S nejasným úmyslem jsem napsal tyto řádky – zní to jako Dostojevskij – zní, zrní zní, zrní zrní – abych popsal skutečnosti ve kterých žiju. Rozednívá, ani nevím jestli už odbila šestá, na chodníku však leží střepy rozbitých lahví. Opilé dívky na vysokých podpadcích se potácí sobotním ránem, zatímco ficka smetá vajgly před východem nočního podniku … Nechtě se ocitám ve světech, kam nepatřím, které mi nepatří, procházím, prochází mi to … První autobusy na plný plyn … spěchám domů, abych si uvařil kávu a na stole rozložil noviny.

V srpnu 1913 načrtnul Robert Musil do svého skicáře krásný sprnový den.

Vzpouzet se, vzpeřít se … vězet v tom až po uši. Za devatero horami a devatero řekami v Horoucí Prdeli bylo – nebylo. Prostřednictvím paralely – nevědomost jako most – se lze vymanit z otroctví koherence a přešaltrovat na jinou úroveň …

Harald Falkenberg je nejen nadšeným sběratelem díla Jonathana Meeseho, ale vyzná se i ve složitých právních kličkách. Jakožto bývalý soudce Hamburského ústavního soudu pracoval na více než tuctu rozsudků. V kauze pozdrav „Heil Hitler“ proti Meeseovi, měl děvětašedesátiletý Falkenberg vystoupit jako svědek-znalec na straně obhajoby, ale soud odborný posudek nepovažoval za nutný. Byla to částečně i jeho porážka, jak vyplývá z našeho rozhovoru.

Welt am Sonntag: Pane Falkenbergu, domníváte se, že Meese podvrací principy demokratického pořádku?

Harald Falkenberg: Proces tuto otázku nenastoluje a nikdo z těch, kteří třeba jen zběžně znají Meeseho umění, by si nedovolil mu takový úmysl připsat …

Do jaké míry tedy spadá pozdrav „Heil Hitler“ pod uměleckou svobodu?

Proti Trestnímu zákoníku stojí výšší normy ústavy. Pátý článek třetí odstavec Spolkové ústavy zaručuje svobodu umělecké tvorby. Otázkou je pouze, do jaké míry lze nižší právní normou tuto svobodu omezit. Neexistuje žádné závazné pravidlo, a proto je nutné zvažovat jednotlivé případy. Hrdelní zločiny, třeba rituální vraždy, pod svobodu umělecké tvorby samozřejmě nespadají.

Jak lze konkrétně vymáhat trestní odpovědnost za pozdrav „Heil Hitler“.

Samotný pozdrav „Heil Hitler“ je neoddělitelný od historie kabaretu, filmu a výtvarného umění. Legendárním se stal Charles Chaplin v „Diktátorovi“ a napříkald Werner Finck satirou „Dočasné bezpráví“ riskoval život v době nacionálně socialistické diktatury. Koncem šedesátých let navštívil umělec Anselm Kiefer různé evropské země, aby pozvedl paži. Fotodokumentaci nazval „Okupací“. V roce 1980 v německém pavilónu v Benátkách Georg Baselitz vystavil obří dřevěnou skulpturu se zdviženou paží. Kiefer i Baselitz tímto způsobem nastartovali mezinárodní kariéry. Dnes Meese čeří stojaté vody provokativní tezí „Diktatura umění“ a ve svých performancích často sahá k pozdravu „Heil Hitler“. K umění patří kromě apollinskému ideálu, dobra, krásy a pravdy i dionýský princip, zlo a posedlost mocí.

(K recenzi Petra Krále na dvě knížky nakladatelství Vetus Via)
Mám před sebou posledních šest knih, které vyšly péčí nakladatelství Vetus Via, to jest péčí mou, Františka Štorma a dalších přátel. Jsem s těmi knížkami spokojen. Grafika je příjemná oku, čistá, prostě vypovídající. Nevtíravě nastiňující obsah. Ve dvou případech jsou to knížky třicetiletých autorů vůbec první (Martin Cina a Pavel Šuhájek, oba nar. 1982 v Jihlavě). A jak pravím, jsem spokojen.
To neznamená ovšem, že se stále nepřestávám ptát po základních důvodech, ať už tvorby jako takové, nebo poezie zvláště. Jean Onimus ve své knize La Connaissance poétique (1966) píše: „Poesie nám má co zjevit (…), chceme-li zůstat lidmi, to znamená duchy, kterým se svět zpřítomňuje a kteří se zpřítomňují světu. Pro tento dialog našich vědomí se světem – dialog, který humanizuje zemi a činí ji člověku obyvatelnou – je důležité, aby jej poesie vedla v čase, kdy vesmír kolem nás se stává stále lhostejnějším, objektivnějším a mlčenlivějším: neboť ‚člověk obývá zemi poeticky‘. (…) Je-li zbaven poesie, umírá zadušením.“

Putyka Mandragora, Křenová 10, Brno

Jaroslav Erik Frič – poezie
Leoš Bacon Slanina – poesie
Josef Klíč – hudba
Ivosh Krejzek – poezie
Massive Mustache – hudba
Klára Kofolíková & Pavel Šuhájek – poezie
Nikola Mucha – hudba & poezie
Petr Čichoň – poezie
Miloš Kocman – hudba
Ferda

Vstupné 80,- Kč
Výtěžek večera bude věnován Ferdovi na opravu ohněm zničeneho domova.

Léto je v koncích … a je mi to vůbec líto? Hledal jsem větu, abych vůbec začat. Zrovna otázkou … proč … v mezičase … ve světě z písmen … překlaepem … sám nevím … na ulici v krabici našel jsem Příběhy lásky Hermana Hesseho … jméno jako příslib. Příběh … slib … běh. Nalistoval jsem povídku Nekuřačka … autor v ich-formě spustil popis cesty vlakem a bájí o možnostech postav … taky hledám slova ve světě ze slov … v poločase léta slunko přetalo pálit a já se tu v ich-formě snažím vymanit z pout koherence a spočinul jsem v údolí redundance … opakovaní nicoty jako předehra …

Vezměme bochník chleba a rozřežme jej na krajíce. Krajíce pak háhodně přeuspořádejme v libovolním pořadí. Kdo si neví rady nebo neví, co je to nahodilé pořadí … NAHODILOST … po tom slově jsem pátral … nechť začne patkou a pak krajíce řadí podle velikosti … máme bochník a zárověn bochník nemáme … nová forma se starým obsahem.

zemřel muzikant J. J. Cale, nenápadný, málo známý, ač autor nepominutelných skladeb rockové hudby, které známe z podání Erica Claptona a dalších, velmi sympaticky říká: „Vždycky jsem byl radši tím, kdo zůstává vzadu. Nevyprodám sál, lidi mě neznají. Všechny mé písně proslavili jiní hudebníci. A o to mi šlo. Takhle se mi to líbí.“ vzácné slovo, tehdy i nyní, v jiných ovšem souvislostech geopolitických bych tato slova rád vztahoval i na sebe a své snažení, které by mělo být nenásilné, nenápadné, jemné, jako by šlo více o věci samotné než moje osobní působení v nich, i když – přísně vzato – jsou to věci neodlučitelné, osobnost a dílo, byl Flaubert skrytý za dílo, byl Shakespeare až dokonce obtížně vůbec jako osobnost identifikovatelný, je to ideál?

Zatímco svět vzrušuje špionážní aféra okolo Edwarda Snowdena, který světu sdělil nihil novum sub sole … moc nechápu a hlavu si nelámu. Ve vzduchu se třepetají fráze o morálce, lidských právech – obecně o legitimitě takového počínání, ale ještě jednou nihil novum sub sone …

Docela jsem sledoval vývoj událostí okolo náměstí Taksim … napřed se zdálo, že nepokoje jsou lakmusovým papírkem … svět, teda spíše Turecko, už nikdy nebude jako před Taksimem. Vnucovala se paralela s jiným náměstím – s náměstím Nebeského klidu. Turecko, podobně jako Říše středu, je samo o sobě kontinentem, kde se snoubí orientální vůně s dravým kapitalismem … ukázalo se, že jde-li o moc tak jdou všechny proklamace stranou … Promluvily obušky a slzný plyn … a naivní mladí lidé dostali lekci. Ostatně většina konečně pochopila, že demokracie a lidská práva jsou jen západní zlozvyky, pro které není v Turecku místo … a ti, kdo nepochopili budou mít příležitost okusit jich na vlastní kůži v exilu nebo popřemýšlet v tureckém žaláři …

Obávají se, že postupy v české politice odporují unijním hodnotám. Věta vytržená z kontextu novinového článku, kde rakouští křešťanští demokráté z Bruselu vyjadřují své znepokojení nad vývojem kolem české vlády … a co takhle vyrvat jěště pár slov a oklestit větu až na dřeň. Postupy odporují unijním hodnotám. Pod slovním spojením unijní hodnoty si normální smrtelník nic moc nepředství, spíš by tam pasovalo evropským mravům a dodáme-li přávlatek české … máme výsledek. České postupy odporují evropským mravům. Co na to Karel Schwarzenberg?

Buď sobcem a vrahem

Našel jsem koťátko
čerstvě přejetý autem
mňoukalo
a nemohlo se hejbat
jsem sobec
bylo mi líto sebe sama
vzal jsem ho
a šel za Michelem
„co s ním mám dělat?“
podrbal se na plešatějící hlavě
zamžikal na mě svejma chytrejma očima
je to vyštudovanej bilolog a farmář
a pak povídá
„no tak asi nejlepší
co s ním můžeš udělat
je vzít ho za vocas
a švihnout s ním vo zeď“

vím, že se dále nedostanu než k fragmentům, citacím, k citacím sebe sama, vracím se k prvním důvodům, k dávným zápiskům, značeným nedůsledně, substanciálně, zkratovitě, dnes i smysl na mnoha místech nejednoznačný, přesto se k nim znovu obracím, abych aspoň takto se s nimi vypořádal, pro tuto chvíli, třeba i jednou provždy, Brno, 6. 11. 1972, návštěvou u J. Š. (kterého jsem právě včera zmínil, a který z mnoha mých úvah – ať jmenován či zamlčen – se dere na povrch, jako polemický protějšek, jako úctyhodný myšlenkový nepohnutelný balvan, jako opora filosofie po výtce ve smyslu existenciálním), „Dokonalost a míra. Kýč. Panna Maria Syrakuská: Ta, jež pláče – sádrový obraz: kýč! J. Š. říká: ‚Ona prostá věřící, modlící se k obrazu, může vidět čistou krásu!‘ Dokonalost, míra, krása, číslo: číslo ne(jen) kvantita, ale (i) kvalita. Jde o to, co (ne jak, kolik…) Dítě když maluje, maluje vždy něco; to jak je přidáno; výtvor také nikdy nemůže být kýč. J. Š. říká: ‚Tam je klíč‘.

vlastně v životě běží především o svědectví, bylo tomu tak v minulém režimu, je tomu stejně tak i v režimu tomto, který mě nepřestává udivovat, jaké nestydatosti jsou veřejně možné, jak mizí morální hranice, jak mizí vůbec jejich potřeba, chodím ulicemi a říkám si, „tato země není pro starý“, nejenže není pro starý, kteří zelenou na přechodu nestihnou, snad tak do půli cesty, do dvou třetin, proč bych se měl nechat atakovat tupě mechanizovanými figurkami za volanty?