Návraty (zápisy) – Čtvrtek 13. prosince 2012

tvrdím, že prakticky vše, co dnešní civilizovaný mozek vymyslí, se obrací proti člověku, koupil jsem čaje, jedno balení podle starého receptu, bylo je možno otevřít „zlatou“ stužkou obepínající krabičku bez problémů, na druhé, průmyslové balení jsem musel vzít nůž, vůbec většina dnešních ambaláží vyžaduje nůž nebo sekyru, nepočítá se s vetchou babičkou, která vychovala dvě generace, nejen to, nepočítá se vůbec s člověkem, brodím se odpadovým plastem, když jen několik dní jej nejdu vysypat do kontejneru, při tom samozřejmě nemohu přejít cestu, neboť je okupována jedním automobilem za druhým, vždy s jednou osobou uvnitř, zpravidla znechucenou tím, jak si může někdo dovolit chodit pěšky, co to může být za člověka? podivín? cožpak mu nestačí tak lákavé nabídky automobilového průmyslu? cožpak mu nestačí ty nejvýhodnější úvěrové podmínky? ne, nic z toho mi nestačí, a mnohem více mi nestačí, abych si zachoval své integrální lidství, když už se musím dívat na bafuňářské ksichty shlížející z billboardů, nechat na sebe řvát vulgární reklamu, nechat se obtěžovat nejrůznějšími nabídkami, jejichž jediným cílem je mě okrást, nechci opustit civilizaci, ale chci v ní žít jako člověk, pobýval jsem nějaký čas v městě Z., někdy v létě byly uzavřeny dvě lávky přes řeku, po nich prostý chodec se dostal na druhý břeh do obchodu, resp. do středu města, jen jedna z lávek (uprostřed mezi těmi dvěma opravovanými) byla přístupná, pokud to člověk nevěděl (že je jen jedna místo tří), musel se od několik set metrů vzdálené opravované lávky, aby se dostal k obchodu, vrátit a absolvovat onu vzdálenost po druhém břehu ještě jednou, o to by snad ani tolik nešlo, ale když jsem v městě Z. byl opět koncem listopadu, teprve jedna z těch lávek byla čerstvě otevřena (po téměř půl roce!), další zůstává nadále zavřená, dovedete si představit, že by „opraváři“ zavřeli na tak dlouho nějaký most pro osobní auta, v nichž sedí zpravidla jediný člověk-šofér, což neznamená nic jiného než jeden chodec? zůstanu chodcem, jsem rozhodnut, neuteču z „civilizace“, kam ostatně? budu dál vést boj o lidství, zápasit o lidskou poměřitelnost, jak jen to bude možné, marně, ovšemže marně, byl jsem v listopadu taky na nějakých školách, pozván, mluvil jsem o „Velkém Listopadu“ (jak říkával Magor), jedno děvče, řekněme osmnáctileté, se mě na jedné z těch škol zeptalo, „A jak Vás napadlo v tom roce 68 organizovat demonstrace?“, přiznám se, že jsem otázce moc nerozuměl, přesto jsem se snažil vysvětlit, jak přece právě mládí touží po spravedlnosti, po pravdě, jak vášnivě a téměř bez pudu sebezáchovy se často dokáže bránit a vzdorovat, protože ještě disponuje čistotou, která časem bývá zanesena kalem, skutečná mladická vášeň mě k tomu vedla, a láska k vlasti a přátelům, k rodině, děvče jenom mírně kroutilo hlavou, dívalo se do zápisků, které si psalo na klíně, a myslím, že mi nerozumělo, hezká, příjemná, inteligentní mladá dáma, svou snahu vysvětlit své pohnutky jsem v hluboké nejistotě musel vzdát, aby se nezdálo, že tu dívku o něčem „přesvědčuju“, byl jsem zmaten, což opravdu jsem dnes už „mládí“ tak vzdálen? má dnes jiné ideály? jiné touhy? musím se příště zeptat někoho – bude-li k tomu čas a prostor – jaké –
13. 12. 2012, Brno, Alfa Passage, 13:45