Na veřejných toaletách – Liao Iwu

Čou Mingkuej strávil skoro celý život ve sračkách. Začal jako čistič veřejných sociálních zařízení. Dnes má smlouvu s magistrátem a provozuje rozsáhlé veřejné záchodky v severozápadní oblasti města Čchengtu. „Byznis jako každej jinej.“ říká Čou. Je mu sice asi sedmdesát, přesto budí stále svěží a činorodý dojem.

Poznali jmse se s Čouem dávno. Jeho záchodky sousedily s čajovnou mé matky. Přesto jsme se znali jen od vidění. Teprve vloni a navíc v noci jsem se odvážil, odložil jsem intelektuální pýchu, a dal se s ním do řeči.

Čou Mingkuej: Jdete na záchod? Je už dávno po půlnoci. Měl bych vám účtovat extra tarif. Víte, platím daně … ale vy jste pravidelný zákazník. Můžete jít normálně.

Liao Iwu: Otče Čou, nechce se mi na záchod. Přišel jsem vás vyrušit od čaje.

Čou: Nespletl jste se. Jsem jen obyčejný toaletář na veřejných záchodcích.

Liao: Nezajdeme na čaj?

Čou: To je od vás milé. Má ještě čajovna vaší matky otevřeno? Jsou to snadné počty, čím více její hosté vypijí, tím lépe pro můj podnik. Když se jejich močové měchýře naplní, přijdou za mnou. Řekl bych „vzájemný prospěch“.

Liao: Po světě chodí bohatí i chudí, urození i obyčejní lidé. Jenže, když příroda zavolá, jsme si všichni rovni. Dokonce i císař musí na stanu …

Čou: Nikdy jsem neviděl člena císařské rodiny vykonávat potřebu. Musí-li, pak určitě nepůjde na tyto veřejné záchodky. Chápu, jste spisovatel a hledáte podklady pro své články. Věříl byste, že se tady nedávno skoro vraždilo? Předevčírem jeden mladík sledoval dívku a ta se před ním schovala na záchod. Zkoušel jsem ho zastavit ještě ve dveřích … nestačil jsem mu. Dámy se lekly a začaly křičet. Poslal jsem syna, aby to ukončil, ale ten mladík vytáhl kudlu. Všichni měli strach se pohnout. On chytil tu dívku a chtěl jí pořezat obličej. Klekla si předním na kolena a prosila ho o slitování …

Víte, na večejné toalety k pisoárům dávají firmy, co vyrábí hnojiva, plastové nádoby na zachycování moči. Vzal jsem jednu z těch nádob a chrstl ji po tom muži. Byl úplně mokrej. Pak kdosi zavolal policii a oba je sebrali. Zkuste uhodnout, co se stalo včera? Ti dva šli spolu po ulici, objímali se a líbali jako milenci. Dělal jsem, že je nevidím, ale přišli za mnou. Mladík na mě ukázal prstem: „Ty zmrde, co si to dovolujěš, polít mě chcánkama.“

Přešel jsem to bez odpovědi. Ale on nadával dál. „Ty starej sráči, starej se radši vo ty svý hovna! Podívej cos mi udělal … jak smrdím chcánkama!“

Když domluvil, odpověděl jsem mu: „Kdybych vás nebyl polil tou močí, tak se z vás stal vrah.“

A pak, nemohl jsem tomu uvěřit, jeho dívka ho začala bránit: „No a co, tak by mě zabil? A co ti potom bylo, ty smradlavej hajzldědku! Chodíme spolu skoro tři roky a on se mě pokusil nejmíň desetkráz zabít, ale vždycky jsem přežila. A cos volal cajty? Zatkli nás a rodiny musely složit kauci. Pak si zacpali nosy. Sousedé se smáli. Přišli jsme si říct o odškodné za tu ostudu. Dneska se v Číně řídíme zákony. Budeme vás žalovat, to si pište.“

Syn se dopálil a žačal se s nima hádat. Sebral mosaznou naběračku a byl připravenej si to s nima rozdat. Skusil jsem ho zadržet, ale ta kurva vyběhla na ulici a žačala křičet: „Vraždaaa!!!“. Srotil se tady dav. Taky mě dopálilo, že ten mladík ukázal na mýho syna před lidma a křičel: „Podívejte se na hovnaře! Tu naběračku má na čištění ucpaných hajzlů. Voba ste se narodili na hajzlu. Vraždíte lidi pohrabáčem.“ Tak nás napadal, ale ta naběračka opravdu není na čištění záchodů. Je na vaření. Syn ji po něm hodil. Lidi si mysleli, že je od hoven, a tak se rychle se rozprchli.

Město je plný takovej šmejdů jako on. Zaclání, nepracujou … poflakují se po ulicích a dělaj bordel. Ten smrad tu a tam zase přijde na záchod a pořád to zkouší. Vy nejste zádnej boháč, vybíráte tady jen drobný. Nechci od vás žádné odškodné, jen nás nechte chodit záchodky zadarmo.

Liao: Teď nemluví jako zmrd.

Čou: Nejsem blázen. Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Do budoucna, i kdyby někdo spadl do díry … ja ho tahat ven nebudu. Když jsem začal pracoval jako čistič toalet, byl jsem zvyklý pomáhat lidem. Někdy mě z legrace nazývali zasraným Samaritánem. Pak mi trvalo skoro čtrnáct dní, než jsem se dostal přes všechny papíry, dostal smlouvu a mohl rozjet tenhle kšeft. Jediný, co hodlám dělat, je sedět a vybírat …

Myslím, že kdybych se narodil o deset let později, nikdy by mě nenapadlo živit se jako toaletář. Tenkrát jsem byl mladej, a když zavolala příroda, platit se nemuselo. Veřejný záchody spadlaly pod Městský odbor hygieny a životního prostředí. Později, odbor přidělil věřejný toalety uličním výborům. Uliční výbor pak určil místním, aby se o záchodky starali sami. Samozřejmě, že se nikdo o nic nestaral … Když zapršelo na ulici plavaly hovna … auta skoro neprojela. Pak začalo svítit slunko a ty sračky smrděly, že vás ten retych skroro rozplakal. Přesto existuje ještě několik bezplatných věřejných toalet ve staré zástavbě. Ale většina toalet byla opravena a stal se z toho dobrej byznis.

Musíte si uvědomit, že domy postavený před rokem 1970 nemají vlastní kanalizaci. Ti lidi musí, chtě nechtě, chodit na veřejný záchody. A někdy to mají docela daleko, takže v noci na nočník. Kdysy byly červeně malované nočníky žádaným svatebním darem a něvestinou výbavou … Tehdy každá rodina vynášela nočník na veřejní záchody nebo čekala na hovnocuc. Lidi čekali na hovnocuca, klábosili a vyměňovali si klípky. Takovej byl tehdy život.

Liao: Zní to tak trochu nostalgicky.

Čou: Já tenkrát jezdil z hovnocucem. Nikdo se na mě nedíval skrz prsty, že dělám do hoven. Zákazníci mi říkali mistře Čou. Tenkrát si nemohli zemědělci jen tak koupit hnojiva, a tak výkaly byly žádaným zbožím. Byli byli schopný ty sračky dokonce krádst. Někdy je přitom chytili a pak jim uliční výbor za trest vzal papíry. Tenkrát lidi nerozuměli penězům. Neexistovali věci jako pokuta. Chtěli, aby ti zloději zpytovali svědomí a provedli sebekritiku. Během kulturní revoluce v šedesátých letech obviňovali kapitalisty, že nakazili jejich mysl, a proto se dopouštili krádeže. Trestem, za krádeře lidských výkalů byla recitace z Maovy malé Rudé knížky.

Liao: Nechce se mi tomu věřeit. Krádež hovna přece není trestný čin?

Čou: Čína je socialistická země. Teoreticky patří vše vládě. Ráno se svážely výkaly a tyto se vozili do družstva Rudá záře. To družstvo se proslavilo tím, že je v roce 1957 navštívil předseda Mao. Bylo příkladem rolníkům celé země. Vozili jsme tam ty nejlepší sračky, aby měli zaručenou vysokou slizeň. Pokaždé, když jsem přijel s nákladem vířily bubny a zněly gongy. Auto mi zdobili rudými květy. Když uviděli, že se blíží auto, tak nás takto radostně vítali. Mnozí mladí studenti násobili jejich úsilí.

Liao: Jako dítě jsem dělal něco podobnýho. O víkendu jsme sbírali na ulici konské koblihy nosili je do družstva. Každý se řídil Maovými pokyny a pomáhal jak mohl.

Čou: Mezi námi byl úderníkem Š'čchuangsiang, který byl dokonce delegován do Národního lidového shromáždění. Setkal se osobně s předsedou Maem a má jejich společnou fotografii. Každého překvapilo, že Mao věnuje takovou pozornost hovnaři, a každý ho chtěl napodobit. Pochopitelně neměli jsme dnešní záchodové mísy. Věřejné záchodky byly poměrně skromné: dřevěná plošina s dírami zakrývala jámu. Lidi si dřepli a ulehčili si nad dírou. Ráno přijel hovocuc a díry se hadicí vyčerpaly. Jednou se mi hadice ucpala, a když jsem pak zjišťoval, co se stalo, našel jsem lidský plod.

Liao: To je hnusný. Proč ta žena nešla na potrat?

Čou: Chlapče, jsme v sedmdesesátých letech. Teprve nedávno se předmánželský sex stal běžnou záležitostí. Tenkrát by se žena bez svatebního listu nikdy neodvářila vkročit na potratovou kliniku. Předmanželský sex byl tabu. Kdyby na to přišel její zaměstnavatel, měla by po kariéře. Celý život by nesla to stigma … Samožřejmě, že si mladé dívky tajně obstarávali léky, a chodily pak na veřejné záchodky. Byla to odkladiště mrtvých plodů. Někeré dívky si taky vzaly nesprávný lék a zahinuly. Sám nejlípe víte jako cenu má lidský život v Číně.

Liao: Slyšel jsem, že během kulturné revoluce byli profesoři nuceni čistit veřejné záchodky.

Čou: Máte pravdu. Mnozí profesoři a jiní učenci byli označeni za nepřátele revoluce a byli nuceni čistit veřejné záchodky. Lidé jako já, kteří se tím živili, najednou neměli, co na práci. Chtěl jsem pracovat, ale studenti z rudých gard mi to nedovolili. Dostával jsem sice stále plat, ale zůstával celé dny doma. Spal jsem dlouho a flákal se. A protože jsem byl zvyklý těžce pracovat, začal jsem se nudit. Občas jsem věčer zašel na záchodky a učil profesory techniku …

Ve srovnání s tím jak se čínští čísařové chovali k odbojným intelektuálům, si myslím, že předseda Mao a Komunistická strana byli velkorysí. Mao zdůrazňoval nutnost převrácení mysli – převýchovy. Poslal inteligenci učit se od rolníků a zárověň povzbuzoval dělnickou třídu k četbě knih. Četba byla pro nás dělníky lehká práce. Přihlásili jsme se do hodin literatury, učili se o dějinách a politice. Užíval jsme si to. Nicméně, když přinutíte profesora čistit veřejné záchodky, považuje to za ztrátu svého postavení. Na první pohled se chovali jako poslušní psi, ale mnozí se s tím nedokázali smířit, a na záchodku si hodili mašli.

Lidé se domnívají, že je to tragédie, musí-li profesor čistit záchodky. Já jsem čistič záchodů od narození. Pokud jsem měl smutný řivot, tak nikoho neobviňuji. Myslím, že Konfucius měl pravdu, když tvrdil: „Slova knih nás vždy vzruší, důležité však je, aby nás změnila.“

Liao: Vaše slova mě vracejí do dětskví. Pamatuji se na ty vzdušné veřejné toalety, kde jsme si hráli na schovávanou, a když jsme si zapomněli vzít toaletní papír, utírali jsme si zadky o rohy. Často jsem za to dostal vynadáno. Ale musím se přiznat, že veřejné záchodky pro mě byly víc než škola.

Čou: Cože? Vy tvrdíte, ze veřejné záchody jsou škola?

Liao: Dírou ve zdi na veřejné toaletě jsem poprvé uviděl ženské pohlaví. Šokovalo mě to a zároveň vzrušilo. Z počmáraných stěn jsem bral hodiny sexuální výchovy. Těla byla nezřetelná. Byly to jen hrubé obrysy mužského a ženského pohlaví spojených dohromady. Bylo mi osm. Vě škole jsme se učili z Rudé knížky. Nedokázal jsem si představit, že v rudé Číně existují lidé, kteří kteslí takové obrázky. Dopálil jsme se, vzal jsem tužku a k malůvce připsal: „Dva kontrarevolucionáři dělají prasečinky.“

Čou: Vy jste byl z těch dětí, co píší po zdech? Nechápu. Proč jste to dělal?

Liao: Když jsem chodil na střední, nesnášel jsem spolužačku jménem Wang Siaochung. Byla to užvaněná kráva. Napsal jsem na zeď: „Wang Siaochung je kurva. Mrdá s kapitalistickými ďábly.“

Čou: Uvědomuje te si jak dlouho trvá takové čistění zdí. Je to mnohem horší, než pucování podlahy okolo díry. A stejně, když konečně jednu z těch čmáranic smažu, otočím se a za minutu je tam další. Jedině během Kulturní revoluce se neojevovali žádné malůvky. Tehdy rudé gardy vše popsali komunistickými slogany a neponechali volné místečko. Na stěnách veřejných toalet stály slogany jako: „Kapitalismu je hořší než průjem.“ a „Nepřítel revoluce zasluhuje hovno.“

Jsem poloviční analfabet, takže moc nechápu, co tam Ti lidé píšou. Většinou mě ty malůvky akorát naserou, a tak je ani nečtu. Objevuje se tam všechno možné – říkanky, sprostý obrázky, vulgarity, politická hesla i citace z knih.

Liao: Ty říkanky byly mnohem lepší něž ty, co jsme se učili ve škole. Živě se mi vybavuje jedna: “Milostné píseň.“ Bylo to asi takto:

Jsi pták letící oblohou.
A já jsem kouhout na hnoji.
Lítáš si v kruzích oblohou.
Kam já se hrabu na hnoji.

Čou: Proč se vy, vzdělaný člověk, učíte takové sprosťárny.

Liao: Promiňte mi. Nechtěl jsem se vás dotknout. Představte si, že v Číně žije přes miliardu lidí. Málokdo má to štěstí, že se mu podaří publikovat v novinách nebo časopise, navíc vše je vše pod dohledem a podléhá tuhé cenzuře. Když se váš článek konečně tiskne, málokdy má něco společného s originálem. Mnozí lidé nikdy nebudou mít možnost veřejně vystoupit. Snad proto jsou veřejné záchodky prostorem svobodné tvorby …

Čou: Možná máte pravdu. Včera jsem viděl legrační říkanku, co připomínala předsedu Maoa:

Předsedo Mao, předsedo Mao,
kdybys vstal z hrobu
zažiješ hnusnou dobu.
Předsedo Mao, předsedo Mao,
stětka s feťákem stojí vlevo.
Předsedo Mao, předsedo Mao,
a padělky zboží leží vpravo.
Předsedo Mao, předsedo Mao,
dělníci se topí v dluzích vlevo.
Předsedo Mao, předsedo Mao,
nemanželský sex vpravo.
Předsedo Mao, předsedo Mao
lid chce zpět svou plechovou rýžovou misku.

Liao: To přesně odráží dnešní nostalgii. A jak jdou obchody, otče?

Čou: Špatně. Lidi nemaj práci. Jsem rád, že jsem se tady upíchl. Měsíčně vydělám mezi 200 a 300 Juany. Starému člověku jako já to ke spokojenosti stačí. Život je boj. Je to o nervy. Jednoho krásného dne to praskne a bude konec.