JÁ JSEM NEPOCHOPIL …

reptající
o to více?
Čeká na nádvoří šibenice …

KOLEKTIVNÍ NEVĚDOMÍ

A věru na čase
plánovati prohřešky
pečlivěji …

Vina lpí na hlase
proklínat třeba
je hlasitěji …

Starosti denní jsou chléb,
jen hlupák slouží
mrtvému králi …

S razancí třeba je
vyčistit
chlév

v němž po pás
jsme v bordelu stáli …

v mléčném rozednívání ležíme – pozoruji tvoji svatost, Madoninu tvář – raději přestala bych dýchat, než aby se pohl třeba jen vlas – prosím tě, zůstaň tak, dokud nás střeží ta zář vzácné lásky – zahaluji ti odhalená ramena zpět do tvé bledé hedvábné kůže (na to je vždycky čas) – tvá vráska na čele není nic proti trhlině v mém srdci (kdybys jen tušila, jak se z ní přeléváš!) – podáváš mi řasu, kterou vyplavuje pláč – mám si ji hodit za límec a něco si přát? – tak dobře, přeji si, abys byla chlap –

Dej mi svůj sex,
já vezmu si ho rád,
udělám ti to jak nikdy,
na každý pád.
Dej mi svůj sex,
alespoň pro dnešní noc,
dej mi svůj sex
a neptej se proč.
Želízky připoutej
k posteli mé ruce,
nechám se od tebe přejet
budu nucen,
ty zavzdycháš si dosyta,
tak dej mi svůj sex má drahá,
nech v pokoji světlo rožnuto
a ukaž se mi nahá.

SATTVA

Het heru    Tajo a med
   het het    a
      medové plástve Můz
         !
tesklivé melodie       !
tklivé parodie    !
         !
         jsou lepkavé
           jsou lekavé
malý služebníček, velký Pan Měsíc
Anubis, Achnaton, – ICHTYS ICHTYS – chtóni a sattva

na stavu tkaná slova,
trpká jak víno – jak sklenka skleněná,

dámám sluší zelená – šat azurový,
každý měsíc vzdaluji se – znova stále věčně nový,
a stále týž.

Má slova spálenišť,
vlasy svými snad sepnout je můžeš,

snad vypučí i ta seschlá růže,
snad hmyzí svist a komáří rej nás nezmůže

mne a tvá vzdálená ňadra
mne a tvé teplo kůže – má horkokrevná krásko;

já zvíře jsem a proměny jistě znáš,
řekou, bahnem za Sluncem až jednou bude náš
hrad zámkem uzamčený,
co potom uděláš?

Sbalil jsem ji u nádraží
a ač měla nadbytečná kila,
ocenil jsem v opici,
že byla nadržená a milá.

Odtáhla mě k sobě
a servala ze mne šaty,
byl jsem jí tak odevzdán na milost
docela nahatý.

Nahmatal jsem kozy,
doufám, že na správném místě,
u tak tlusté ženy si totiž člověk,
nikdy nemůže být jistej.

pozvání na večeři a na film zavání, kamaráde, to si pamatuj! naservírovaná bramborová kaše s debrecínskými párky, vanilkové svíčky, nigerijský jazzman se smutným příběhem a šťastným koncem jako aranžmá intimity – uklidil jsi, navoněl ses, co se to děje? – bereš si moji ruku do své, obdivuješ pianistické prsty, říkáš, jak jsou ušlechtilé, a já v tobě slyším praskat struny ve větvích (copak to lze dopustit, spolu se spustit, kamaráde?) –

sedím v okně, stydím se tě, lekám se tvé probuzené vášně, pouze dým z cigarety matní neodvratnost, a tak nepřestávám kouřit – hle, viklá se ti parapet, kamaráde! – a ty mne opět zachraňuješ, říkáš mi: blázne, spadneš! co blbneš? – já že blbnu? to ty blbneš! – a směji se ti – odnášíš mě do postele –

aneb třikrát česnek v roli hlavní (až pohlavní)

(z palubního deníku karibského piráta Luo Tosenedá – jak ke dnu plul …)

Did Elvis eat garlic?

česnekovej koktejl kloktej
jo ho ho
přistrč si ho k chřípí
a zazpívej jeho vůni

i když se nozdry mýlí
a ústa šílí
česnekovej koktejl
kloktej

notuj si rap raplej
umři si nos
ukousni si sanici
zpívá celá rodina
vložila se do toho – jo ho ho …

když bukanýr v ústa klade
to své tekel mene
hranice smrti prolomí
a na strast zapomene

Ptal jsem se Evy,
co tady dělá,
proč za mnou přišla
a co vlastně chtěla?

Ona mi řekla:
„Ty jeden bejku,
já za tebou přišla,
kvůli pohlavnímu steaku.“

Vysoukej svůj klín
z těsných modrých džín.

Přilož mi ho k obličeji,
kožíšky tak krásně hřejí.

Ucítím z něj vůni vlahou,
nad sebou tě mám teď nahou.

Začnu lízat jako divý,
máš chuť broskví, fíků, kiwi.

Ty na oplátku něžně,
zachytíš se mého stěžně.

Zhoupneme se spolu
nahoru a dolů.

Než každou svojí částí
propadneme slasti.

Osudem většiny představ je,
že přijdou a potom hned zmizí,
ráno odbije hodina šestá,
vedle mne žena cizí.
Upíjím z šálku čokolády,
já kávu totiž nikdy neměl rád,
v noci odhalila mi všechny své vnady,
možná svým nahým tělem ukojila můj hlad.
Cigareta,potom druhá,
pálí a voní a ubývá,
po dešti objeví se duha
i když obloha je šedivá.
Líbám ji na rty a mlčím,
říct cokoli byla by lež,
když v postele rohu se krčím,
jak do kouta zahnaná zvěř.