že se o jakýsi „růst“ ustavičně soutěží a zápasí (koho? čeho? a kam?), přičemž z člověka se stává stále větší amorální prase, mě nijak nepotěšuje, Lenka Procházková píše za „kališnický národ“ papeži, kdo se jí o to prosil? za mě rozhodně nepíše, i když si sám sebe představuju také spíš v kališnických vojscích (kde bylo mnoho důsledných katolíků, jak znale píše Antonín Kolek), než ve „vládních“ vojích, ale psát za mne papeži? co tak chytrého chce nabídnout tomu duchovně tupému a lakotnému „národu“, jen u koryta dřepícímu a čekajícímu za všech okolností jen na žrádlo a „sociální podporu“, než podkuřování další primitivní nespravedlností, která se jen navrší na ty předcházející? –
14. 3., Brno, Alfa Passage, 07:58

Pražská progressive-art-undergroundová kapela HOKR vystoupí v Zabrzském klubu "PUB PO SCHODACH"
Adresa:
PUB PO SCHODACH, ULICA WOLNOSCI 282, ZABRZE, POLSKO

jenom poznámečka k těm dnešním „soudům s politiky“ apod.: od první chvíle, kdy začalo být odhalováno („Kubiceho zpráva“ např.), je mi jasné, že prorůstání zločinu do nejvyšších pater řízení společnosti je prostou realitou, patronem jejíhož uskutečňování je prezident této země, o kterém noviny píší, že je „inteligentní“, což za sebe bych mohl vztáhnout pouze k pověstné inteligenci jistého profesora Moriartyho z povídek Sira Arthura Conana Doyla, je to zřejmé, zákonité a zlověstné –
12. 3., Brno, Alfa Passage, 06:08

včera v noci mi po internetu posílá znamenitý citát, který mi hovoří z duše, jak už to u jeho zásilek bývá, básník Mirek F.: „Tlak lidového úzu zjednal velkou frekvenční převahu dokonce i tvaru Češi nad tvarem Čechové – do té míry, že tvar Čechové začíná již působit strojeně a trochu archaicky. Je to případ velmi pozoruhodný, protože jde o slovo pro každého Čecha tak ústřední, přičemž ustupující široký tvar Čechové je pro náš jazykový cit obdařen majestátem národní důstojnosti, po jakém ve tvaru ‚Češi‘ není ani památky. Dávám plně za pravdu Arnovi Novákovi, že vystoupil proti tvaru Češi v textech spisovných a nemělo by se to trpět. Jakpak mají a budou JINÍ říkat národu, který má své vlastní jméno v úctě tak malé, že zahodí nejpřirozenější mluvnický nástroj, jímž to jméno nabývá na váze a důstojnosti?“ (Pavel Eisner, Chrám i tvrz, 1946) – je to téma, o kterém píšu permanentně, zoufale, marně a zbytečně –
11. 3., Brno, Alfa Passage, 13:56

myslím, že jsem se vyčerpal, vracím se do ponorných řek, ne, neskončil jsem, jen si musím lépe definovat, co dělat, těch bodů je hodně, „priority“ zřejmé, snažím se o důslednost, v činech i v slovech, někdy však nesprávně posuzuju okolí, lidi, jejich motivy, důvody, potřeby, onehdy mi jeden mladý muzikant napsal neuvěřitelnou větu, „byl’s můj vzor, už tehdy když jsem tě poprvé viděl u Magora ve stodole“…, to jsou vážná slova, člověk nemůže měknout spolu s okolím, svých vlastních latěk je povinován bez ohledu na cokoli, je jedno, čím žije společenost, je jedno, jak se pohrdá pravdou, právem, spravedlností, je jedno, jak smýkáno s krásou v kalužích a v blátě, jen já – jednoduše a prostě – se toho nebudu účastnit, mohu pohledět k obloze, a vidět konec konců, že aspoň počasí je férově takové, jaké je, a to potěší –
10. 3., Brno, Alfa Passage, 06:02

Koukal jsem se, než půjdu spát do mailu a na facebook. Knihkupec Ženíšek mi na nástěnku pověsil nekolik momentek s podtitulem pravda o MDŽ. Vzpomněl jsem si, že před několika lety, snad 2008, jsem byl na Masarykově nádraží ve zdejším nepůvabném bufetu na oběd a zrovna tehdy členové ČSSD rozdávali v rámci nějaké agitace květiny a koláče. Fascinovali mě okolojdoucí pražané, co si brali socanské koláče, aby je vyhodily do koše. Co naplat, Magor to vystihl přesně: „ Osmdesát procent tohoto národa je blbý jak hovno.“

Další cesta vlakem, vlakem z Vídně. Prám se mírně obtloustléhé blonďáka neměcky: „Máte tady volné místo?“ Nevím jetli mi rozuměl, ale každopádně se uvonilo sedalo vedle jeho bloňďaté spolucestující. Myslím, že jí říkal lásko – bloňďatá, pihatá, kudrnatá. Pili víno, zakusovali uzené a sýr z Lídla. Tak tolik velmi pozorného vnímání toho, co se děje v naší zemi, v Evropě a snad i v celé západní civilizaci.

On ji naléval, už nechtěla, ale pila dál. Venku za oknem byla obleva. Ledové kry zakryly meandry Svitavy, jinak šeď, bezlisté větve a mezi nimy prosvítala tmavá zeleň jehličí – konec masopusta.

přece jenom ještě něco k té politice, ptá se mě mladý muzikant V. (včera na Facebooku) v tom smyslu, proč „obdivuju“ knížete Sch., začátek těch zpráv se mi někde vytratil, zůstalo závěrečné torzo:
jef: není přesné říct, že ho „obdivuju“, protože znáš-li někoho, rozumíš mu, víš, jestli mu věříš, či nikoli, slovo „obdiv“ tady není přesné –
V: Mně přijde divný, proč kníže VŽDY prosazuje zájmy EU, jako by to byl jejich trojský kůň…
jef: mluvíš, jako by se nás Evropa netýkala, jako bychom chtěli patřit někam jinam (kam?), já osobně ne, mně se Evropa ohromně týká a počínání prezidenta i většiny vlády (která je v jeho vleku) pokládám za idiotské a pro tuto zemi záhubné, na místě k. K. bych vystupoval rovněž razantně, protože mám prostě podobné vidění věci –
V.: Ale my klidně můžem do tý Evropy patřit, ale to neznamená, že nám samozvanci z Bruselu musej poroučet do vnitřních záležitostí státu, jak tomu bylo za Sovětskýho svazu pro Boha!

čtu po letech krásné slovo Josefa Floriana: „… Základem naší theorie jest t. zv. národní čest. Jsme totiž přesvědčeni, že s vyhynutím Umění a Vědy, lépe řečeno Poesie a Moudrosti, vymírá i národ. Toť axiom, který nám nevyvrátí sebe větší blahobyt národních drštěk. Národní drštky a národ není totéž. Zdá se naivním takové poučování, ale u nás naivním není. Jest též velký rozdíl mezi masa rykem a zástupy chválícími Hospodina, kteří v díkučinění plesají a dílu rukou Božích se podivují. Chceme tím jen říci, že jako není vše zlato, co se leskne, tak není vše národem, co se rodí, co žere a co se na konec po mnohých jiných živočišných funkcích promění v humus, o něhož se odvozuje dnešní humanita.
Tedy národní čest. Že jí tolik jest ještě v národě, abychom se s naší Vědou a Uměním udrželi, v to s pomocí Boží doufáme.
Tož FAC ET SPERA!
J. F.
Dáno ve Staré Říši, v čtvrtém měsíci vlády FIDES INTREPIDA, ANNO DOMINI MCMXXII.“ (závěr stati Agenda, in: Kurs 1., v červnu 1922)

pro mě bylo vždycky velmi podstatné, jak k penězům přicházím, vydělával jsem si různým způsobem, ale vždycky v tom byla základní orientace nezávislosti, vášnivé vnitřní svobody, po státních zkouškách z filosofie a angličtiny v roce 1974 jsem ihned šel pracovat do hospod, nebylo možno „veřejně“ se zabývat filosofií, nebylo to pro mne (ne tak pro jiné, kteří pak během patnácti odporných a devastujících normalizačních let na různá místa veřejného působení, včetně universit, nastupovali) vůbec možné (když pominu kosmetický fakt, že z „filosofie“ se stala „občanská nauka“, ktera byla zcela odvislá od vládnoucí ideologie), můj základní číšnický plat před zdaněním byl 1.306 korun, výplatní pásky jsem nestudoval, a nikdy potom od té doby, přišly peníze, vydělané mým svobodným rozhodnutím k práci, a ty peníze jsem pak nejrůznějším způsobem používal, čím jich bylo víc, tím víc pak způsobem, na nějž rozhodně pyšný nejsem, pak se doba přesmykla, čas oponou trhnul, a já se už definitivně do „veřejného“, oficiálního, institucionálního prostoru nikdy nevrátil, nabízela se sice jakási možnost na olomoucké universitě, ale tu jsem – po dvou třech dnech euforického zvažování, přemýšlení a sumírování