Zapsáno cestou – Úterý 22. října 2013

jak psát a neopakovat se? a přesto psát, o životě, který se (ne)opakuje, cesta ze Z. do B. se zkrátila na hodinu a půl celkem pohodlného cestování, kde potřebuju být o hodinu nebo o dvě dříve? nic mě nenapadá, vločky času sněží dál, pravidelně, zdánlivě jako by se nic nedělo, nic neodčinitelného, nic nenávratného, nechutné fronty u pokladen supermarketu v půl osmé večer, proč? zboží jakés takés dodají, na placení si počkej, víme, že neutečeš, a téměř každodenní vybafnutí, „máte B. kartičku?“ nemám, nikdy jsem ji neměl a ani ji nechci, chtěl jsem si to kdysi napsat na prázdnou účtenku, aby mě u pokladny tím dotazem neobtěžovali, neudělal jsem to, jen v hospodě vykládal, gestikuloval, teď jen – nezdvořile ovšem – mlčím a skládám jídlo do tašky, nemám sil už na tu – v jádru agresivní – otázku odpovídat, nechci se s nikým bavit o ničem, co mám a co nemám, tady jsou peníze, vemte si je a dejte mi pokoj, zamýšlím se poslední dobou nad zvuky a hluky, nad nejrůznější hudbou, nad něčím, co bychom dříve nikdy za hudbu nepokládali, dnes hranice nejsou, v postmoderním změtení je stejně všechno jedno, čeho se chytit? něčeho se přece musíme držet, abychom jakkoli vrávoravě mohli pokračovat (k pokladně), pamatuju si dobře, jak se staří děsili rockové avantgardy v 60tých letech, Yves Montand tehdy platil za klasiku, elektrické kytary byly ztřeštěným vybočením, ale vyrostli jsme v něm, ty kytary rozechvěly dny mladosti něčím skutečným, co bylo i je, co trvá, mám před sebou spoustu stran psaní o postmoderně i moderně, co z toho vyčíst pro sebe? k čemu je mi citování Lyotarda, Welsche, Zygmunta Baumana? žádné zkoušky z toho nebudu skládat, jen k věcem, které mají životodárné jádro, se mohu obracet, abych nepropadal pocitům marna a zbytečnosti, jsou to jen jakési berly, přidržovací lešení, které slouží jen jakýmsi „diskurzům“, jejichž skutečný smysl mi většinou uniká, jdu jednou postranní uličkou k Pasáži A. a vzpomenu na básníka Petra Kabeše, víc než milovníka Hermana Melvilla, jeho přímo nassavače, degustátora, autora mnou rovněž milovaného: „Je moudrost, která je hořem: ale je hoře, které je šílenstvím.“ anebo „Jakési nepochopitelné sladké tajemství leží na tomto moři, jehož něžně hrůzné oddychování jako by hovořilo o duši skryté pod hladinou – podobně jako ono legendární vlnění efezského trávníku nad pohřbeným Janem evangelistou. … Ó, travnaté lučiny! Ó, věčně zelené, nekonečné krajiny v duši! Ve vás – třeba jste už dlouho vyprahlé smrtícím suchem života pozemského – ve vás se mohou ještě lidé provalovat jako mladí koně v jeteli jitřně svěžím a na několik málo prchavých okamžiků cítit na sobě chladnou rosu nesmrtelného života! Kdyby tak Bůh dopřál, aby tyto požehnané, klidné okamžiky trvaly věčně! Ale smíšená a směšující se vlákna života tkají osnovu a útek. Klidné chvíle jsou zkříženy bouřemi, bouře na každý klidný okamžik. V tomto životě není stálého, nezvratného pokroku. Nepostupujeme po pevných stupních, abychom si na posledním odpočinuli: od nevědomého kouzla dětství přes nepřemýšlivou víru chlapectví do pochybovačství doby dospívání (náš společný ortel), a pak skepsí a potom nevěrou až ke konečnému spočinutí věku mužného v uvážlivém klidu slova kdyby. Ne! Sotva to máme za sebou, již tím kruhem probíháme znovu; a jsme dětmi, hochy a muži a kdyby – na věky. Kde leží konečný přístav, z něhož nikdy více nevyplujeme? V jakém uneseném ovzduší pluje svět, že se jeho neznavenější vůle nikdy neunaví? Kde je skryt otec tohoto nalezence [plavčík Pip]? Naše duše se podobají sirotkům, jejichž neprovdané matky zemrou při jejich porodu; kdo je naším otcem, to tajemství leží s nimi v hrobě, a tam musíme, abychom se je dověděli.“ (Moby Dick) – nedlouho před smrtí Petra K. jsem se ptal jeho ženy, „jak se daří Petrovi?“ – „Ale – nechce se mu žít,“ říká, – vyprávím to jinému básníku, básníku Bítovskému, a ten ihned – s hořkým zasmáním ovšem – odtuší: „Je těžké žít, když se člověku chce, natožpak…“ a tak jdeme, za Petrem K., za Janem B., za Martinem J., i milovník knih zvaný „Fosgen“, s nímž mne tolik spojovalo, nás před několika dny předešel, – ale nač končit chmurně, život je taky radost, veselí z té veškeré absurdity, a voleb (koho?) a krotkých novin, které jsou k nečtení, v autobuse dostávám Lidovky, je úterý, Ludvík Vaculík stále ještě tluče do psacího stroje, je to obdivuhodné, čtu důsledně, ač se nic nového nedozvídám, ale proč by ne? co na těchto slovech může zestárnout, na slovech, která zde závěrem ocituju přímo z L. V.: „Mám na gauči jednu stálou rekvizitu – Bibli. Není to ze zbožnosti, je to sbírka osudů a situací, já to někdy otevřu a beru to jako nápovědu k něčemu. Udělám to i teď: Kristus před pontským Pilátem. Ten na něm nenachází vinu, vidí v něm filozofa, kazatele. Chce ho tedy propustit, ale lid nadává. Byl takový zvyk, že lidem propustil nějakého viníka. Nabízí jim Krista, ale lid řve: ‚Barabáše nám vydej!‘ Barabáš byl opravdu zločinec, dokonce vrah. Pilát jim ho propustil. Jak vidíte, lid je nenapravitelný.“ – A pak řekněte, že na světě není veselo! –
Brno, Alfa Passage, 22. 10. 2013, 21:30