objevil jsem kdysi v jakémsi hagiografickém spisu tento příběh: odehrával se na africké poušti, ve společenství věhlasného poustevníka, přišel jednou za ním prostý člověk s tím, že by se chtěl „vyučit v náboženské víře“, poustevník chtěl tedy začít výuku a vyslovil jeden verš Žalmů, tu ho onen člověk hned přerušil a řekl mu: „dost! to mi, bratře, stačí, moc ti děkuju, to je pro mne pro tuto chvíli vše, co potřebuji“, a spěšně odešel, po nějakém čase onen věhlasný poustevník (domnívám se, že to byl sv. Antonín Poustevník, kol.

objevuje se a šíří spousta hlupot o Církvi, společností nepoučenou, nevzdělanou, tkvící jen v jepicovité jsoucnosti dneška a prvního ranního otevření počítače, kterým jako by začínal veškerý život, jako by veškerý tento život byl na dohled googlu, v moci jakýchsi psychiatricko-sociálních sítí a jiných lízátek, kterými nahrazován skutečný život činný, o kontemplativním nemluvě, tedy těch hlupot a urážlivých nerozumů se šíří mnoho a komentuji je jen výběrově, čím dál méně a méně, vracím se raději k opravdové moudrosti starých, vystačím vlastně s několika citáty, které jsou pro mne definicemi, dostatečnými „informačními“ zdroji, jako třeba zrovna slova, vyřčená o Církvi sv. biskupem Hilariem z Poitiers († 368): „Kdykoli byla raněna, vyhrávala; kdykoli obviňována, prospívala v moudrosti; kdykoli opuštěna, získávala; kdykoli pronásledována, vzkvétala; kdykoli ponižována, vzmáhala se; kdykoli opovrhována, rostla; kdykoli ubíjena, vítězila; kdykoli (v očích lidských) padala, právě tehdy stála nejpevněji“ – nestarám se o malichernosti, o „majetky“, ať už patří komukoli, jen co z nich bude vytěženo, je podstatné, ostatní je lež a hniloba, kterými se nebudu zabývat – 22:08

doba směřuje k buranismu ve všech směrech, kam se podívám, nacházím projevy duševní lenosti, „technického“ usnadňování věcí, které mají být obtížnými, aby vůbec něčím byly, je to vykládáno jako „chytrost“, „šikovnost“, osobně v tom nespatřuju nic jiného než lenost a zase jenom lenost, bázeň a strach před jakoukoli obtížností (a osobní garancí samozřejmě, která je nahrazována zbabělým „obecným vědomím“ a „informacemi“), duševní zploštění na pouhý plakát kdekoli nalepený, bez fyzické, a tedy i psychické existence, vlastně metaforicky s Oscarem Wildem řečeno, „kdo tvrdí, že je rozdíl mezi duší a tělem, nemá jedno ani druhé“, se zvláštní nechutí pročítám všechny ty poznámky a „vzkazy“, psané bez diakritiky, někdy snad je to mimoděčně zábavné („v cele s Vaclavem Klausem…“ apod.), jinak mě to hluboce otravuje, odmítám to v jakémkoli smyslu jako projev toho všeho výše zmíněného, právě kdosi „na netu“ píše, velkými písmeny, což samo o sobě pokládám za projev hysterie – ZACHRANILA BY NAS PRIMA DEMOKRACIE? – no, to by bylo opravdu prima, kdyby nás tato demokracie zachránila, ale moc tomu nevěřím – 13:47

Je snadné si vymyslet název knihy – jako artefakty. Možností je tolik jako tvarů písmene R. Vlastně si ani moc nepamatuju na to slunečné pondělní odpolene. Ulice byla prakticky jako po vymření. Jen kolem druhé se trousili děti ze školy.Kolem se hromadí knihy, noviny, obrazy, myšlenky, slova … hromady slov, hlušina slov …

„To je vrchol troufalosti.“ řekl Euthymachos.
„Tímto chci jen lidem říci: ‚Jsem nevidomý, ale ty, který nevidíš, že jsi právě takový, jsi slepý.'’ odpověděl Sokrates.

když zemřel Pius XII. (9. října 1958), ležel jsem na koberci dětského pokoje našeho bytu v M.

myslím, že Michal Jareš nepotrefil, co je na knížce Homérových veršů nejcennější, nebo možná jen neměl dobrý den, ale jeho chápání, jak ve svém vysvětlujícím popisu knížky projevuje (Tvar č. 9 z 16. 4. 2012), se mi zdá úzce literární, zrovna včera – mimoděk, hledaje něco jiného – jsem zjistil, že M. J. pracuje v jakémsi oddělení Ústavu pro jazyk český, to by tak odpovídalo tomuto jeho psaní, vyměnil jsem si taky včera nějaké dopisy s jednou velmi chytrou slečnou ze zdejší university a nabídl jí, zda by nechtěla – či nenašla ve svém okolí někoho – kdo by měl zájem zpracovat jedno velmi zajímavé téma (které zde neprozradím), z rozmezí od poloviny 90tých let do poloviny prvního desetiletí dalšího tisíciletí, slečna, velmi milá, byla rozvážná, rozumná, skromná, chce prý to – což je opět nemilosrdně realistické – „více lidí“, vím to, ale tentýž den – v souvislosti s tímtéž hledáním – objevuju „řešitelství“ v jiném oddělení téhož ústavu, kde byla na tříletý „projekt“ s tématem „Jan Čep – monografie“ udělena „řešiteli“ (to slovo mě vždycky pobaví! komiks! sudoku! scrabble!) Grantovou agenturou ČR částka 1 milion 77 tisíc, to mě fascinuje, milion na Jana Čepa!

chystám pro nakladatelství Dauphin knížku čerpající z mých blogů z let 2007-2011, něco jako „memoáry“, ale i aktuální reflexe, nevím si s tím zatím moc rady, jen bych byl rád, kdyby se nám podařilo vyvarovat jakéhokoli bombastu a „estetizace“, jakéhokoli zvýrazňování právě mého života oproti jiným, mělo by to být svědectví zachycené v mnoha místech a bodech času, rázné, syrové (je zde vhodnější snad slovo „sirý“, „siroba“, jak o ní píše Komenský: „… poněvadž na zemi nic věčného není, než všecko jedno za druhým jde a míjí, nemůže také žádné zdejší potěšení stálé býti, byť i dlouhé bylo.“), mělo by to být hledání důvodu, proč vůbec psáti, proč vůbec něco dělati, když už tady všechno bylo, je možné se vrátit na počátek? tou nadějí jsem stále zmítán, tou nadějí, že ani můj život, jakož i život kohokoli jiného, nemůže být zaměnitelný, vždy je něčím zcela novým a „originálním“, v rámcích a ohradách života – i smrti, té dávné, i té současné, chci aby knížka byla brutální, neokázalá, pravdivě ukazující můj „odstup“ ke světu a jistou „mimoběžnost“…může být něco těžšího?

preference komunistů podle průzkumů už jsou téměř 20%, zde stojí za to opět se zastavit u pojmů jako „pravda“ a „lež“, výborně o tom píše Martin M. Šimečka v aktuálním Respektu, vybírám citace: „Na případu R. mne děsí, že ten muž (vycházím z předpokladu, že obvinění je pravdivé) je nejen zkorumpovaný politik, ale je především člověk, pro něhož je nástrojem jeho politiky lež: zkorumpován do morku kostí obviňoval z korupce všechny kolem. Ten rozpor mezi pravdou … a lží … je absolutní. … je to jako kdyby se hmota střetla s antihmotou … nechápu, jak může kdokoli žít v tak hluboké lži o sobě. Jak to, že se už dávno nezhroutil do sebe jako černá díra? … Hlavním důvodem, proč padl komunismus, byl ten, že se stále hlouběji propadal do propasti mezi pravdou a lží. … Nevyčítám ČSSD, že v R.-ovi neodhalila zloděje, ale nechápu, jak je možné, že v něm nebyla schopna odhalit lháře. … Jedna děsivá odpověď je nasnadě: českým politikům možná vadí zlodějina (kéž by), ale lež ne. … Pro nastartování důvěry v demokracii a vládu zákona nestačí, že bude R. odsouzen soudem za korupci.

dostávám přes facebook různé odkazy na literární portály, taky pozvánky na „autorská čtení“ apod., dýchá však ze všeho toho na mě velká marnost, marnost „výrobců literatury“, kteří produkují něco dodatečného, nepotřebného, jen jakýmisi instituty podporovaného, nikoli něco z prvotních potřeb tvořeného a z vášně původního tvůrčího činu vycházejícího (řekne někdo, že adresátem těchto slov mohu být i já sám, a bude mít zřejmě pravdu, musím však trvat na tom, že pravdivá jsou pro mne v této chvíli i ta samotná slova, první – prvotní čin hledám, nový, výchozí, ničím předešlým nezdůvodnitelný, syrový, nepřipravený čin je to, co mě zajímá, po čem jediném prahnu a pasu) – 9:46

čím jsou životy nicotnější, tím více se fotografují, „dokumentují“ – vším možným, mobily, nemobily, či jak se všechny ty krámy jmenují – stále pro mne zůstává platná věta, kterou Johanna Bloyová vystihuje snahu L. B. († 1917), co chtěl ještě na závěr do knížky V temnotách vepsat, ale co už nestihl: Velice si žádajíc zvěděti, co by obsahoval tento Závěr, tázala jsem se ho po tom jednoho dne. Odpověděl mi: „Chtěl bych ukázati, kterak se kdysi vše, co bylo veliké, vykonávalo malými prostředky, kdežto, co lidé dnes konají, jest malé, ačkoli vykonáno prostředky velikými.“ (V temnotách, – vydalo nakladatelství Vetus Via někdy začátkem 90tých let, v překladu Bohuslava Reynka) –
21. 5., Brno, Alfa Passage, 15:46