Smuteční pochod – Hermann Hesse

Už se to vyskytlo – alespoň se domnívám – ve Hře se skleněnými perlami, v proudu asociací v řečišti jazyka v propojení určitých taktů jistého hudební skladby s určitým zážitkem.

Nedávno se mi to znovu vybavilo. Právě jsem odpočíval a poslouchal rozhlas. Mladý pianista hrál Chopina a já poslouchal toho jeho Chopina tak, jako fyzicky unavený člověk hudbu poslouchá – napůl pozorně, napůl nesoustředěně, rozptýleně, netečně. Oddal jsem se zvuku. Vnímal jsem zvukové stimuly a kompozici si neuvědomoval.

Hrál nejznámější z Chopinových etud a má pozornost se ještě více unavila. Už jsem usínal, když hráč nasadil první takt Smutečního pochodu. Neočekávaný náraz mě rázem probudil. Neprobudil mě navenek v běžném slova smyslu, nýbrž jsem procitl vnitřně do krajiny vzpomínek. Poslech Chopinova Smutečního pochodu mě vrátil do příběhu, který se i po desetiletích vynořuje.

Nedokážu si vzpomenout, kdy jsem poprvé slyšel Chopinův Smuteční pochod. Když jsem byl mladý, patřil Chopin k mým oblíbeným skladatelům. Až do svých dvaceti let jsem – kromě církevních oratorií a písňových koncertů – poznal jen hudbu provozovanou podomácky. Chopin spolu s Beethovenovými sonátami, Schubertem a Schumannem patřili k repertoáru. Hořkosladké melodie valčíků, mazurky a preludia jsem jako malý hoch znal zpaměti.

Smuteční pochod jsem znal – nic víc. Vše se přihodilo teprve později během mých tübingenských knihkupeckých let. Jednoho dne jsem u Heckenhauera, kde jsem tehdy pracoval, pořádal Teubnerovu knihovnu klasiků. Byl to nevšední den. Konal se studentský pohřeb a tím mrtvým studentem byl spolužák z maulbronnského semináře. Poznali jsme se jako chlapci a i zde v Tübingenu občas vídávali.

Od smti dědy Gunderta uplynulo šest nebo sedm let a od té doby smrt svou strašnou rukou z mého okolí nevytrhla živé duše. Teprve teď, jakkoli mi ten ubohý student byl vzdálen, pocítil jsem hrůzu z onoho světa. Událost se stala senzací. Včera jsem se dozvěděl o smrti dávného kamaráda Eberharta a  mihl se kolem mě stín a kmotřičky smrti, její studenou dlaň jsem pocítil na vlastní kůži. Poprvé neznamenala smrt pouhou ztrátu někoho blízkého – cizí mně vzdálený osud. Poprvé se mně dotkla.

Ostatně Eberhart nezemřel na bežné souchotiny nebo tyfus, ale střelil se do hlavy. V ospalém Tübingenu té doby – na konci minulého století – byl studenský pohřeb událostí, která hýbala celým městem – a co teprve studenská sebevražda.

Také univerzita a její studenti byli tehdy živým organismem se silný spolkovým duchem prodchnutým neměnnými obyčeji a zvyklostmi. Ubohého studenta na jeho poslední cestě doprovázeli nejen jeho přátelé a spolužáci, ale i mnozí další, jež ho sotva znali. Bylo to otázkou cti. Na smuteční slavnost vyslaly veškeré studenské spolky své zástupce.

U Heckenhauera jsem držel v rukou řecké klasiky a mé myšlenky se obíraly Eberhartem a smutečním průvodem. Najednou jsem z postraní uličky zaslechl hudbu. Pathetické tóny dechovky se zvolna přibližovaly. Ostatní kolegové u pultu v zadním traktu prodejny je také zaslechli a vyšli ven na ulici. Nechali jsme všeho a společně jsme pozorovali kondukt – pomalu – pomalu kolem nás plynoucí. Vpředu černý vůz s rakví pokrytou věnci a za ním se smuteční pompou v průvodu zástupci buršáckých spolků, za nimi ostaní studentské spolky, městká kapela uprostřed a potom dlouhý přenádherný průvod – nad tímto jako smuteční prapor vlály těžké tóny Chopinovy hudby. Rozlétaly se – ony vzletné takty, které jsem později měl ještě tolikrát slyšet, ale už nikdy bez té svíravé úzkosti vzpomínky na tuto chvíli.

Mezi domovními zdmi a velikou stavbou chrámu se dosud proplétaly tóny dechové kapely, aby zanikly v šíleném hukotu, zatímco já myslel na ubohého zesnulého. Tak málo jsem ho znal a přesto nějakým podivným způsobem mně byl blízký. Cloumal mnou smutek a mrzelo mě chování mých kolegů i mnoha diváků lemujících náměstí. Také všechna okna se zaplnila. Jejichž tváře nevyjadřovaly ani smutek ani zbožnost, nýbrž jen surovou zvědavost a senzacechtivou dychtivost.

Zvolna a pomalu, přece však spěšně se kolem valil smuteční průvod, aby zmizel – ta hrozně krásná smuteční hudba – v puklině ulice, kam se celá scéna ponořila, i když byla ještě pěknou chvíli slyšet. Bylo mi hrozně – bolelo to. Musel jsem se ze sféry slavnosti vrátit zpět do zaprášené všednosti knihkupectví.

Toho dne, ale i později – znovu a znovu – mi tato pathetická a žalostsnou touhou naplněná hudba připomínala Eberharta. Zvláštní jak málo jsem toho vlastně o Eberhartovi věděl, a přesto mi to málo bylo tak drahé. Často – často s mnohaletými přetržkami – se rozezvučela struna těch vzpomínek a pokaždé mě zarazilo jak krátce zněla. Na některé spolužáky, i když mi byli lhostejní, jsem si v paměti uchoval mnohé vzpomínky: školní příhody, směšné hlášky, přezdívky, dobrodružsví na školních výletech, či při hře na idiány. U Eberharta tomu bylo naopak, s vyjímkou jediné, zato nezapomenutelné příhody v maulbronnské posluchárně se s ním nepojí žádné školní příběhy. Vlastně ani nevím, jestli byl dobrým nebo špatným žákem, jestli na něco hrál a tak dál. Taky jeho rukopis si už nedokážu vybavit. Přesto si ho cosi ve mně ho natolik uvědomovalo, že jeho dobrovolná smrt, přestože jsem pocítil smutek a bolest, mě nijak nepřekvapila.

Výjevu, který jsem si uchoval, tato jeho smrt neprotiřečila. Naopak bezpochyby k němu patřila. Považuji ji s ohledem k jeho povaze za přiměřenou, a dovolím si s trochou nadsázky říci, že jsem jsem si myslel, že takto skončí. Výjev, jenž se vynořuje z paměti není ani rozmazaný ani neúplný – je zřetelný a jednoznačný – zřetelnější a jednoznačnější než obrazy spolužáků ke kterým mě pojilo kamarádství a společné zážitky.

Ebarharta jak jsem poznal v maulbronnských letech a jeho tvář a postavu, tak jak jsem ho znal, si vybavuji i dnes po šedesáti letech. Patřil v houfu seminaristů našeho ročníku k těm, kteří vypadali o trochu starší. Byli jsme si velmi podobní jako všichni čtrnáctiletí kluci. Někteří, i když nebyli o nic mladší, byli trochu menší nebo měli ještě dětský obličej jako naši mladší bratři. Několik málo z nás vypadalo starší – již téměř dospěle. K těm patřil Eberhard. Byl spíše vyšší postavy, vytáhlý, trochu hranatý. Měl kostnatý obličej. Býval zamlklý, ostýchavý. Působil nědětsky jako by cizorodost a vrozená stydlivost ho oddělovaly od ostatních. Udržovaly mu odstup. To se vtisklo i do držení těla a snad ještě více do pohledu očí. Podle pohledu očí a podle podivně napjatého držení těla se zdál plachým. Nebyl jím. Nechybělo mu ani zbla sebevědomí. Ne – nebyl plachý, snad trochu ostýchavý a protřelejší – nám vzdálený, vyhýbavý a ostražitý, na pozoru před dotěrností okolního světa, kam tento mladý vážný muž očividně nepatřil, kam ani patřit nemohl a ani nechtěl.

Byli jsme ještě chlapci. Vnímal jsem tyto znaky aniž by je dával najevo a bezpochyby také já, jako my všichni, občas toho plachého cizince v jeho samotě a ústraní vystrašil, rozlobil, zranil. Nevědomky a nechtěně – nevěděli jsme, co činíme. Dobře si vzpomínám na tu jeho samotu – na obraný postoj toho tichého a nenápadného člověka. Působil nápadně a podivně, přesto jsme jej vnímali jako cosi úctyhodného. Zdánlivě bezbraný byl zahalen cizotou a citlivostí jako oblakem, který ho od nás odděloval.

Byli jsme se spolužáky jen několik měsíců. Studium v semináři jsem nedokončil. Opět jsme se setkali po několika letech. Mezitím jsem se stal knihkupcem v Tübingenu, zatímco on i ostatní spolužáci studenty. Eberharta jsem znovu vídával, aniž bychom se jakkoli sblížili.

Několikrát jsme se setkali na ulici. Přátelsky jsme se pozdravili, vyměnili si pár zdvořilostních frází a šli si dál po svém. Jen jednou jsme se dali do řeči. Vyptával se na mé zájmy a zaměstnání. S radostí jsem mu vyprávěl mu o své četbě Goeta a studiu Novalise. Způsobně mě vyslechl s tím svým pohledem z velké dálky a neznáma, který se za těch několik let nezměnil a který mi naznačil, že jeho uši moje slova neslyšely.

Ačkoli jsme se potom již nesetkali, přesto přetrvala účast – bezmála náklonost. Jeho tajupnost, samota, bezbrannost neprobouzely mou lítost. Byly mimo racionální chápaní – ony jako předtucha a všudypřítomná možnost. Má povaha je úplně jiná – proměnlivá, živá, jsem činorodý, společenský a hravý, ale i mne přepadá samota a zádumčivost. Stojím na hraně světů, na pomezí mezi životem a smrtí, ztracen v marnosti, strnulý v nebytí, v nicotě. Ony byly součástí Eberhardova bytí a v něm se zjevovaly. I mne v hodinách nebo i jen okamžicích náhle přepadaly a nutily pochybovat. Kazily mi radost ze života. Tedy dobře jsem poznal pocity, které on den co den zakoušel a trpělivě snášel. Mně se vždy podařilo vrátit se a vydechunout v obvyklém pořádku věcí, kde život je přeci jenom lehčí.

Toto jsou myšlenky, vzpomínky, imprese, které tak silně a bolestně zasáhly mé srdce, když jsem opět – utlumen v polospánku – slyšel Smuteční pochod – viděl jsem rakev a slyšel ty těžké tóny – a dlouhý smuteční průvod postupně mizel, aby se znovu vracel, kdykoli zaslechnu tu hudbu. Vyvolává postavu Eberharta s nepevným poněkud křečovitým držením hlavy a ramen, krásně smutnými tahy obličeje a bezmocným pohledem očí.

Naprosto v rozporu s mými zvyklostmi – jsem se nikdy nesnažil zjisťovat fakta a skutečnosti jeho krátkého života a smrti. Domnívám se, že podstatné je mi známo. Přesto o hodně, hodně let později přihodilo následující. Uviděl jsem podobiznu mladého, dnes mrtvého básníka, která se svou směsicí lásky a smrti, cizoty a citlivosti, tolik podobala mému maulbronnskému příteli.

Krásně smutný mladý obličej s bolestí v pohlededu očí byl Eberhardově tváři tolik blízký a ten mladý mrvý básník žalostného pohledu se jmenoval Franz Kafka.

in Hesse H.(1973): Glück – Späte prosa. Betrachtungen. Suhrkamp Verlags, Frankfurt am Main