Značeno cestou – Pátek 20. září 2013

musím přiznat, že přece jen po té, co jsem pravidelněji začal psát na stránky Polí 5, nenutí mě to příliš ke „kulometnému“ psaní blogovému, jeť psaní v klidu u stolu, do sešitu, přece jen odlišné, jinak vysilující a snad i jinak na čtenáře působící, slyším, jak se Milan Lasica vyjadřuje o svém fejetonovém psaní a celkem pochopitelně podotýká, že když ho nic nenapadá, začne vzpomínat, sám se ke vzpomínkám snažím vracet, jen když mimoděčně vyvřou v souvislosti s něčím současným, jinak jsem se právě probíral nějakými staršími výstřižky, když tu na mne vybafne titulek „Bez ironie“, píše to Adam Borzič v loňském Tvaru, musím uznat, že i v tom letošním, jemuž dělá nově šéfredaktora, se snaží upřímně a bez otupující nějaké naučené machy, vidím, že při prvních odstavcích jeho loňského článku jsem si udělal několik otazníků, tématem je úloha poezie, a básníka k tomu, v dnešním světě, článek je psán svým způsobem jako zápas o „vážnost“ (už samotného tématu) a s něčím, co označuje jako „ironii“ (cituje v tomto smyslu Octavia Paze, který „charakterizuje romantický básnický étos jako vizi vesmíru coby systému korespondencí a vizi jazyka coby dvojníka vesmíru, a dále tvrdí, že jakmile se tento systém korespondencí objevil, vzniklo současně jeho protikladné dvojče jménem Ironie“), sám ji závěrem popisuje jako „celý ten diskurs zlehčování a lehkosti, smích a hry, který vládne v kultuře masmediálně nízké i intelektuálně vysoké“, – a proti tomuto trendu A. B. staví, jak píše, „zpupně“ – „požadavek ryzí vážnosti“, což je mi sympatické, poněvadž sám mám k ironii hlubokou nechuť, dokonce ani nemám chuť do jejích útrob v řeči toho a toho nahlížet, abych snad porozuměl, není tomu tak dávno, co jsem si zapsal do poznámek toto: nesnáším ironii, kradený cit, nekrózu komunikace, dobré slovo nacházím u Andrého Suarèse v droboučké knížečce o Napoleonovi, kterou vydal jako IV. svazek edice Bibelot umělecký knihvazač Ludvík Bradáč na Královských Vinohradech MDCCCCXXI a přeložil Jaroslav Zaorálek, kromě krásných vět jako „Vše trvá pouze láskou“ nebo mnoha obratů charakterizujících císaře Západu („U svých na šlechtice povýšených poručíků nenáviděl nejvíce lpění na životě a statcích“ – „Kdo rozkazuje v boji, rozkazuje na všech trzích. Vládne hodnotami hmoty; pro všechny vydává zákonné míry.“ – „Nejmenší krádež státního jmění trestá jako zradu.“ atd.) – pasus o ironii je až v závěru tohoto knižního šperku a zní takto: „Člověk hodnot a nejpřesnějších náhod neodsuzuje ničeho tak důrazně jako člověka ironie: ironie ruší každou hodnotu a zvrací náhody. – Ironie je falešnou mincí také v usuzování. A falešnou minci jest ještě možno poznati srovnáním s dobrou. Ironie je jemnější padělatel: jménem vyššího práva padělá kov v rukou dávajících i v rukou přijímajících; zaměňuje pojmenování. Propůjčuje nejvyšší hodnotu tomu, co je z části nebo úplně bezcenné. Znehodnocuje nejlepší úvěr světa, vytlačivši jej ve svůj prospěch; zneužije a znetvoří jej. Vydře označení. Podpis, platící dříve několik valonů zlata, je nyní téměř bezcenný. Ironie konečně stahuje z oběhu syrakuské statéry, přenášejíc jejich hodnotu ne na něco bezcenného, nýbrž, hůře, na zdánlivou hodnotu, která je někdy skutečnou, která však především působí zmatky, poněvadž je hodnotou neznámou. A čím je neznámější, tím více zvyklostí kácí. Ironie je falešnou královskou mincí. Je popřením hodnoty.“ – Napoleon je ovšem téma jiné, i k němu bych se rád někdy dostal, ne nadarmo se zachovalo svědectví třeba Otokara Březiny, které zcela sdílím, a které nám uchovaly zápisky Prof. Matěje Lukšů (Matěj Lukšů, Poznámky z hovorů s Otokarem Březinou, ed. Petr Holman, in: revue BOX 2003): „… Hlupáci à la Herben, Ma(…) [Machar? – pozn. jef] křižují se při jméně Alexander, Napoleon, že vedli na jatky celé armády lidí a dali je zabíjeti chladným jediným pokynem ruky. Ale nechápou, že mužové tací byli Nejvyšší spravedlností zvoleni za svůj nástroj, aby zamíchali lidským mraveništěm stárnoucím nehybností těsných a úzkých forem života. Byly třeba veletoky lidské krve, aby nade hroby nešťastných otců vstaly volnější děti.“ – těžké slovo pro dnešní liberální dobu, – o to více je podstatné řádně oddělit sentimentalismus s jeho krutostí od agapé a vyčistit jindy nezmateně jasné významy slov, jako třeba „Deus Caritas est“ –
Brno, Alfa Passage, 20. 9. 2013, 22:31