Můj prezident se jmenuje Miloš Zeman. Je mu šedesát osm let. Narodil se v Kolíně. Po maturitě nastoupil … Při zaměstnání vystudoval … a mnoho obdobných plků. Plky by mohly být i obdivné. Jak nastartoval českou ekonomiku a zatočil s bankovním socialismem, jak zatočil s korupcí, jak přivedl Českou republiku pod křídla severoatlantického paktu a do Evropské unie.

Miloš Zeman je znám i jako břitký glosátor, který se nevyjadřuje, pravda, diplomaticky. Své oponenty častuje často nevybýravými jmény jako debilní prase či stupidní kretén … Pokud nemáte zrovna dikci štamgasta nádražky v Horoucí Prdeli, tak vám nezbývá než urážky pokorně snášet, zatímco Inženýr Zeman je častován přátelskými štulci od bodrých kumpánů. Inženýra Zemana jsem bral jako nutné zlo … a bylo i hůř. Stačí si vzpomenout – a kdo si vzpomene? – na alfa samce Mirka Topolánka … za čtyři roky může být všechno jinak.

Světlušky a sonety
Budhismus a makové květy
Tančíme spolu ulicemi
Na semaforu
Červená_________zelená
Nebe není ikona

…krajinou čerstvě zasněženou krajinou, kde se nic neděje. Vločky padají, poletují, snášejí se a stoupají … neúčelné pohyby … v letu střemhlav vzhůru … krajinou čerstvě zasněženou městskou krajinou … jiskří ve světle lamp. Zanechávám stopy. Vracím se … hledám v proudu myšlenek … obrázky, otázky? AB úkladný vrah dětí nebo obětní beránek … nejspíš jen ztroskotanec a podivín … nepasoval. Bylo by potřeba stovek stran … nebo jen pět řádků?

Vyjdeme z poměrně jasné situace … před námi stojí podivínský soused, kterého se slušní občané snaží zbavit. Stav se postupně zhoršuje … stojí sám proti zdi mlčení a lhostejnosti … kruh se postupně uzavírá … AB se stahuje do kouta, ale rány dopadají … pomalu, postupně, pomalu a vytvale jako dešťové kapky. V beznaději volí radikální řešení … situace jako z učebnice etologie … bezhlavě … bez zábran se vrhá proti systému … proti všem.

Budu se opakovat … praskají zdi, praskají ušní bubínky … suť je krásné slovo … zoufalství jeho očí … střepy sklenice slunce více nepatří. Panelová bytovka se zbortila a hasiči v sutinách hledají … slídí … objevují zraněné i mrtvá těla … mrtvé děti, jejichž smrt mě nedojímá … Možná napíšu píseň o lítosti … o deklarované lítosti už jsem psal.

„…česnek miluje mé útroby, plá/mene polibek … nebesa na zemi …“ (VL)

„›To je dobrota!‹ vykřikoval jsem, zatímco můj mozek nepřestával bušit. Kosmogonie, kosmogonie, kosmogonie! A časem mi z oka hrkla slza, produkt té nejlepší směsi kosmogonie a česneku.“ (Salvador Dalí)

Česnek je mystik … a z opice nepochází, stejně jako člověk totiž pochází ze sirné bakterie (lid/dští), neboť věc nemožná je věc jistá. Jedna z respektovaných teorií vzniku života ve vřele bublajícím pramoři považuje sirné vazby za vitální archetyp. Sirné bakterie totiž přežívají i v extrémních tepelných podmínkách. Óóó čem/ž se člověku ani nesní … (a komu česnek nesmrdí, ten je „králem Slunce“ …)

„…slyšíme s údivem, jaký ošklivý zápach kolem sebe obyčejně šířila (čti sířila!, pozn.VL) osoba ›krále Slunce‹ … Nečistotnost každého druhu se nám zdá být s kulturou neslučitelná.“ (S. Freud)

Člověka konstituují sirné bakterie. A stejně jako jeho sourozenec česnek … je obětí hysterie … pročež není žádným (pře/kvapením), že se čas/to rozštěpí. Prvopočátkem je nepochybně štěpná reakce, třeskne to až pak … výbuch smíchu …

ČESNEKOVÉ MASO

Dáma česnekového masa tam odtud,
kde jsme dnes večer vařili večeři.
Hovězí stroganoff to bylo.
A Marie mi pomáhala. Vždyť
znáš ty legendy o její kráse.
Požádal jsem ji, aby vtřela česnek
do masa. A ona bere
každý kousek masa jako milenec
a potírá ho něžně česnekem.
Nikdy jsem neviděl nic podobného.
Každý otvor
masa je pohlazením neúprosně
česnekem prozkoumán.
Je v tom vášeň, jež by
světce z hluchoty vyléčila
a na housle naučila hrát,
hrát Beethovena na
jatkách.

aneb (ne/jak) filos/fakovat česnekovou pa/lící

Furzkraut. Knoblich. Knöfel. Knobel … Pěkně syrový. Denně! To už věděl Kmotříček a proto ho pěstoval a jedl ve velkém. Fakoval Kmotřičku Smrt a pakli neumřel, tak ji tam za sedmero horami a moři fakuje odednes do pop pozítří (protože není včerejší) … on/tos partyzán urostlý. Česnek je dobrej na chuť i referát. „Česnek je dobrej na péro, pěkně po něm stojí …“ – sousto pro bulvár česnekový, čínské opiové války česnekové, ruský sex česnekový, tenze v Evropské unii česnekové – atd. To už za něco stojí! Ať to stojí co to stojí …

Za sedmero Sibiři,
za sedmero HOŘI,
hoře v česnekovém království nebeském shoří …

V dávce menší než velké je česnek podporou, ve větší způsobuje obtíže, zejména sociální, ač nelze pro to udati rozumné příčiny. Není pochybnosti, že dříve či později zvítězí opět „věc“ jednoduchá, přirozená … pořádná, do/dávka česneku a nebude nám do breku.

„Nadšení z vůně česneku roste.“
(Dr. Oetker)

Na jednom konci lodyhy je okolík obsahující pacibulky. Z opačného konce podzemní hlíza, pancéřová pěst mystiky. To není žádná pá/věda, to je kouzelná střela fantastického účinku. Národové někteří, např. Vlachové, Číňané, Židé a Egypťané požívají mnoho česneku, což je leckdy příčinou lokálních konfliktů. Proto při užívání jeho potřebí je značné odvahy a opatrnosti. Rodinné a statutární pozice jsou brány na paškál při zvažování stanovisek vůči česneku. Přesto jsou mnozí značně uvolnění a šťastní i se svým sirovodíkovým „zápachem“.

Falšování pasů pro pronásledované, obsazování kanceláří, podplácení úředníků … „Opravdový humanismus je více než jen pokojné procesí.“ tvrdí akční umělec Philipp Ruch.

Konrad Litschko: Pane Ruchu v sobotu se budou v osmdesáti německých městech opět konat Velikonoční pochody. Pro vás jako mírového aktivistu povinnost?

Philipp Ruch: Ne. Chodit po demonstracích považuju za nemorální, zvlášt když můžu místo toho něco dělat. Kdo jde na demonstraci, nemá ve skutečnosti úmysl cokoli změnit. Vedou ho tam všechny možné motivy, nejen mír v Sýrii nebo Kongu.

Konrad Litschko: Ale velikonoční demostranti by se proti vám razantně ohradili.

Philipp Ruch: Smyslem Veliknočních pochodů je abstraktní a nikoli skutečný mír. To se také zrcadlí marginálním počtu demonstrantů. Kde bylo mírové hnutí, když bylo v roce 1992 rozstříleno Sarejevo? Kdo pomáhal těm miliónům lidí, kteří by byli v posledních dvaceti letech opustili Somálsko. Kdo podvrhoval jejich pasy a organizoval plavidla jako Varian Fry, který v roce 1941 zachránil intelektuální elitu Evropy z Hitlerových spárů.

Konrad Litschko: Jak by podle tebe měl vypadat současný protiválečný protest?

Philipp Ruch: Žijeme v bohaté zemi s právy pro politické umělce o kterých se jim v minulých stoletích pouze zdálo. Bylo by namístě protestovat nejen proti přestavbě nádraží, nýbrž i za práva těch, kteří trpí.

Konrad Litschko: Tady určitě pomůže odměna 25 000 €, kterou jsi nejnověji vypsal na hlavu vlastníka výrobce tanků Krauss-Maffei Wegmann?

Philipp Ruch: Říkáme takovým akcím agesivní humanismus. Humanismus by se neměl valit ulicemi jako poklidná masa, nýbrž by měl podvrhovat pasy, podplácet úředníky a obsazovat úřady. Boj o lidská práva se v 21. století dostává do dalšího kola. Musí bolet. To má společného s uměním.

• • •

Něžnými prsty
žahavé medúzy
si tahám za duši

Tam venku je tma
a vracím se domů
s provlhlou duší

Až otevřu zvonek
bude tam díra
po minulé ženě

Po hořké tinktuře
po úsměvu
při kterém se usíná

vím, že zabrousím do tématu velmi obtížného, ale přesto mi to nedá, včera, jdu o půl sedmé večer jasně osvětlenou ulicí, dvě stě metrů od Hlavního nádraží, sotva pět set metrů od samého středu (téměř půlmilionového) města, jdu po chodníku kolem telefonní budky, u ní stojí dva výrostci, na druhé straně chodníku další tři, mladí Romové, 15-17, odhaduju, projdu mezi nimi, pomalu, protože jsem po nemocech ještě zesláblý, sotva ujdu pět kroků, ucítím na čele rozžhavený uhlík nedopalku, jak nade mnou ve větru zarotoval a trochu mě překvapil, hned jsem ovšem pochopil, a bez reakce, aniž bych se ohlédl, pokračoval jsem dál svým směrem, ticho, nic, přemýšlím nad tím, čím jsem si vysloužil toto „nepřátelství“ či pohrdání, napadá mě, že buď toto není můj svět („tato země není pro starý“), v němž jsem se nedopatřením ocitl, nebo naopak někdo mi dává najevo, jak právě na tento můj („bílý“?) svět plije, a ta cigareta? už jen pro pobavení pokračuju v úvahách – dle své zkušenosti – byla ta cigareta „vyžebraná“ (sám jsem takto daroval spoustu cigaret, aniž bych od někoho takto cizího jakoukoli dostal), nebo jinak získaná? ze „sociálních dávek“, jak se říká?

„chcete kokino?“ ptá se mě prodavačka, v knihkupectví, zvláštní, hezké slovo, „kokino“, „no, když se tak na ně díváte…“, nedíval jsem se, vnímal jsem jaksi globálně vůni a dech knihkupectví, jeden z mála krámů, kde se ještě člověk cítí lidsky, možná, že bych se dobře cítil i někde v „drobné galanterii“, ale žádnou široko daleko nevidím, anebo v „úpravně oděvů“, kde hbitě látky probírají zručné prsty švadlen a krejčových, berou míry, zkracují, prodlužují, hledal jsem jednu, aby mi zašili roztržený šev u koženého pláště, snad z mongolských koníků, ale nešlo to, neměli na to stroj, putoval jsem sedmero ulicemi, skrze sedmero křižovatek, až jsem jednu úpravnu našel, ale kabát nevzali, prý někde jinde, jindy, snad, plášť visí dál, kde visel před půl rokem, psal jsem několikrát v poslední době o potřebnosti poezie, ne o jakémsi estetickém zážitku, či jakémsi (zábavném) řemesle, ale o její nutnosti k holému životu, k holému bytí, v němž člověk hlubinně a vážně člověkem vůbec je, a člověkem zůstává, i kdyby čerti všech materialismů se ženili a skučeli nad osudy lidí, je hluboký nepoměr mezi hmotnými snahami člověka o přežití, o dobré bydlo, o pohodlí, o „štěstí“, a mezi tím, co si člověk v