Úterý 12. července 2016

k té „imigraci“, toulal jsem se kdysi (1965? 66?) Slezskem a Sudetami, byl červenec a skoro mrzlo, měl jsem na sobě jen černý „šusťák“, který mi tehdy jako unikum přivezl otec ze Švédska, zima mě zchvacovala, ani slunce přes den jako by nevyrovnávalo ty noční ztráty, zatoulal jsem se taky do Zlatých Hor (Zuckmantel – Maria Hilf! tehdy skoro v troskách), velké vybydlené činžovní domy, zachovalé, ale pusté a chladné, procházel jsem hospodami a v jedné narazil na partu Řeků (připomínám, že tou dobou žilo v maličké Vidnavě 19 národností!), kteří se ke mně, přivandrovalci, chovali příjemně přátelsky, přitom drsně chlapsky, což mi v těch mých sedmnácti letech hodně imponovalo, nakonec bylo jasné, že nemám kde spát, vzali mě samozřejmě s sebou, do jednoho z těch po Němcích „vybydlených“ domů a nechali jaksi svému osudu, spal jsem tam v nějakém pokoji s vysokým stropem, příjemně, nikdo se o mě dál nestaral, nikdo neobtěžoval, chlapi zmizeli, když jsem vstával, už byli v práci, šel jsem nejistě a tápavě do kuchyně, a tam byla celá v černém stařičká Řekyně, která neuměla slovo česky, jen mě hladila po ruce, podávala mi rohlíky (jak byly křupavé, ještě teď jako bych cítil v ústech) s domácím máslem a medem, a jenom opakovala: „moja malá…“ – jeden z mých nejlepších přátel tehdy byl Řek Nikos Fotiadis, řecko-římský zápasník, o pár let starší než já, chránil mě taky před silnějšími, jak to „v pohraničí“ bylo nutné, jednou tetovaného kriminálníka, kterému se říkalo „Bubák“, málem utopil v libinské přehradě, protože ten mi nějak vyhrožoval, nebo snad i nějak napadal, Nikos ho popadl a jednoduše nějakým chvatem stáhl pod vodu a držel ho tam tak dlouho, jak bylo „potřeba“, Nikos, kde je mu konec? prý v osmašedesátém se vrátili do Řecka, s celou rodinou… – vzbudil jsem se dnes už kolem druhé hodiny ranní, vynořil jsem se z klidného, pomalého a nějak zvláštně povzbuzujícího snu: jsem v jakémsi ohromném přednáškovém sále nebo v síni zastupitelstva nějakého velkého města a poslouchám střídající se řečníky, najednou vidím kolem jít Martina Jirouse, jde k východu, pak se na chvíli zastaví, jako by se nad něčím zamyslel, v ruce drží jakýsi plakát, jakoby na Měsíc autorského čtení v Brně, stojí u dveří a já na tom plakátu čtu jakoby demlovskou apostrofu: „plakáte u dveří! jak to, že jsi dovolil, aby na tebe napsali – za prvé, za druhé, za třetí – místo abys jen miloval a naslouchal?“ –

Brno, jedno ze zařízení Fakultní nemocnice u Sv. Anny, 12. 7. 2016, 03:57

Kalendář akcí

M T W T F S S
 
 
 
 
1
 
2
 
3
 
4
 
5
 
6
 
7
 
8
 
9
 
10
 
11
 
12
 
13
 
14
 
15
 
16
 
17
 
18
 
19
 
20
 
21
 
22
 
23
 
24
 
25
 
26
 
27
 
28
 
29
 
30
 
 

Nejbližší akce