Kontrasty undergroundu

Underground – to slovo jste jistě zaslechli a na mysli vám určitě vytanou nějaké aosciace – plastici, The Velvet Underground, Národně socialistický underground, Ivan Martin Jirous, The Fugs, pivo … Stejně tak se lze spustit po vlákně slovních významů a nechat myšlenky volně plynout – underground, podzemí, souterain, sklep, pivnice. Kam jsme to dospěli – dostali jsme se do prostoru skrytého před slunečními paprsky, k opaku obýváku, kde je uhelný prach, zaprášené láhve a pach plísně … působí zvláštní stav mysli,který člověka alespoň na chvíli osvobozuje od všeho a obnažuje mu primární základy jeho bytosti. Poznej tajemství života a jeho koloběhu. Hledat, jenže kdo hledá tak se musí připravit na to, že může zabloudit. Dveře jsou dokořán. Tedy těkat, sledovat chvějící se povrchy, vracet se ke kořenům.

Je to již téměř rok, co svou pozemskou existenci završil básník Ivan Martin Jirous. Mezi přáteli byl znám jako Magor. Magor formuloval teze undergroundu ve Zprávě o třetím českém hudebním obrození a definoval jej:

Underground je duchovní pozice intelektuálů a umělců, kteří se vědomě kriticky vymezují vůči světu, ve kterém žijí. Je to vyhlášení boje establischmentu, zavedenému zřízení (dnes v noci na půdě Moravské galerie – tedy oficielní instituce establischmentem zřízené a podporované). Je to hnutí, které pracuje převážně uměleckými postředky (trocha teroru nikdy není na škodu), ale jeho představitelé si uvědomují, že umění není a nemá být konečným cílem snažení umělců(trocha teroru nikdy není na škodu). Underground vytvářejí lidé, kteří pochopili, že uvnitř legality se nedá nic změnit, (Být a plynout v zajetí souvstažnosti nastat a ustat) a kteří ani neusilují do legality vstoupit.

Text je z roku 1975. Je to poměrně ostré vymezení, vymezené se vůči světu konzumu. V kontastu k prvnímu odstavci je zde underground definován jako duchovní pozice – tedy stav ducha, který je v příkrém rozporu s konzumní realitou. Jak spolu tyto dvě věci souvisí. Možná, že v tom podzemí, v plesnivém skepě, pivnici lze uniknout diktátu konzumu, kapitalismu globální nadvládě peněz a blbosti, pseudokultuře takzvaných celebrit a všeobecné zhovadilosti. Takže underground je únik. Nebo jak to zformuloval Magor:

Nezbytným předpokladem k uvolnění skrytých tvůrčích vlastností kteréhokoli jedince je prostor svobody v němž žije, který mu neklade žádná omezení a zákazy.

Tedy všechno je povoleno. Jen zdánlivě. Důležité je tvořit, jak velí svědomí, aby ním to přinášelo radost; jedině tak lze radost z (s)tvoření předat publiku.

Další tvrzení, které bych podrtrhl je: Underground vytvářejí lidé …" Tz. tento duchovní a fyzický prostor je zabydlen. Jak takový undergroundový jedinec vypadá – opět budu citova Magora: navenek hrají role více či méně neškodných bláznů nebo šašků. Ve skutečnosti jsou špatným svědomím společnosti. Mohl bych také říct nepřízpůsobiví, odpad konzumní společnosti. Undreground tvoří jedinci, kteří nesplynuli s ideálem, který nabízí vše k váší skokojenosti.Mladík se opil … a hlava se kutálí. Cítíš se tu skvěle. Tvá země … Tvůj Kaufland … Důležitým pozorováním je skutečnost, že mluvíme o jedincích, tedy o autonomních bytostech – bytostech, které nedokáží splynout s masou a sytit se s lačnou dychtivostí. A opět Magor: Nezbytnými vlastnostmi těch, kteří si zvolili underground za svůj duchovní postoj a prostor je zběsilost a pokora. Komu tyto vlastnosti scházejí, nevydrží v undregroundu žít.

O patnáct let později při pobytu v Šašku formuloval své teze o undegroundu brněnský básník Pavel Ambrož – známý jako Homér, podobně jako Magor zemřel vloni v listopadu, následujícím způsobem: Underground to je spousta různejch stylů někdy i ochota žít věčně v podzemí, kdo v sobě najde tuhle mravní sílu spolupracuje vlastně se všemi: ať žijí v jakýkoli subkultuře, ať jakýhokoli jsou vyznání. Pravda někdy jsme na tom hůře, však dopřáno nám budiž poznání, zda neuhýbáme jen před vlastním stínem, před těma který s dobou splynuli. My sotva s ňákou dobou splynem.

Místo starých potřeb vznikají nové potřeby. Levné ceny zboží srovnají se zemí všechny čínské zdi. Na druhou stranu je pravda, že establischment se s svojí kulturou nezměnil, abych se vyjádřil pregnantně: Klauni se mění. Základní myšlenkový půdorys zůstává stejný. Člověk je dnes a denně zahlcován podměty, které útočí na všechny smysly a to v takové kvantitě, že je nedokáže zpracovávat ani selektovat a je jim vydán napospas. Hlušina – obtížně uchopitelné (popsatelné) skupenství hmoty může být pravidelně rytmycky rozčleněno nebo být pouhým amorfním agregátem. Přesto je hlušina nejtvárnějším celkem. Nevznikla totiž syntézou nýbrž nakupením. Tak i tato skutečnost, tyto okamžiky jsou tvárným celkem a záleží jen na nás jak se budeme chovat … či se plaziti či ploditi?

Ojedinělý případ? Vybočení? Výjimka? Chvilkové pominutí? Ojedinělý čin? Akce?

Tolik otázek a ještě více možných odpovědí. Ultima ratio … Vždy tu budou poražení.

Atentát na kulturu!

Text byl součástí Bienálové noci 21.9.2012 v MG Brno