníka. Nikdo už za nic neručí.“

Bylo mi to jedno. V dalších dnech jsem chodil po ulicích a mluvil s těmi, kteří na vlastní oči viděli násilí v noci na 4. června. Zašel jsem do dvou nemocnic. Viděl jsem postřelení studenty i obyčejné občany. Večer jsem zapnul televizi. Nikdo se ani slovem nezmínil o krveprolití. Oficiální verze tvrdila, že Čínská armádla zasahovala v hlavním městě proti několika výtržníkům. Nikdo nebyl zabit. V mé braži se cení především čestnost. Pocítil jsem nutnost něco napsat. Chvatně jsem si zaznamenával všechno, co jsem viděl i slyšel. Předtím jsem psal jen účetní zprávy a vyřizoval obchodní dopisy. A přes noc se ze mě stal spisovatel. Mé pero letělo nad stránkou. Snad jsem psal úplný hlouposti a slzy mi rozmázly rukopis. Za týden jsem měl osnovu. Bylo to na sedm stran. Opravil jsem pravopisné chyby a přeformuloval několik pasáží. Tehdy nebyly počítače tak, že jsem zprávu krasopisně přepsal na čisto. Nazval jsem to Účet za 4. červen. Než jsem odjel z Pekingu, šel jsem do copy shopu a tajně nafotil sto kopií.

Ve vlaku z Pekingu jsem zprávu rozdával spolucestujícím. Bylo právě týden po zásahu. Studenští vůdci se stali štvanými osobami. Bezpečnost měla nejvyšší pohotovost a nepřetržitě hledala ve vlacích vůdce nepokojů. Byl jsem opatrný a mnozí mi pomáhali. Když jsem se vrátil do rodného města, tak jsem už všechny kopie rozdal.

Život se vrátil do zajetých kolejí. Vzal jsem si pár dní dovolené a pak se vrátil na své staré místo v bance, jako by se nic nestalo. Nejasně jsem si uvědomoval, že jsem nervózní.

V průběhu příštího měsíce byli naši pracovníci nuceni odsoudit studenské nepokkoje a slíbit věrnost Straně. Mnozí, kteří se v soukromí rozhořčovali nad průběhem krveprolití, museli teď veřejně deklarovat souhlas. Protestovat proti vládnoucímu systému bylo jako házení hrachu na stěnu – bezvýznamný pokus znamenající úplnou prohru. Všichni jsme dostali za úkol číst Lidový deník a držet se stranické linnie. Během schůzí jsem také já vyjádřil souhlas s politikou vedení. Jako náměstek ředitele banky jsem se také musel ujmout kolektivního vymívání mozků. Posledního měsíce, protože se žádný ze zaměstnanců neúčastnil místních demonstrací, jsme skončili se zaslouženou odměnou. Věděl jsem sice, že mnozí byli na demonstracích, ale nikdo nikoho neudal.

Postupně jsem zapomněl na to, co se dělo v Pekingu. Avšak bezpečnost nikoli. Po dvou měsících, myslím, že v srpnu, si mě ředitel zavolal k sobě do kanceláře. Vešel jsem a ihned si všiml dvou cizích lidí. Ředitel mi oznámil: „Pane Wane, řekněte nám, prosím, co jste dělal v Pekingu.“ Mráz mi přeběhl po zádech. Zkoušel jsem se vymluvit: „Pane řediteli, sám dobře víte, co jsem v Pekingu dělal.“ Jakmile to uslyšel, zbrunátněl v obličeji a odsekl: „Bohužel nám není nic známo o tom, co jste tam dělal.“

Jak se později ukázalo, bezpečnosti se dostaly do rukou mé letáky. Někteří spolucestující spolupracovali a pomohli při vyšetřování. Měli mě už nějakou dobu pod dohledem. Když mě zadrželi, mnozí tomu nedokázali uvěřit. Jak se mohl takový ostřílený činitel, tak snadno zaplést. Na tiskové konferenci, které se týkala mého případu, mě bránil dokonce tajemník městského výboru Strany: „Je to vyloučené. Pochází z revoluční rodiny. Jeho otec a já jsme společně vstoupili do komunistické armády. Pan Wan mladší je dobrý komunista. Do strany byl přijat už v osmnácti letech. Viděl jsem ho vyrůstat a byl to hodný chlapec. Stal se z něho vynikající pracovník. Nemohu tomu uvěřit.“ Tajemník dále tvrdil: „Ten hoch je vycházející hvězda. Prosím, nědějme ukvapená rozhodnutí, která mohou zničit jeho kariéru.“

Bezpečnost začala být postuoně nervózní. Pozvali si mé příbuzné a předložili jim letáky, svědectví hotelového personálu i spolucestujících z vlaku. Všichny to překvapilo. Stranický tajemník okamřitě podepsal rozhodnutí o mém uvěznění.

Tváří tvář předlořeným důkazům jsem neviděl jinou možnost než se přiznat. Naštestí jsem neměl spolupachatele a můj případ taky nebyl nijak komplikovaný. Avšak místo abych připustil, že jsem se mýlil, jsem otevřeně trval na pravdivosti svých tvrzení. Slepý hovno vidí. Bývalí spolupracovníci mého otce – myslím ty, kteří byli na důležitých místech v samosprávě, moji představení v bance a dokonce i velitel bezpečnosti – mě navštívili ve vazební věznici a zkoušeli mě přesvědčit, abych vzal zpět svá tvrzení. Radili mi, abych se přiznal a tvrdil, mě jsem byl k těm nestoudným lžím a pomluvám, které škodí pověsti udatných vojáků z náměstí Nebeského míru, sveden.

Opakovaně jsem odpovídal vyšetřovateli i otcovým přátelům: „Jako člen Strany přísahám při památce předsedy Maoa, že všechno, co jsem napsal je pravda.“ Vyšetřovatel to nevydržel a bouchl pěstí do stolu: „Vy už nejste členem Strany. Byl jste vyloučen. Jestliže však připustíte svou vinu a budete spolupracovat, může se vám zmírnit trest.“ Rozhodl jsem se neustupovat: „Pro činitele Komunistické strany je čest smyslem života.„ Vyšetřovatel se znovu rozčílil: „Pane Wane, přestaňte se chovat tak zastaně povýšeně. Býval jste náměstkem ředitele největší banky ve městě. Býval … Teď nejte vůbec nic.“ Nedal jsem se: „Nejsem žádný úplatný tajemníček. Takto se bavte se svou mámou.!“ Vysmál se mi: „Byl byste štasnej, kdyby to byly jenom úplatky. Otec by mohl použít svých konexí a vysekat vás z toho. Vrátil bste se domů, žil dál normální život. V Číně, sám to dobře víte, jakmile se zapletete do politického případu, jste ocejchován na celý život. Uvědomuje te si to?“ Neovládl jsem se: „Protože jde o závažný politický případ, nepřipouštím chybu. Nemohu se zaprodat svému svědomí.“

Nikdo se mnou nedokázal pohnout. Nakonec uvědomili mého otce. Tvrdili mě, že se neovládl. Zřekl se mě. Vykřikl: „Ten zkurvysyn!!!“ a zhroutil se. Sourozenci, ho neprodleně dopravili do nejbližší nemocnice, kde jim lékař oznámil, že právě prodělal mozkovou mrtvici. Sice částečně ochrnul, avšak zachoval si rozum. Bezpečnost rozhodla, že přivede starého muže za mnou do vazební věznice. Zneužili proti mě otce. To byl jejich poslední tak, který naprosto otřásl mou sebedůvěrou. Když ho pracovníci bezpečnosti dostrkali na nádvoří vazební vězníce, krvácelo mi srdce. Než jsem odjel do Pekingu, byl to zdravý muž. Seděl v invalidním vozíku. Bylo to … bylo to víc než jsem dokázal snést. Vrhl jsem se mu k nohám a začal jsem plakat. Musíš pochopit, že jsem byl jeho jediný syn. Dával do mě všechny své naděje. Pojmenoval mě po Paočchengské železnici. První čínské železnici, která spojpovala dvě provincie. Doufal, že budu mít stejně slibnou budoucnost jako železnice. Snařil jsem se, aby na mě mohl být pyšný. Byl jsem výborným žákem. Vyprávěl lidem, že já jsem byl tím nejlepším, co ho v životě potkalo. Asi si ani nedokázal představit, že mě jednou navštíví ve vězení.

Když mě pracovnáci bezpečnosti uviděli plakat, domnívali se, že jejich hra zafungovala. Velitel mě zvedl a sdělil mo: „Když doznáte svůj zločin, může vám být snížen trest. Můžete potom trávit více času péčí o svého otce. Budete moci nadále pracovat v bance a oddčinit své zločiny. Mnoho nevinných občanů jako vy bylo svedeno kontrarevolucionáři. Doufám, že se budete moci vrátit do lůna Komunistické strany a čínského lidu.“ Zatímco on mluvil, otec jen sohlasně pokyvoval hlavou. Nakonec sebral zbytek síl, aby zvedl ruku, a řekl mi: „Udělej, co si od tebe žádá Strana.“

Roztřásl jsem se. Zesílil jsem svůj hlas: „Otče dobře víte, co jsem za člověka. Jedna z věcí, které jsem se od vás naučil je čestnost. Nikdy bych nedokázal lhát ani podvádět. To, co jsem napsal, je pravda. V Pekingu umírali nevinní.“

Přerušil mě a škaredě se na mě podíval: „Svědčil jsi pouze o tom, co jsi viděl. Byl svědkem zabíjení. No a co? Nepřátelé revoluce si zaslouží smtrt. Bojovali jsme spolu s předsedou Maoem za rudou Čínu. My se snadno nevzdáme. Nedovolíme nacionalistům nebo americkým imperialistům rozbít čínský komunismus. Myslím, že jsi se spletl a začal jsi pomáhat nepříteli. Zkazil jsi na svých politologických studiích. Nakazil jsi se západním myšlením. To je velmi nebezpečné. Měl by jsi pokorně přijmout trest. Jsi-li skutečně mým synem, pak mě musíš poslechnout.“

Otec se viditelně silně potil. Nedokázal jsem se s ním dále dohadovat. Bezpečnosti se viditelně ulevilo. Požádali mě, abych před otcem přiznal. To jsem taky učinil.

Liao: A nezačal jsi zase vyvádět, když tvůj otec odešel?

Wan: Rozhodl pro kompromis a připustil, že „moje činnost poškodila zájmy republiky a Strany.“ Ale odmítl jse připustit, že jsem si vymýšlel pomluvy a šířil fámy. Tato obvinění mě přímo uřážela. Možná si vzpomínáte na ubohého čínského chlapce v americké televizi? V době opatření na náměstí Nebeského míru, tvrdil americkým reportérům na kameru, že všude teče krev a leží tisíce mrtvých. Pochopitelně přeháněl. Odvísílání tohoto rozhovoru v USA pobouřilo naše vedení tak, že ho okamžitě dali na seznam stíhaných osob. Po týdnu ho dostali a obratem odsoudili na deset let. Nebyl jsem jako on. Nelhal jsem ani si nepřisazoval. Rozhodně se nevzdávám. Jakmile dojde k revizi událostí na náměstí Nebeského míru, budu žádat o rehabilitaci.

Liao: Dostal jsi čtyři roky?

Wan: Jo, čtyři. Mohlo být hůř. Během posledního přelíčení mi soudce oznámil, že můj rozsudek byl zmírněm, protože jsem aktivně spolupracoval při vyšetřování. To jsou kecy! Teprve až tady jsem se setkal s kontrarevolucionáři. Sedím teď spolu s dvacítkou dalších kontrarevolucionářů, kteří se zapletetli do červnových nepokojů. Jsou to samí obyčejní lidé: učitelé, studenti, dělníci, zástupce vesnického starosty, pracovník berňáku, novinář a několik nezaměstnaných mladíků. Sedí tady i student techniky, kterému nebylo ani osmnáct, když ho zatkli. Všichni jsou ohromně milí.

Nech mě prosím vyprávět jeden příběh. Jednou ráno spadl holub z nebe přímo zem. Byl jsem první, kdo si toho chudáka všimnul. Napřed se holoubek pokusil roztáhnout křídla a odletět, ale zase se rozplácl na vezeňským dvoře. Přiběhli jsme k němu a opatně ho zvedli. Zachránilo mu život, že byl dvůr pokrytý vrstvou čerstvě napadaného sněhu. Měl však zlomená křídla i nohy. Jeho malá nehoda nás všechny semkla. Střídavě jsme se v péčovali o našeho holoubka. Jeden z nás udělal dlahu z bambusového výhonku a zpevnil mu zlomenou nohu. Další spoluvězeň ukradl z ošetřovny penicilinovou mast a vatové tyšinky, aby mu ošetřoval rány. Můj nový přítel Malý Jang přinesl z kuchyně nevařenou rýži, rozžvýkal ji a krmil ho. Napřed holoubek nedokázal nic pozřít. Malý Jang a Starý Lei mu otevřeli zobák a jemně ho krmili. Sbírali jsme ponravy, vybírali rýži, fazole a zrní ze svých porcí, abychom nakrmili toho ptáka. Rozdělili jsme se do pěti pečovatelských skupin. Ve dne, kdy jsme pracovali venku na poli, jsme holuba schovávali pod moskytiérou na horní palandě. Pod něho jsme prostřeli noviny a dali jsme mu tam misku rýže. S námi politickými zacházeli nepatrně lépe než s kriminálními. Bachaři nás prakticky nefilcovali. Po dvou týdnech se holoubek úplně uzdravil. Začal být neposedný a mohl zase mávat křídly. Byli smutní, záviděli jsme mu, že může odletět na svobodu.

Konec se blížil. Holoubek třepal křídly, točil se v kruzích na podlaze a vrkal. Byl to náš roztomilý ptáček. Lao Lei měl nápad: „Mohli bysme přes holuba poslat vzkaz ven.“

Všichni jsme si mysleli, že je to dobrej nápad. Vzali jsme pero a kus papíru. Lao Lei napsal s naším souhlasem vzkaz: „Jen nás dvacet tři politických vězňů. Sedíme ve vězení protože jsme se zapletli do červnových nepokojů. Věříme v pád totality a demokratickou Čínu. To je náš cíl. Doufáme, že svobodní lidé nezapomenou a budou bojovat za demokracii.“

Přivázali jsem holoubkovi zprávu k noze a rozloučli se s ním na vězeňském dvoře. Vypustili jsme ho posla demokracie. Holoubek nám zakroužil na hlavami a ztratil se v oblacích. Za několik minut se vrátil, zakroužil a letěl k ubytovně bachařů.

Úplně nás to uzemnilo a nikdo se nedokázal pohnout. Dívali na hodiny na zdi a zkoušeli vypočítat, kam mohl náš holub už doletět. Lao Lei tvrdil, že přinese naše poselství do Hong Kongu nebo na Taiwan. Malý Jang tomu úplně věřil. Tvrdil, že je se vrátí a přinese nám poselství svobodných lidí. Souhlasně jse pokyvovali. V té beznaději, človek hledá víru. Čas potom plyne rychleji.

Liao: Vy muklové jste přisoudili tolik symboliky obyčejnýmu holubovi. Svět je velkej. Zajímalo by mě, co se s ním stalo.

Wan: Ještě jsem neskončil. Nazítří ráno, náš dvův obklíčili bachaři s automaty. A nastal velkej filcunk. Prohledávali postele a oblečení. Sbalili úplně všechno, co našli: papíry, knihy, deníky … Pak s námi velitelé mluvili jednotlivě. Vyčetřovali tzv. Kauzu holub.

Liao: Co se stalo. Dostala holuobka bezpečnost?

Wan: Ukázalo se, že jeden z velitelů choval holuby. Když spadl na náš dvůr, domníval se, že chcíp. Po dvou týdnech se, ale jeho holoubek vrátil, a přinesl mu vzkaz. Onen velitel neprodleně upozornil ředitele. Úplně je nadchlo nadání toho tvorečka.

Liao: Muklové ošetřovali ptáčka bonzáčka!

Wan: Naše naděje se zhroutily v několika okamřicích. Několik z nás zavřeli na dva dny samotku. Naštěstí neobjevili žádné skutečné důkazy. Stejně nás rozdělili. Sedím teď mezi vrahy, násilníky a drogovými dealery. Když pracujeme venku tak má každej politickej dva až tři strážce. Je to na hovno …

Liao: Co budeš dělat, až se odsud dostaneš?

Wan: Myslím, že mě zpátky do banky stejně nevezmou. Vedení nedovolí kontrarevoluciónáři být úspěšný. Sám nevím. Zkusím se uplatnit jako advokát. Chtěl bych se stát kamínkem na cestě, kterou musí Čína urazit, aby se proměnila. Rozhodl jsem se a beru to jak to je, i kdybych tomu mělo stát život.