Barbie didn't? play with dolls. Jednoduchá věta bez kudrlinek … Nechtěl jsem se k tomuto masakru vracet, ale masakry mají v sobě cosi magnetického … Jsem po nemoci a nic mi není po chuti. Dalo by se i říci, že mám dlouhou chvíli. Antonína Blažka jsem zanechal v jeho panelovém bytě ve Frenštátě pod Radhoštěm … Frenštát pod Radhoštěm … představuju si život v té socialistické prdeli, kde jediná perspektiva je žádná perspektiva … mráz mi běhý po zádech.

Dokážu si snad představit, ačkoli to není vůbec snadné, že každý z jedinců, které vidím na ulici, trpí nesnesitelnou bolestí. Trpí, přestože ji dokáží uměle potlačit. Je třeba zdůraznit, že si musím představovat pouze umělé potlačení bolesti. Že si jednoduše neřeknu: „Teďka trpí jeho duše bolestí, co s tím má tělo co dělat!“ – Pak si ještě představuju – co dělám, co si sám sobě říkám, jak se dívám na člověka. Kouknu se letmo – na jednoho – a pomyslím si: „Musí to být strašně těžké se smát, když má člověk v sobě tolik bolesti.“ a tak dál. Vystupuji v roli – dělám jako – by ti ostatní měli bolesti. Když to tak dělám, řeklo by se, představuju si …

Takto snadno jsme spolu s Wittgensteinem dospěli k faktu, že představa je činnost … představa je činnost herce v roli. Budu si představovat bolest. Bolest Antonína Blažka, kterého systém připravil o střechu nad hlavou. There is no joy, no joy, no joy!!! I've said: Let's destroy!!! A praskají zdi, praskají ušní bubínky, zdvihají se oblaka prachu, tříští se okení tabule. Každý si v tom okamžiku něco představoval. Výbuch plynu … konec světa …

Na terase jsem si zapálil. Je večer a tma, přesně jak je v únoru obvyklé. Sníh přes den slezl, naproti v okně se ještě svítí. Klepu se zimou – vzduch je nasycen interferencí zvonů klekání a havraního krákání. Zhasínám cigaretu a vracím se zpět do vytopeného pokoje.

Na stole stojí láhev piva, kterou jsem tam za tím účelem postavil. Antonín Blažek vyhodil do povětří panelák ve Frenštátě pod Radhoštěm. V troskách zůstalo, myslím, pět lidí. Tolik obyčejná novinová noticka, tragédie černí stránky den co den. V Karlsruhe sejmul chlápek soudního vykonavatele, zámečníka, novopečenou majitelku, družku a nakonec sebe. Projevilo se zvíře v nás?

Oba případy spojuje exekuce, respektive zoufalství a neschopnost jí čelit. Starostka Frenštátu se utrousila cosi o nedostatečné ochraně slušných lidí. Kdo je ale slušnej člověk? Případovou studii provádět nehodlám, a tak se rovnou, abych to úřadům ulehčil, prohlásím za neslušného člověka, kacíře tržní ekonomiky, pedofila, pederasta, narkomana – za zlořáda netěžšího kalibru.

Antonín Blažek, bývalý vězeňský dozorce, policista a zámečník … a pak že nebyl slušnej. Z výčtu slušnost přímo čiší – povolání dozorce. „Kamarádka si na něj pořád stěžovala. Prý na lidi z domu pořád donášel …“

Chlapi myslej jen na TO. Jean-Luc 178cm/70kg/20cm TOBĚ +40 během náhodných setkání dokáže OPAK. SMS 775 456 278.

NARAJAMA - křest trezorové desky 3´mej
hosté:
HROZNĚ
VELKÁ SVAČINA
Sobota, 23.února 2013, Putyka Mandragora, Křenová 10

jo, začnem u vrby, všichni
začínají u vrby
a pak dál
– neberou si servítky –
ani pumy ani nektarinky
svým způsobem jsme jako
stará babka s vynechávající pamětí
a kabelou
jsme v tom až po krk
v písku a stromořadích
v tomto kraji – vražený, zbitý, podělaný,
drží nás jako krucifix
tento kraj, rozprodaný a vykoupený
a zase prodaný, od poslední války
– Heim ins Reich! –
kolem dokola ti spořádaní
makléři, podílníci, majitelé, dálniční
inženýři se handrkují – patří jim to
tenhle kraj a já

myslím, že se chytají jen důsledky, „nedostatek peněz“, místo toho, aby se postihovaly příčiny, dobrá, Ministerstvo kultury, které pro mne dost nepochopitelně neřídí žádná osobnost, nýbrž snaživá okresní úřednice, dává stále méně peněz „na kulturu“, proč? protože takový je stav ve společnosti, protože kultura vlastně není potřebná, podstatný je bůček nebo kaviár, jak pro koho, řeknete mi, že je to vina „vlády“, ale já Vám řeknu, že je to vina našeho obecného utilitárního smýšlení, které pouze vláda kopíruje, nekonzistentně se snažíc vyrovnat bůčkové potřeby lidu, a taky jen aby se příliš neizolovala od evropského měšce, nad kterým se rozšiřují zorničky všem okresním či krajským zlodějům, co Evropa? co kultura? co nám tyto hodnoty mohou dát? co se z nich dá vlastně urvat?

zase na mě něco leze
nápady jako rozdrbané
tkaničky
bolí mě zuby
a snídaně tančí v žaludku
otevřel jsem zásuvku
děravá nilonka
burzovní přehled
ložiskové kuličky co poletují
jako motýli
Je mi hrozně

Na facebooku jsem si přečetl titulky českých sdělovacích prostředků, které pobouřily výroky poslance Miroslava Grebeníčka na adresu Jana Palacha.
Grebeníček zpochybnil Palachovu oběť po okupaci Československa.
Grebeníček zpochybnil oběť Palacha, sněmovna zabouřila.
Palach nebojoval proti komunistickému režimu, nadzvedl Grebeníček poslance.
Palachova oběť nesouvisela s bojem proti komunismu, řekl Grebeníček.
Grebeníček ve sněmovně řečnil o Palachovi. A pravice odešla ze sálu.
Grebeníček se vysmál Palachovi.
Palach se neupálil na protest proti komunistické straně, prohlásil Grebeníček.
Grebeníček zpochybnil Palachovu oběť: Kvůli totalitě se neupálil.
Grebeníček šokoval poslance: Palach nebojoval proti komunistům, prohlásil.
Grebeníček se vysmál oběti Jana Palacha a překroutil ji naruby.
Grebeníček zpochybnil cíl Palachova činu, koalice protestovala.
Grebeníček zpochybnil Palachovu oběť. Část poslanců na protest opustila jednání.
Grebeníček zpochybnil Palachovu oběť a rozbouřil sněmovny.

Grebeníček, Grebeníček zpochybnil. Piča plech – to je tlak. Mámo, co budeme dělat?

V klidu míru … votevřem lahvový.

Hele, vysyp, prosím tě, popelník.

Buržoazie sehrála v dějinách revoluční úlohu.
Buržoazie neponechala mezi lidmy žádný jiný svazek než holé sobectví, než bezcitné placení hotovými.
Buržoazie utopila v ledové vodě sobecké vypočítavosti posvátnou bázeň náboženského vytržení.
Buržoazie proměnila osobní důstojnost člověka ve směnou hodnotu, namísto svodody
postavila bezohledně chladnou svobodu obchodu.
Buržoazie proměnila kata i básníka v námezné prácovníky.
Buržoazie strhla z rodinných vztahů závoj šosácké sentimantality a převela je na vztahy ryze peněžní.
Buržoazie nutí národy, aby u sebe zaváděli takzvanou civilizaci, tj. aby se staly buržoy.
Buržoazie se podobá čaroději, který není s to zvládnout podzemní mocnosti, které vyvolal v život.
Buržoazie tvoří svět podle svého obrazu.
Napsal starouš Marx.

musím říci, že nezískávám základní informace z médií, ta pro mě existují jen jako možné aspekty k věcem, které pokládám za zásadní a o nichž si úsudek dělám sám, dle vlastní, osobní zkušenosti, měl jsem dnes debatu na Facebooku ohledně hlasování ve sněmovně ve věci případného svátku či „památného dne“, věnovaného Janu Palachovi, samozřejmě se vynořila řada vtipálků a všeználků, kteří měli hned jasno, jak to s tímto hlasování bylo a kdo a proč se zdržel, já, znaje pana K. Sch., jsem se zabýval (neznaje ovšem detailů toho hlasování) případnými důvody, proč se K. Sch., podobně jako bych to udělal i já, hlasování zdržel, šlo mi především o téma tragického a symbolického suicidia, které obecně pokládám za hluboké neštěstí, ale v zásadě nemohu než souhlasit např.

Rozhovor s chlapíkem, kterej poznal jak chutná ulice a kterej se dokázal vyhrabal zpátky.

V rozhovoru si začal říkat Job. Možná, že zní trochu nadneseně … pateticky? „Ne, vůbec ne.“ odpovídá čtyřicátník. Postava Joba mně ztělesňuje především někoho, kdo to nikdy nevzdal – a zrovna tohleto si taky sám od sebe přeje. Mluvili jsme s Jobem, t. č. v důchodu, o chudobě, žebrotě, životě bez střechy nad hlavou, o závyslostech a touze po životě.

Ulla Steuernagel: Byls houmlesem. Jak vypadá život bez střechy nad hlavou?

Job: Život na ulici je docela tvrdej, ale skutečný peklo začne, když se spojí s alkoholem a drogama. Pak dou do hajzlu všechny společenský vazby. Taky v zimě spát venku vožralej je vo krk.

Utta: Dnes ale už nikdo na ulici spát nemusí. Může jít na ubytovnu.

Job: Tyhlety ubytovny jsou ten největší neřád. V Tübingenském Penzionu pro svobodné pány bych se mezi tolika lidma zbláznil. To je úplnej konec. Kdo tam skončí, se votam nevyhrabe. Tam se to všechno propojí … chlast, věčný dohadování se se spolubydlícíma. Když člověk začne dělat kompromisy, tak už je pozdě.

Utta: Jo, ale minimálně se tam o tebe postaraj – a nakonec, co může člověk v takové situaci ztratit?

Job: Každej, kdo má rád svobodu a život, má co ztratit. Každej věří, že se z toho dostane, ale dokáže to jen málokdo.