Obyčejný obyčej

Nedělní odpoledne – spolu, sami, na terase, vytrženi, vytržení. Piju víno, ty si čteš Noční vlak do Lisabonu a piješ víno. Povídala jsi mi, že kniha je o nemožnosti – nemožnosti setrvat na jednom místě. Taky jsi tvrdila, že jsi ten typ, co chce, a přesto nedokáže odejít. Proč?? Zůstáváš na místě … tady v tomto městě příliš malém … kde znáš každý kámen. Tulipány jako by z kamene vytesány. Čas pomalu protéká a ve sklenici je červené víno.

Než jsme si nalili, bloudili jsme ulicemi, abysme zapadli do kavárny v zastrčené uličce … kde město nedoráží, netísní. Café Binder – podnik je zařízený v duchu padesátách let – červeně čalouněné židle, chrom, čisto. Sedli jsme si k volnému stolku, k jedinému volnému stolku. Většinu návštěvníků tvoří studenti – páry v tichosti pijí kávu a zakusují sladkosti, společnosti se polohlasně baví. Je plno, hukot, provoz. V koutku u východu sama dívka s výraznými brýlemi.

Objednali jsme si, kávu – ty s mlékem, já černou a sachrův dort – definovali jsme se – ordinérní pár jako ti kolem nás. Ptala jsi se, co budeme dělat o dovolené.

„Opakovat se.“ odpověděl jsem. „Řeřavý pathos teče jako asfalt.“ pomyslil jsem si.

„Všiml sis tý brýlatý holky?“ zeptala jsi se.

„Jo. Vidím všechno, ale proč o tom mluvit?“ Všiml jsem si ji hned jak jsme vešli. Seděla trochu za rohem, aby byla nenápadná. Samozřejmě, že jsem ji hnedka zblejskl. Děsně nenápadná. Jediná tam byla sama.

Vešla dvojice malých dětí v doprovodu maminky. Děti koukaly zvědavě kolem sebe a maminka si vybírala.

„O čem vlastně do toho sešitu píše?“ položil jsem otázku. „Možná, že zrovna tento příběh?“

„Možná, že dopis? Píše dopis babičce.“ odpověděla jsi.

„Možná, že článek do novin?“ Proč si ta osamělá dívka s příliš silnými rámečky brýlí vybrala tento podnik? Snad pro jeho slavnostní atmosféru? Pro tu nedělní nudu, střízlivost, která tady zkameněla? Pro ty nedělní rituály? Decentní upíjení kávy a vychutnávání si sladkostí?

„Píše telegramy duše.“ ukončila jsi nemožnou debatu a napila se kafe.

Sedíme na terase. Sedíme spolu. Pijeme víno u žlutého stolu. Ty si čteš Noční vlak do Lisabonu. Nedělní podvečer, vítr pohybuje korunami stromů, než se setmí. Slamák, slimák – napadá mě, když se zakloněnou hlavou opřen pozoruji amorfní tvary oblak, jak táhnou oblohou. Obyčejný obličej, obyčejný obličej, obyčejný obličej – opakuji si v duchu dokola až jako by z ničeho nic opakuji – obyčejný obyčej, obyčejný obyčej …