Sečteno a podtrženo

Sečteno a podtrřeno je podtitulem Homérovy strojopisné sbírky DERNIÉRA aneb Z MÝHO POHLEDU. Sečteno a podtrženo dalo by se říci i Homérově životě potažmo tvorbě. Básník a kumpán mnohých z nás před rokem skonal. V Boro klubu Křenová se v lednu bude na Homéra vzpomínat. Mnohým vytane na mysli vrávoravá chůze invalidy o holi i jeho skřehotavý hlas:

Tož připijme si chlapci všecí na zdraví.
Tisíc ká na záchyt, to snad ještě máme.
Jsem alkoholik a těžko se napravím
a se svým zdravím, s tím se vyrovnáme.

Homér skonal. Samotného mě to rozesmálo, protože on by to asi tak nikdy nenapsal. Homér dodělal. Homér chcíp. To už zní líp.

Homér, občanským jménem Pavel Ambrož (1964 – 2011) se narodil i zemřel v Brně a Brno do svých textů otiskl. Bylo mnoho napsáno o oddělování básníka od tvorby. Homér psal o sobě, svých přátelích, pocitech, zklamáních … Tvorbu od života neodděloval. Ve svých textech vystihoval odvrácenou tvář Brna: hnusnou, deprimovanou, otřesnou … a její proměny v běhu času: pervitinové doupě na Ptašinského ulici, pivnici u Formana, pobyty na fízlárnách, epizodu v lochu, sametový převrat, blázince a špitály …

Dva tisíce let, co kříž stál na Golgotě.
Dva tisíce let, už zbejvá jen pár dní.
V bláznovský zahradě diskutujem vo živótě,
jestli chceš, tak si taky přisedni.
Vo životě, na jehož konci bejvá dno
a na tom dně je skoro dycky dementno.

Jeho texty jsou širokého rozptylu. Od opakujících se pivních manter až po pervezity, které spíš než na papír patří na stěny pánských hajzlíků v zapadlé putyce … mezi záplavou opilého blábolu se nacházejí perly – ať už jednotlivé verše i celé básně. Je to docela dobrodružné mít ty šustící průklepáky na stole a vybírat si. Baví mě to mnohem víc než si číst honosně vytištěné spisy uznávaných básníků doplněné o podrobnou kritickou studii …

Podrobnější studie Homérovy tvorby chybí. Kdo by ji psal??? Oplzlé veršovánky … stačí prolistovat odborné příručky, kde pro individuality Homérova naturelu není místo. Na první pohled se nabízí srovnání s Magorem. Magor jako uznávaná veličina a nositel řady literárnách cen. Srovnání s Villonem … básníkem psancem … Gellnerem, který byl také s Brnem spjatý … Hlavně Homér byl sám sebou:

Jelikož vím, že ten kámen je pro mne připraven,
i když je zatím čistý, bezejmenný.
Toť hlavní důvod, proč nevycházím ven,
jsem paranoik a nechci tropit scény.

Věděl, co ho čeká, a nesl to stoicky. Jeho život měl zřetelný půdorys: kočky, smrt, psychózy a pivo. Užíval si radostí a o těch radostech i psal. Veršem jednoduchým, odborník by prohlásil naivním, ale já nejsa odborníkem obejdu se bez exaktních definic. Homér psal veršem lidovým. Sice v osmdesátých letech se pokoušel o experimenty po vzoru T. S. Elliota, ale drtivá většina jeho pozdějších textů je psána prostými čtyřveršími ne nepodobnými popěvkům lidových písní:

Jsem Člověk z města a jsem tomu rád,
nevylezu ze svý čtvrti.
Až bude nejhůř, můžu přec zavolat
svý věrný kámošce Smrti.

Psal jasně, psal srozumitelně a snad proto jeho texty oslovovali posluchače, kteří knihy obvykle nečtou. Mluvil i skrz hudební kapely se kterými vystupoval: novovlný Lambrechtův psychometr, undergroundový Idiot Crusoe a naposledy Já jsem poznal či Děti kapitána Morgana.

Ne každá báseň je originál,
možno se pod ni jen podepsat.
Teď všichni k nebesům ruce spínaj,
takový měli by vodepsat.

Homéra neodepisujeme. Homér byl jedním z nás, špinavým šupákem, a nesnažil se to maskovat. Hledal svobodu. Vysmíval se poktytců, kteří pod maskami a make-upy mají možná ještě odpornější výzory než byl výzor Homérům. Kážou o morálce a volném trhu, přitom jim od tučných tlam kapají jedovaté sliny …

Ctíte kult člověka, chcete bejt humánní,
jeden lump, žádnéj lump, na tom přec nesejde.
To vaše kecání k šílenství dohání.
Dyk přeci po smrti v pekle se zas sejdem.

A pak, že se život popisováním nedá převádět do uměleckého díla. Homér byl bouřlivákem do posledního dechu:

Proč já jsem tam vlastně seděl?
Víš, že ani nevím.
Jen jedno jsem dycky věděl –
– nenávidim režim!