Poetika a politika

Na plátně za katedlou se zjevil umrlý Marat ve vaně. Nápis Liao Yiwu a potom menším písmem Wertewelten, datum a podtituly hodnoty, kultury resp. autorské čtení a diskuze.

Wertewelten je projekt profesora komparatistiky Jürgena Wertheimera. Dnes vešer je hostem subtilní a nenápadný čínský spisovatel Liao Yiwu. Liao letos dostal Mírovou cenu německých knihkupců poté, co dobrodružně unikl přes Vietnam z lidové Číny. Brýle s tenkými obroučkami a vyholená hlava …

Profesor Wertheimer je naopak rozevlátý šedesátník s nonšalantním vystupováním a výzorem doktora Mabuseho. Několika větami představuje publiku hosta, krátce vytkl smysl symposia Wertewelten. Dnes bude řeč o poetice a politice.

Posluchárna se postupně zaplňovala. Profesor Wertheimer cituje z Liaovy řeči v bývalém kostele sv. Pavla ve Frankfurtu: „Svět je zahlcen bezcenými hodnotami, co staví peníze nadevše.“

Začalo se. Wertheimer vychlil slova: „Republika, republika jako evropský politický model a jeho přenositelnost.“

„Jistě Čína je lidová republika, takže by se dalo mluvit o jisté mutaci.“ napadlo mě. Liao zmínil Tibet: „Jejich učení o znovuzrození je zcela nedemokratické a bez demokracie (zvláště té lidové) se se jejich kultura docela dobře obešla – mají zaručenou nesmrtelnost.“

Když Liao mluvil – čínsky pochopitelně – nerozumněl jsem slovu. Barva – larva – nela-a-eloe. Se srozumitelností (popř. přenositelností) to nebude snadné. Naštěstí Lioa si s sebou přinesl několik nástrojů. Seděl jsem v zadní části sálu, takže v hrubých rysech: kuchyňská miska na které byly plíšky a jejich stlačováním vznikal zvuk a miska rezonovala. Co tomu říkají Číňané mezi posluchači. Trapnost? Nonsens? Tradišní forma? Folklór? Z mého pohledu exotika.

Mezihra: Řada modelek v rudé/červené korzuje po papíru. Od hlavy až k patě zahalené ohněm a plameny. Rudá je barva lásky – v silničním provozu červená znamená stůj – radosti ze života, vášně a energie. Může, ale i být odznakem síly a moci. Rudá je nepřelédnutelná a červená nemrazí.

Píseň zobrazovala svět jako lávku – pathos, romantika, píseň měla dodat odvahu na tu vratkou lávku vstoupit a potlačit strach.

Wertheimer: Jak může literatura přispět k míru?

Pomyslel jsem si: „Lid literatura nedojímá, spíše (olympijské) hry a na romantiku se taky může vysrat.“

Lio taky mluvil o olympiádě a  … mluvil za sebe. „Nemluvím za kolektiv.“ zdůraznil. Zaznamenal jsem si, že s literaturou nechce mít nic společného – on zaznamenává čas.

Wertheimer: Musí to být pro vás vskutku nadreálné, nadechnout se dýchat, zde ten vzduch svobody, když jste konečně vyvázl (z pro něj nepředstavitelného) pekla diktatury.

Liao: „Vlastně jsem vám vůbec nerozumněl, ale určitě bylo, to co jste řekl, hrozně důležitý.“

Mezihra: Podzim visí ve vzduchu, který je chladný, ale odpoledne vysvitlo slunko. Barvy se postupně ztrácí … a převládá tmavá holých větví. Jak určím, že tato barva je rudá? Jedna z možných odpovědí je: „Mluvím česky.“ Uplynul rudý podzim a na stole leží valium.

Liao mluví o 4. červnu 1989 – spolutvořil nezávislé kulturní časopisy, psal básně a snil o reformě systému. Čínština mi naprosto nesrozumitelná a z hlasu také nevyvolává žádné emoce. Popisuje život po masakru na náměstí Nebeského míru.

V Tibetu demokracii nepotřebují – znovuzrození garantuje nesmrtelnost. Většina, tedy ta demokratická většina k životu nepožebuje žádné nezávislé kulturní dění. Spokojí se s kázní a pořádkem. Moc se snaží o kompromis. Nebude vylévat dítě i vaničkou a taky všichni víme, že na barvě kočky nezáleží, dokud chytá myši.

Mezihra: „Pořádek odporuje svobodě.“ odpověděl jsem, když jsi mi tvrdila, že hromada novin a nicotností, které po použití vrstvím vedle postele …

Po masakru strávil Liao čtyři léta v trestnici. Sex je vše, co zajímá vězně. Po návratu se měl znormalizovat. Žena chtěla, aby se stal obchodníkem. Mluvil o snu … o setkání s bývalými přáteli, kteří se stali obchodníky … a nakonec opustil ženu a dítě. Živil se jako pouliční hráč. Vystupoval na ulici a v noci po putykách …

Liao vytáhl bambusovou létnu a spustil.

Vzpomínal na mládí. Tehdy byl populární Bob Dylan, a taky vlaky v Číně jezdily pomalu … a Bob Dylan byl dobrým společníkem. Snil jsem o horách, liduprázdných plážích … V Berlíně se prochází po hřbitovech …

Mezihra: Friedhof – Tchien-an-men – smír – masakr – mír – vesmír.
Během subjektivního přechodu od „obrazu“ ke „slovu“ se musím obejít bez pravidel. Pravidla se stávají dýmem a o řád se nelze opřít.
Řeka života – řeka je vyschlá – řeka řeči
barva – larva – nela-a-eloe
čísti – části – …
s/myškenky – jen tak si pohrávat – myšlenky –oddělovat, vytýkat

Wertheimer: Nedaleko leží hřbitov a noční výprava za Hölderlinem by byla makabrózním vyvrcholením tohoto večera.

Liao: Ale napřed se vožereme.

Wertheimer se ptá na rodný kraj a genius loci.

Lio mluví o místní kuchyni a kořce. Naše kořka vydá za všechna mnichovské piva. Kdyby byl Sečuán královstvím, pak venkovský opilec bude králem nikdo pod 0.8 promile nedostane vízum.

Wertheimer na závěr mluví o svobodně a univerzitě o svobodné univerzitě. Končí apelem: „Musíme bojovat a pracovat.“

Slovo má plénum. Večer se táhne, protože Wertheimer s Liaem mluví skrze překladatelku, takže každá věta zazní čínsky a německy. Student má výhrady k průběhu debaty neboť překladatelka netlumočí simultáně nýbrž aposteriori. Chlápek v první řadě přirovnává Liaa k Hypatii Alexandrijské, kterou zfanatizovaný dav křesťanů vysvlékl z kůže … a podobný kecy, který nikoho moc nezajímaj. Liao asi o Hypatii nikdy neslyšel. Překladatelka nespíš taky ne – a pak to má tlumočit? Nakonec povstala mladá číňanaka s tlustým copem a asi pět minut mluvila čínsky. Pak odpovídal Liao …

Působivé, ale mně nesrozumitelná výměna názorů. S tou translací hodnot mezi východem a západem to nebude snadné. Čas od času se ocitnu v asijské restauraci,. Pochutnám si na sečuánské kachně a Heinekenu. Zisk především? Hlad? Perverze?

Číňanka s tlustým copem: Než jsem přišla do Německa jem o 4.6. 1989 nic neslyšela. Teprve potom jsem se postupně dozvídala o tom, co se stalo. Vaše texty jsou plné negativní energie a mladým berete naději???

Piča plech to je tlak … nadějné mládí, které věří v pokrok a reformy …

Liao zopakoval, že mluví sám za sebe, nikoli za kolektiv. Naději nepřináší, ale rád se napije. Pak má totiž sny … Pozitivní energii musí hledat někde jinde.