Marginalia – Čtvrtek 24. května 2012

chystám pro nakladatelství Dauphin knížku čerpající z mých blogů z let 2007-2011, něco jako „memoáry“, ale i aktuální reflexe, nevím si s tím zatím moc rady, jen bych byl rád, kdyby se nám podařilo vyvarovat jakéhokoli bombastu a „estetizace“, jakéhokoli zvýrazňování právě mého života oproti jiným, mělo by to být svědectví zachycené v mnoha místech a bodech času, rázné, syrové (je zde vhodnější snad slovo „sirý“, „siroba“, jak o ní píše Komenský: „… poněvadž na zemi nic věčného není, než všecko jedno za druhým jde a míjí, nemůže také žádné zdejší potěšení stálé býti, byť i dlouhé bylo.“), mělo by to být hledání důvodu, proč vůbec psáti, proč vůbec něco dělati, když už tady všechno bylo, je možné se vrátit na počátek? tou nadějí jsem stále zmítán, tou nadějí, že ani můj život, jakož i život kohokoli jiného, nemůže být zaměnitelný, vždy je něčím zcela novým a „originálním“, v rámcích a ohradách života – i smrti, té dávné, i té současné, chci aby knížka byla brutální, neokázalá, pravdivě ukazující můj „odstup“ ke světu a jistou „mimoběžnost“…může být něco těžšího? jak tak nad tím uvažuju, vytvářím si sám další a další komplikace, ale přece jen nějak – snad – směřuju kupředu, snad jsem se přece jen mimoděk neoctl na jakémsi pomyslném železničním zkušebním okruhu, jako je u Velimi, a jenž je oficiálně „kategorizovaný jako vlečka“, jak praví Wikipedie, Honzovi B. píšu: víš, nějak to na mě doléhá, je to vážné, cítím zodpovědnost za tolik věcí… přitom to musí být jasné, celistvé a vůbec nějak ne-zbytečné, nejsem literát, psaní příběhů a všeho je vibrace, kontakt s neviditelným, s motivy, příčinami, smyslem toho všeho kolem – zatím se snažím především sklonit k práci a „nefilosofovat“… čas ukáže – 8:44

myslím, že Jakub Patočka by se velmi hodil do obsazení Velké francouzské revoluce (Saint-Just?) – 18:44

dostávám každý měsíc časopis Host, čemuž jsem rád, protože aspoň si mohu ověřit, „co se děje v literatuře“, jsem vděčný redakci, že mne takto „cení“, je to ovšem pro mne četba čím dál tristnější a obtížnější (zklamávám v ní často hned na začátku poctivého pokusu do něčeho se „zakousnout“), důvodové jsou jistě mnozí a stálo by za to se někdy nad nimi zamyslet, ale zatím se podržím jen jedné stránky věci, musím říct, že tato revue mi stále více připomíná jakýsi časopis pro modeláře či designéry, svou snahou o to, aby byl „pěkný“, jaksi zcela vyvnějšňuje obsah, smysl, důvod takovéhoto periodika, myslím, že redakce se dostala příliš pod tlak komerčního vidění, toho školsky „uměleckého“ vidění, které je všude kolem, a její snažení se stává zbytečným prostě proto, že podlehlo obecnému trendu traktování prázdnoty, texturám nicoty – 22:09

Christiania, obecně opuštěná společnost – 22:15

ano, cítím velkou zodpovědnost, tíhu, vážnost času i chvíle na mě dopadá, ve snech mne pronásleduje, proto se musím vyjádřit k „dokumentaristickým“ snahám po smrti Ivana Martina Jirouse, dovídám se o mnohém z více stran, nic z toho neberu na lehkou váhu, vše registruju, ale pouze jako „informace z druhé ruky“, nevím, kdo co komu slíbil, kdo k čemu se zavázal, kdo a jakou získal grantovou podporu, nějak mě stále méně a méně tyto věci zajímají, myslím, že nejlépe udělám, když zde vložím drobný vzkaz, který byl reakcí na jedno takové psaní (v dobré víře nepochybně) „ze zákulisí“, o kterém toho opravdu moc nevím:
do těchto věcí se opravdu plést nechci, jdou zcela mimo mne, já se se svým „pohledem na věc“ vypořádávám (a vypořádám) sám, časem snad něco napíšu, uspořádám, vydám, nevím kdy, nevím jak, nikam nespěchám, nikomu nic nedlužím, je to se mnou trochu jiné než v těch Vašich záležitostech, do toho opravdu vstupovat nebudu – pozdravy – j. e. f. – 23:56

24. 5., Brno, Alfa Passage