Návraty (zápisy) – Neděle 9. prosince 2012

čtu po letech Toulky s Charleym, znamenitá kniha, jako by až po letech ke mně doputovala, přes propast času jako by teprve teď mi zpřítomnila skutečná léta 60tá, Steinbeck byl tehdy o tři roky mladší než já nyní, plný síly, ale plný i hlubokého porozumění pro křehkost lidské duše, zranitelnost života, vedeného jakkoli a kdekoli po jeho zemi, právě aby svou zemi zase po dlouhém čase „poznával“, „vandrák jednou, vandrák vždycky“, píše o sobě tento šedesátník, je tam spousta jasnozřivých pohledů „do duše lidu“, vážných a chápajících, ale přesto jako by cestoval tak trochu po cizí zemi, tomu velmi rozumím, ač zkušenosti jsou v mnohém odlišné: „Cesta je jako člověk; žádné dvě nejsou stejné. A všechny plány, záštity, chytristiky a nátlak jsou bezvýsledné. Po letech zápasu poznáme, že se nepouštíme na cestu; cesta se pouští do nás. Průvodci, jízdní řády, rezervovaná místa, to všechno zakořeněné a nevyhnutelné, se roztříští na kusy o individualitu naší cesty. Teprve když si puncovaný vandrák tohle uvědomí, může se uklidnit a vyrovnat se s tím. Teprve pak odpadne všechno zklamání. V téhle věci se cesta podobá manželství. Domnívat se, že se dá nějak určovat, povede bezpečně k omylům. Cítím se už lépe, když jsem tohle řekl, ačkoli to pochopí jenom ti, kdo to prožili.“ – a tak putuje svou zemí, znamenitě charakterizuje ústřední dojem z tohoto kterého státu, té které země, od Vermontu po Texas a nepřestává se divit: „Rád bych věděl, proč když si tak pečlivě naplánuji cestu, všechno se zhroutí, kdežto když se potácím v blažené nevědomosti a mířím libovolným směrem, projedu všude bez obtíží.“ – byli jsme včera a předevčírem v Jihlavě, městě pro mě dost neznámém, ač jsem je párkrát navštívil, vždycky bylo mrazivo, jakož i tentokrát, jako by germánský duch se svou abstrakcí v úvaze a pravoúhlostí v činu dokázal jen chladit, bydleli jsme ve starém domě uprostřed města, kde jsem se ve starých chodbách a na schodištích cítil dobře, mrazivost ustoupila domáckosti, kde schody nebyly postaveny počítačovou simulací, aniž oblouky dlažby byly krouženy computerovou ledovou neosobností, zabíjející život na městských pláccích třeba v Brně nebo v jiných městech, nitro domu bylo přátelské, důvěrné, tiché, nenápadně uspořádané, nebylo to putování srovnatelné se Steinbeckovým mobilním domkem v jeho deset tisíc mil dlouhé cestě, přesto v mnohém jsem cítil a stále cítím spřízněnost, z jeho knihy jsem si kromě jiného vypsal jeden přesný citát… hledám, ale nemohu ho najít, byl to jeden vášnivý odstavec, který jsem si asi opomněl zatrhnout, byl o tom, že někdy spával, až se hodinová ručička otočila dokola, pak zase dva dny třeba vůbec, psal, pil, rád jedl, miloval se, jedním slovem nešetřil se „pro nějaký ten ždibec života“, jak tam doslova stálo, cítím stejně tu doléhající snahu o přílišné opečovávání života, až z něho nezbyde než právě to opečovávání, nechtěl bych se rouhat, maje pud sebezáchovy dost omezený, ale především podle svého temperamentu jsme povinni žít, ne podle cize vložené, neživotné, pro jiného člověka platné snahy, která pro náš život tkví ve vzduchoprázdnu a stává se technicitou bez vášně, bez bujarosti, beze smyslu, – ke Steinbeckovi se ještě vrátím –
9. 12. 2012, Brno, Alfa Passage, 12:45