Nastavitelná teplota světa – Radek Dyma

Byla noc. Auto svištělo po dálnici. Jeli v něm Dan, Karel a Petr. Bylo to rychlé auto a řídil je Karel.

Dan a Karel byli živí a vezli se vpředu. Petr se nevezl, ale byl vezen. Petr byl v jiném stavu než oni, což vzhledem k pohlaví neznačilo těhotenství. Byl mrtvý, přesněji přivedený ke smrti. A posléze vmáčknutý do kufru auta. Bylo tam poněkud neútulno i těsno, ale ne že by mu na tom znatelně záleželo. Zato Dan i Karel se s ním nadřeli. Co naplat, byl to vzrostlý chlap v životě i po něm.

Auto uhánělo. Karel držel sebejistě volant. Občas pohlédl do zpětného zrcátka a sám sebe se dotkl očima. Z tváře se mu nedalo vyčíst nic a takový dojem měl z celé své osobnosti. Připadal si chladný jako kov.

„Tady by měla být odbočka,“ řekl a zpomalil. Přikrčil se, aby ji nepřehlédl, a na čele se mu vyrýsovaly vrásky, které se vzápětí uhladily.

„To bude ještě dál,“ odvětil Dan. Lhostejně hleděl kupředu, na světlomety ozářenou dálnici.

Noc byla černá. Kam se poděly hvězdy? – napadlo ho. Nepotrpěl si na ně, to ne, ale bylo dobré to vědět pro pořádek. Fakta můžete ignorovat, avšak neubráníte se jim. Na oblohu hvězdy patří, to ví i malé dítě.

„Tak by to mohlo být tady,“ ozval se opět Karel a opět zpomalil. „Tohle je nejdelší úsek za motelem. Už bych to měl rád z krku, ať se ho zbavíme co nejdřív.“

„Nezbavíme se ho. Akorát ukryjeme tělo. To nanejvýš.“

„To jsou řečičky. V podstatě je to totéž. Řekl jsem to samý.“

„Ale kdepak.“

„Tak jsem myslel to samý …“

„To ale není totéž.“

„Ty musíš být vždycky v opozici.“

„Vždycky ne, jenom když mluvím s tebou.“

Karel přibrzdil a zajel ke krajnici. „Poslyš, musíš všechno tak rozebírat? Záleží na tom?“

„Ne.“

„Když na tom teda nezáleží, tak o co ti jde?“

„O přesnost. Když je něco tak, není to takhle. Nemůže být.“

Karel vzdychl. „Panebože, proč tebe nenechali dostudovat. Jakej by z tebe byl prima profesor. Pro studenty by to byla radost tě poslouchat. Jenomže mně to leze krkem. Nemůžeš to brát s nadhledem?“

„Nemůžu, dokud vezeme tu mrtvolu. Víš aspoň, co ten chlap provedl, že ho oddělali?“

„Mluvil sprostě.“

„Snažíš se být vtipnej, co? Ale moc se ti to nedaří.“ Dan se odmlčel. „Mám nahnáno,“ řekl pak pomalu.

„Máš k tomu stejně pádný důvody jako pokaždý, když děláme tohle, tak proč nejsi v pohodě tak, jak býváš?“

„Protože nejsem.“ Dan sevřel rty. „Těžko říct. Je víc tma.“

Karel pokrčil rameny. „V noci bývá tma. A navíc je zataženo. Pojedem, ať to stihneme dřív, než se rozprší. Déšť zahladí stopy.“

Auto se rozjelo.

„Co myslíš, jak ho dostali?“ zeptal se Dan.

Karel se na něho podíval. „Nakládal jsi ho se mnou.“

„No jo, ale nepodíval jsem se. Nepotrpím si na to.“

„Tak proč se ptáš?“

„Nedá mi to.“

„Trefili ho.“

„Víš to jistě?“

„Aby ne. Je samá díra.“

„Jako cedník.“

„To zas ne. Tolik ran to nebylo. Jsou to pitomci, málem to zvorali. Vzali si na chlapa dámskej kalibr. Museli si pomoct baseballovou pálkou.“

„Sportovci …“

„Jo,“ ucedil Karel a když se ze tmy vynořila odbočka, zpomalil a najel na ni. Oddechl si. Pokračoval v jízdě a oba cítili, jak se auto pohupuje na polní cestě. Trvalo to, než zajel stranou a vypnul motor.

„Jsme u zahrad,“ poznamenal. „Tak tomu tady říkám už pět let.“

„Pohřbíme ho a pryč.“

„Schováme.“

„Pohřbíme.“

„Uklidíme,“ navrhl Karel.

„Pohřbíme,“ trval Dan na svém. „Jsme hrobníci.“

„Fízlové by se na to dívali jinak.“

„Něco o tom vím.“

„Už tě skřípli, co?“

„Jo. Ale za tohle to nebylo.“

Vystoupili z auta.

„Je tady všude roští a křoví,“ řekl Karel. „Tak pozor. Nikomu to nepatří, proto to tu zpustlo.“

„Anebo patří a nejezdí sem.“

„Možná,“ připustil Karel. „Netrápím se tím.“ Vydal se ke kufru auta a Dan ho následoval.

Vytáhli bezvládné tělo a společně je odvlekli do spleti plevele, plazícího se všude kolem. Měli s ním co dělat.

„Váží čím dál víc,“ podotkl Karel, načež se vrátil pro rozkládací rýč a lopatu.

Dan vzal rýč a zajel s ním do země, když cosi cinklo.

„Neslyšels?“ zbystřil a všeho nechal.

„To byl šutr,“ řekl Karel.

Dan by pokračoval v započaté práci, kdyby si nepovšiml staršího muže. Stál opodál a civěl s otevřenými ústy. Zjevně moc rozumu nepobral.

„Podívej,“ řekl Dan a strčil do Karla. „Že se mi to zdá?“

„Nezdá,“ řekl Karel. Oba na sebe pohlédli a k muži se vydali takřka zároveň. Cestou zrychlovali a ke konci už téměř klusali.

Muž na ně chvíli vyvaleně zíral, než mu to došlo. Vydal skřek a celý zsinalý se dal bezhlavě na útěk. Nebyl to pěkný zážitek, dívat se na dva zlověstně se blížící muže s nářadím v rukách.

Už ho skoro drželi, už ho měli, už ho dobíhali, když se muž na místě zarazil, a vzápětí padl jako podťatý.

„Co to na nás filmuje,“ řekl Karel a rozpřáhl se lopatou. Dan ho zadržel. Sklonil se k muži a nahmatal mu krční tepnu.

„Je mrtvý,“ řekl a narovnal se. „Zřejmě ho sklátil infarkt.“

„Nedivím se, že se podělal,“ řekl Karel.

„Aspoň to není na nás,“ řekl Dan. „Nemáme ruce od krve. Museli bysme ho zabít, viděl toho až až.“

„Máme kliku,“ řekl Karel.

„Jo, to máme. A mrtvolu navíc k tomu.“

Přivlekli muže blíž k místu, kde začali hloubit jámu, a pohodili ho pod zkroucený suchý strom. Krátce si odpočinuli a pokračovali tam, kde přestali.

Potom si už oddech nedopřáli a neúnavně zápolili s hlínou a zvětšovali hrob tak, jak si to rozvrhli. Když uznali, že to stačí, vhodili tam napřed mrtvolu z kufru auta a na ni pak svalili druhou. Chvíli nad nimi postáli.

„Tichá vzpomínka na zesnulé,“ řekl Karel. „Tak jak se to sluší a patří. Odpočívejte v pokoji,“ přežehnal je.

„Vtipálku … Nejsi kněz.“

„Oni to neví. Ale myslím to vážně, nijak mi neublížili. Zahážeme je,“ řekl a chopil se lopaty.

„Počkej,“ zarazil ho Dan a sehnul se nad hrob.

„Co je? Byl to tulák, vágus bez přístřeší. Podívej se na jeho vousiska a dlaně a ulámaný nehty. Děsně smrdí a je samá špína. Na něm si ponravy obzvlášť pochutnají. Nejspíš tady přespával a to se mu vymstilo.“

„O to nejde,“ řekl Dan.

„Ne? Tak o co?“

„Neprohledali jsme ho.“

Obrátili muže na záda a prošacovali ho. Ústa měl široce rozevřená a v chrupu mu zely mezery. Velké a napjaté bulvy se mu strnule leskly.

Nenašli doklady, ani peníze, nenašli nic. S ulehčením popadli nářadí a dokončili co měli. Půdu uhladili a naházeli na ni větve. Potom vypadli.

Polní cestu projeli s vypnutými světly, tak jako prve, až na dálnici. Když na ni vjeli, Karel řekl: „Slyšíš hřmění? Bude bouřka.“

„Měli jsme kliku,“ řekl Dan.

„Měli.“

„Ale já to myslím tak, že nás postihlo něco pozemsky nadzemskýho, nebo nadzemsky pozemskýho. Už to tak bude. Představ si, že bysme toho tuláka museli vážně ubít …“

„A nemuseli jsme,“ řekl Karel spokojeně, jelikož se dalo do středně silného, vytrvalého deště.

„Nemuseli, protože umřel sám, anebo tomu všechno nasvědčuje. Ale možná jenom naoko, protože já si myslím, že to byla prozřetelnost, Boží zásah. Bůh nechtěl nečinně přihlížet, jak někdo trpí, ani dopustit, aby z nás byli vrazi, a proto toho tuláka stihlo, co ho stihlo. To Bůh si ho vzal, aby nás přiměl k rozhodnutí. Aby nás osvítil a aby nám nadělil milost.“ „Aby nám nadělil milost prostřednictvím páchnoucího vandráka, kterýho potká infarkt? Tomu se mi nechce věřit …“

„Nechám toho,“ řekl Dan. „Tentokrát to bylo naposledy.“

„Ale peníze si vezmeš, ne? Za tu dřinu bez příplatku. Vlastně jsme to dělali s množstevní slevou, za polovičku. Samozřejmě jestli ty prachy nechceš, neber si je, na to máš právo. Taky si je můžeš vzít a dát je na dobročinnost a ne je utratit, jako zatím pokaždý.“

„Vezmu si je,“ řekl Dan. „Samo sebou, že si je vezmu. To s tím nesouvisí.“

„Ale souvisí,“ řekl Karel a zasmál se. Byl to jediný takový zvuk toho večera a později už se neozval. „Proto jsme tady. A jiní zase jinde. Jsme tam, kde jsme a je tu pěkně, i když prší.“

„Hele, polib si …,“ řekl Dan a díval se, jak stěrače stahují vodu z předního skla. V autě bylo útulno a vůkolní krajina se z něj nezdála tak nehostinná. Karel zapnul rádio a ztišil je, ale tak, aby byl rozumět, co hlasatel říká. Mluvil o teplotních rozdílech a nadmořských výškách.

„Tak si to tak neber,“ řekl Karel. „Do smrti dobrý.“

„Jo,“ řekl Dan dutě.

A pak už jenom jeli.

(Z povídkové knihy 33 nocí v prázdném pokoji)

---

Radek Dyma

Radek Dyma dosud vytvořil kolem dvou tisíc básní a cca čtyři sta povídek. Roku 2006 napsal (během třiatřiceti nocí) povídkovou sbírku 33 nocí v prázdném pokoji. Téhož roku tuto knihu vydal (a vzápětí nechal skartovat). Tato konceptuální akce ho přišla na bratru padesát táců. Radek Dyma je umělec.