Pondělí 4. července 2016

k těm Welšanům (a jejich oslňujícímu poslednímu vítězstvím na evropském fotbalovém mistrovství) – uvažuju nad tím, proč má člověk vždycky spíš tendenci fandit těm outsiderům, těm slabším a odstrkovaným, těm posmívaným, pro mě to bylo vždy jaksi samozřejmé, ať o cokoli jsem se pokoušel, vždycky jsem mimoděk a jaksi fatálně stál na straně menšiny, ale jak je to vlastně s tou „mlčící většinou“? komu ta fandí? těm větším a silnějším? opravdu? rozplevelil se obrat – ostatně i jindy hojně užívaný – „obyčejní lidé“, nebo „slušní lidé“, co ti všechno si myslí a co všechno tito dělají, vždycky jsem tuto matnou frázi nesnášel, žádný člověk není „obyčejný“, a pokud, pak bych prosil, abych ani já nebyl vylučován z tohoto kolektivu, vedu poslední dobou skrze internet taky několik diskusí na toto téma, spíš jen tak pro zábavu, jen jako podklad pro seriózní debatu, holedbá se tady zrovna někdo svou příslušností ke komunistické partaji, protože takový on je spravedlivec (v dnešním světě s jeho mediálně přenášenými všemi myslitelným zrůdnostmi to není těžké), přitom v něm není ani trochu studu za hanebnou minulost a veškeré dopady této zvrhlé ideologie, mám se snad trumfovat s někým v počtu mrtvol Stalinových? Hitlerových? Maových či Pol Potových? (tam je to zvláště pěkné, tam začali vraždit nejprve ty, kteří nosili brýle, nepochybně v nich okamžitě rozpoznali „elitáře“ – taky jedno z dnešních témat), tedy tato „komunistická“ partaj si dovolí takto nestoudně otravovat vzduch ve společnosti, které by se měla „vstávaje lehaje“ omlouvat, kam její úroveň kulturní, duchovní a neméně ekonomickou (přinejmenším svou „normalizací“, o 50tých letech nemluvě) dovedla, kát by se měla a odprošovat, že zničila život svým dětem a vnukům, ale ne, oni naopak zpupně se budou právě nyní dovolávat spravedlnosti, když úplně někdo jiný, na úplně opačné straně barikády, ji pro naši zem v roce 1989 vybojoval, zatímco oni se tehdy (jakož to činí i nyní) věnovali především jejímu rozkrádání, – kdyby aspoň název té své strany změnili, „nová levice“? nebo „staronová levice“? cokoli, jen ne to slovo, které musí každého soudného člověka jenom stresovat, ale ne, naopak, vysmát se všemu cynicky a teď se hrdlit o „řízení“ společnosti, když jejich „úspěchy“ máme v tak živé paměti, – nedá mi to, byl jsem onehdy kýmsi označen za „elitáře“ (není to pro mě novinka, už kdysi mi to – se smíchem ovšem – sděloval přítel-šéfredaktor Mirek Balaštík), dnes v rádiu Jakub Patočka mluví na podobné téma, referuje o svém názoru na plebiscit, bohužel vodnatost jeho slov a politický žargon mě moc nepřesvědčily, musím se tedy k tomu vrátit osobně, jaký já jsem „elitář“? dostávám 5.661 korun českých starobního důchodu, vzhledem ke svým nevyváženým podnikatelským aktivitám (mimo jiné včetně vyloupené redakce v hodnotě soudně odhadnuté na 800 tisíc až milion, shodou nešťastných okolností bez jakékoli náhrady ovšem) nemám kde bydlet a s sebou táhnu akorát to, co si člověk do rakve brává, publikuju zásadně v okrajových médiích s nejistou pověstí, v kterémžto duchu jsem dlouhodobě organizoval festivaly a koncerty a jiná zajímavá setkání, v čem vlastně může spočívat to moje „elitářství“? třeba v tom aspektu rozlišení, o jakém jsem kdysi četl v jedné brožuře o Jakubu Demlovi? (chodil po pokoji nervně sem a tam a trhal dopisy, které dostal po vydání svého Svědectví o Otokaru Březinovi, jen sem tam procedil mezi zuby: „to je sviňa“, při jednom zvláště vybraném dopise se zeptá spoluaktéra této scénky, dávaje mu ten dopis přímo před oči: „no, není to sviňa?“ spoluaktér se zachová jako „slušný“ člověk, je to těžké, nemohu soudit apod., rozčílený pan rada ihned k němu přistoupí a ptá se rázně: „tak je to sviňa, nebo to není sviňa?“ – „tak jsem řekl, že je to sviňa,“ uzavírá spoluaktér-vypravěč tento příběh), může mi někdo seriózně a podloženě vysvětlit, v čem třeba pater J. D. byl „elitář“? a nebyl-li, čím tedy byl? „obyčejným člověkem“? – zatím jen ve školách do mládeže hustí, že to byl „antisemita“, a obávám se, že nic jiného kromě toho, aniž by znali prameny, důvody, souvislosti, je potřeba zápasit o každou definici, v době, kdy matení jazyků a deformace slova číhá doslova za každým rohem, nikdo mě neuspí k (duchovnímu) spánku, stačí-li někomu dudlík frází a politického kýče, jeho věc, ale pro mě platí Pascalovo: „Ježíš bude v agónii do skonání světa, nesmí se spáti po ten čas“, – ještě poznámka jako P. S. k tomu „obyčejnému člověku“, Winston Churchill (elitář?) po té, co byl jmenován 10. května 1940 ministerským předsedou (a sám se následně jmenoval i ministrem obrany) a po té, co tři dny na to přednesl ve sněmovně svůj slavný projev „o krvi, potu a slzách“, dostávalo se mu z různých stran povzbuzení, dopisy i osobně, jednou když se vracel z jakéhosi jednání, vypráví, že před jeho domem stála řada lidí, aby ho pozdravili, byl mezi nimi člověk, „nějaký řidič autobusu nebo úředník,“ říká Churchill, „a ten ke mně přistoupil, potřásl mi rukou a říká: „Držte se, Winnie!“ – „na obličej tohoto neznámého muže nemohu zapomenout,“ uzavírá Ch., „vidím ho stále před sebou“, – co následovalo potom, všichni víme, ale to už je zase jiná pohádka –

Brno, jedno ze zařízení Fakultní nemocnice u Sv. Anny, 4. 7. 2016, 11:08

Kalendář akcí

M T W T F S S
 
 
1
 
2
 
3
 
4
 
5
 
6
 
7
 
8
 
9
 
10
 
11
 
12
 
13
 
14
 
15
 
16
 
17
 
18
 
19
 
20
 
21
 
22
 
23
 
24
 
25
 
26
 
27
 
28
 
29
 
30
 
 
 
 

Nejbližší akce