Zatvrzelost Němců je bezmezná, hraničí s šílenstvím.
Nietzsche svou vlastní snášel jedenáct let, Hölderin čtyřicet.
Emil Cioran¹

Po slavnosti je před slavností. Titulek z novin. V pátek maturanti slavili – trochu se jim to vymklo – a zaplavili město odpadky. Král je mrtev, ať žije král. „Nevěřila jsem svým očím, jak to tam vypadalo.“ Soukromá firma uklidila a všechno je zase pikobello. Jede se dál. Černá káva, krajíc chleba, dvě vajíčka na měkko ke snídani, potom hygiena dutiny ústní a polibek na rozloučenou.

Je krátce před devátou a poezie cestou do garáže – nemám čas. Zajímali by vás symetrie krokusů, co se klubou z šedohnědých nánosů končící zimy? První poslové jara … zvedám dveře garáže a vytahuji kolo. Ach, Ciorane, Ciorane jezdit na kole jako ty a svět by nebyl plný nicoty.² Svítí slunce, i když není zrovna teplo. Dolů z kopce, přes dvě křižovatky, přes starou botanickou zahradu …

Česnekové fono? Ano – to je ono … Hledat ekvivalent slova vize v oblasti akustiky je marné, protože hudba není jev, „ona jest věcí o sobě“ (teze A. Schopenhauera). Tento postřeh komentuje F. Nietzsche ve své proslulé prvotině: „Tak jako může být tragedie zrozena jen z ducha hudby, tak nutně zaniká, zmizí-li z ní duch tohoto umění.“ A analogicky česnek bez odéru není tím tancem, který rotuje vezdejším éterem … pokud mě chřípí neplete, tak banalitou je (vedle toho) setkání žehličky a paraplete … neboť na zdejším operačním stole dochází k D.I.Y. setkání vyloučené třetí s obojživelníkem v láskyplném trance tanci … Kostrou dlužno hodit … kolem horké kaše neradno chodit … pojďme si skočit … Nejprve tanec, žvanec až pak … kolem se toč, nejen chlebem živ jsi – nabídni si – pár slov ohledně nutriční hodnoty hudby (a klapačku držet, neboť sláva úsudku patří —a priori— předsudku → že garlic’n’roll je král a tak dál …)

Já jsem v existencialismu, a již v předchozí a rovnoběžné renesanci kultu Pascala a Kierkegaarda, především živě cítil intuici slepé uličky, do níž zabředla soudobá civilizace, a oceňoval jsem jeho odmítání sterilního intelektualismu devatenáctého století, který kategorii pravdy nahradil kategorií racionálního vědění a potřebu splnění lidskosti (či spásy, říkají křesťané) polokomickou představou blízkého pozemského ráje řízeného vědecky.

už dlouho tvrdím, že u nás je možné všechno, jdu po ulici Jánské, vidím, že zde staví opět některá z proslulých brněnských stavebních firem, jmenuje se „Spasitel, s. r. o.“ (přesněji: z Dolních Kounic), bytová výstavba apod., stojím, zírám dlouze na nápis a nechce se mi věřit, kam až jsme upadli, kam v tom zmatení slov míříme, k jaké obsahové mátožnosti, představuju si, co by dělal bratr musulman, kdyby si hoši z Kounic firmu nazvali „Alláh, s. r. o.“), četl jsem – nebo častěji čtu – výkřiky Milana Kohouta na Facebooku, jaksi se tou záští vůči „náboženství“ příliš zalyká, aniž by disponoval jemností pochopení, potí se u toho jako pravý performer, pročítám to ani ne snad s nechutí, jako spíš s „vědeckým“ zájmem, je to zvláštní druh vidění (spíše slepotou bych to nazval), ale to už ať si každý za sebe rozhodne, jak chce, vezme text, slovo – a čte – viděl jsem onehdy film o Winstonu Churchillovi (jmenovalo se to V srdci bouře – Churchill ve válce), vždycky mě W. Ch.

Maska

Zjevila se mi maska pitvorná
já se jen z okna koukal.
Noc byla temná pošmourná
nejasná slova jsem si broukal.

To ti co jen pro sebe hovoří
jsou divní pro ostatní lidi.
Pitoreskně se pitvoří
a velmi zvláštní věci vidí.

Normální člověk má k nim ovšem zášť –

dívám se na televizní zprávy, sledují především lidské zrůdy, „norského atentátníka“, „uprchlého podnikatele“, odsouzené neonacisty a podobné typy, na politické scéně to vypadá podobně, přemety „nejmenší koaliční strany“, přehlídka od pohledu nedůvěryhodných tváří, až karikaturně pokřivených touhou po moci, české malé mocičce, křičící vulgární dav na ulici, který se „demokraticky“ brání označení lůza, Ivan (Odilo) Š. napadá kardinála D. D., nic nového, nic neočekávaného, nemohu říct, že by mé sympatie patřily těmto „levičákům“, aspoň těm toho typu a profilujícím se hodně bohužel v Deníku Referendum, který jinak – aspoň pro mne – přináší hodně zajímavých, živých a v dobrém slova smyslu angažovaných článků, jen ten „socialismus“ z některých příliš trčí, co lze od vyhroceného rovnostářství tohoto „sociálního“ zaměření čekat dobrého?

Dobrý den
je ten
kdy na ulici
potkáš rakev a máry
za ní černé havrany
je to dobré znamení
dobrý den

Když mi bylo 29 let, oslovil mě blíže neznámý starší pán a sdělil mi, že se stanu velkým.
Ital – byl mi naprosto cizí &ndash mluvil ke mě slovy: Signore, lei deve avere fatto qualche grane opera: non so cosa sia, ma lo vedo al suo viso.
Angličan, jakmile mě spatřil, projevil obdiv nad výjimečností mého ducha.
Francouz o mně z ničeho nic tvrdil: Je voudrais savoir ce qu'il pense de nous autres: nous devons paraî bien petits à ses yeux. C'est qu'il est un être supérieur.
Potomek jen projíždějící anglické rodiny, která se ubytovala nedaleko v hostinském pokoji, rozčilen zvolal: No, I'll sit here, I like to see his intellectual face!

jako bych se pořád na něco chystal, s ničím nejsem hotov, stále jen začínám, zkouším, vymýšlím, ale nic hotového, žádná definitiva, jen provizorium na provizorium, jen experiment, pokus, a znovu jiný pokus, žádný způsob, kterého by bylo možno držet se trvaleji, vše jen ve velmi úmorné přechodnosti, stále na začátku, nebo nanejvýš jen ve velmi mírné a problematické – „pokročilosti“, ale možná že právě takto musí být stále začátky a začátky, jinak pak už by mohly být přece jen konce, a ten zde stále není, což je nejspíš přesně tak, jak má být, nic výrazně mezi, jen velký rozkmit mezi – kolikátým už? – začátkem – a koncem – jen tím koncem se i začátek stává definitivním –
20. 4., Brno, Alfa Passage, 03:41

stěhuju některé knihy do bezpečí před mým způsobem života, nebezpečným, skládám do krabic, odvážíme, právě chystám nějaké větší formáty, abych na jejich místo mohl umístit v „komíncích“ knihy právě čtené, beru do rukou Whitmana, velkou krásnou, růmělkovou s modrým tiskem, knihu z dílny nakladatelství Jaroslava Podroužka: Demokracie, ženo má! (Praha, 1945), koupil jsem ji kdysi za 50 korun, je to výbor ze „Stébel trávy“ v překladu Pavla Eisnera, a malé razítko prozrazuje, že pochází z knihovny architekta Fr. Kal(i?)vody z Brna, značeno „archiv 2251“, kde jsi, kulturo knižní? kde jsi, dobo, kdy architektové četli Walta Whitmana!? a ukládali do archivu k vzácnostech, k potřebnostem? kniha velká, formátu 22 × 26,5 cm, otvírám namátkou, prohlížím krásnou, vzdušnou sazbu, po té, co přečtu závěr Eisnerova stručného, básnického medailonku – „…Roku 1873 záchvat mrtvice. Vykřesá se z následků, usídlí se v životním prostředí dost chudičkém v Camdenu ve státu New Jersey, trochu slavný, trochu pověstný, trochu vykřičen.