Blogy

Ve svých mladých letech jsem rána světíval a večer lkal – teď, když jsem zestárnul, začínám den pochybami, přeci svatý a plný světla je mi jeho konec. Tolik slova Hölderinova, která jse vytrhl vloni v jednom horkém, snad až příliš horkém dni, z jakéhosi románu, než jsem ho – po přečtení tiráže a několika vět – hodil do starého papíru. Knihy mají ale osudy.

V tamté zemi, která nám patřila a která už nikomu nepatří – cizinci – po tolika letech mlčení. Chtěl jsi znát podrobnosti o mých zaměstnáních i o tom krásném světě, kde jak píšeš, mám to štěstí žít a volně se toulat. Mohl bych Ti odpovědět, že nedělám nic a že tento svět vůbec není krásný. Ale takto lakonická odpověď přes svou hrůznost nemůže utišit tvou lačnost ani odpovědět na mnohé otázky, jež mi kladeš.

„Johanko buď statečná!“ Ta věta se mi neustále vrací – ready-made na každý den – mezi novinovými titulky akce v obchoďácích. Jak proměnit slova v obrazy?  … a má to nějaký význam?

nemám potřebu se hádat s Milanem Kohoutem, jeho postoje pokládám za zajímavé, ovšem zajímavé většinou ve smyslu šaldovského zajímavého švába v polévce, kterého stejně vyhodíte, ač je zajímavý, v té polévce, je zvláštní, kde se bere ta zášť M. K. vůči čemukoli fideistnímu, bez čehož já osobně bych ani žít nemohl, nepokládaje se přitom za zbabělce, který by někam utíkal či se skrýval, ne, neutíkám, neskrývám se, už ani baťohy a kufry s sebou nenosím, jen síťovku na nějakou tu zeleninu, zlevněnou polívku (bez švábů), na levné mléko, které mi k stáru ještě stále chutná, obdivuju zaujetí Milana K., s nímž posílá na Facebook svůj nejnovější „poster“ se slovy: „fucking god / do not waste / your time / fishing for / compliments“, proč mi říká, co mám dělat?

je už po půlnoci, dám zde tedy drobný příspěveček na další den, když jsem si chystal včera citát ze závěru Zapomenutého světla, nemohl jsem na předchozí straně přehlédnout tato známá, jedinečná slova: „… Ale jsou květiny, které rozkvétají a voní jenom v noci. A také jsou motýlové, kteří poletují a se radují jenom v noci. Takový lišaj smrtihlav. A jeho smutná Oenothera.
Jsou pravdy, které mudřec všechněm lidem mluví,
jsou takové, jež šepce svému národu;
jsou takové, jež svěří přítelovi,
jsou takové, jichž nelze říci nikomu.

myslím, že skutečnou tragédií této společnosti je, že je ovládána ekonomy, cynickými počtáři, kterým vše začíná a končí u nějakých cifer, s oblibou pak computerových globálních miliardo-bilionových, kterým člověk ani nerozumí, bohužel je pravda, že tato peněžní nota na lidi účinkuje, protože sami taky si zvykli vše přepočítávat jen na drobné, bez jakéhokoli nadhledu, který by byl aspoň jen neurčitě nemateriální, „co vidím (t. j. co mohu sežrat), tomu věřím,“ je deviza zdejších žroutů, kterým ale uniká důležitá věc – že totiž požírají sami sebe, aniž o tom vědí, podřezávají pilečkou větve, na nichž dočasně sedí ještě jako lidé, – kultura, co je kultura? proč je kultura? a je vůbec?

Opravdová samota znamená, že jsi jedinný mezi nebem a zemí. Nic neodchyluje tvou pozornost od skutečnosti absolutní odluky, kdy intuice hrůzné střízlivosti odhaluje drama lidské konečnosti tváří tvář nekonečnosti a nicotě tohoto světa. Osamělé procházky – pro vnitžní život plodné a zároveň nebezpečné – nutno podnikat tak, aby nic nezakalilo představu odluky člověka ve světě, aby ses se zbavil strasti. Ke zdůraznění procesu „zvnitřnění“ a proměny v oblasti bytí jsou osamělé procházky plodné zvláště navečer, kdy žádný ze běžných svodů tohoto světa neblokuje pozornost, kdy zjevení světa stoupá z nitra ducha – kde počal život – z rány života. Kolik samoty je mi třeba, abych spatřil ducha?

nevím, co bych si počal bez hlubokého přesvědčení o duchovním základu života, světa, velmi a rád sleduju performera Milana Kohouta, co provádí v různých koutech světa, oceňuju odvahu, jasný cit pro spravedlnost, soucítící sociální povědomí, i jistý vtip a snad i zábavnost, dá-li se to tak říct, jen se domnívám, že si tím běháním po světě trochu uhnal duchovní slepotu, v tom pohybu, v těch akcích, vedl jsem s ním před časem drobný dialog, v němž on spílal „všem bohům“ apod., s argumenty směřujícími k tomu, „co všechno při svém cestování světem viděl“, to mě nepřesvědčuje, jsou také věci, které nejsou vidět, onehdy jsem měl tu čest mluvit k mladým gymnasistům (zaskočil jsem za jednoho velmi zasloužilého člověka, vězně svědomí z padesátých let, jemuž nejsem hoden „zavázat řeménky u bot“, jen jsem si uvědomil, že biologické směřování je zřejmé a ničemu viditelnému nepoplatné), mluvilo se v závěrečné části také o „víře“, která pro mne má význam osobní, ve smyslu osobnostním, až po ten význam, dnes zatracovaný, „institucionální“, v kterém mne nikdo nezmate,

Ten příběh je prostý:
seděl jsem u okna
a díval se do parku.

Básně a texty Johna Boka z let 1982 – 2009 vydalo nakladatelství Vetus Via pod názvem Kruhová obrana přítomnosti. Je to mozaikovitý text a tato mozaika není úplná. Zůstává na čtenáři, aby si ji doplnil. Jak podtitul napovídá v knize jsou zahrnuty texty z období třiceti let, což je v podstatě celý můj život (*1981). Možná právě proto jsem se začetl a onu neúplnou mozaiku doplňoval ze svých vzpomínek.