Blogy

nemám potřebu se hádat s Milanem Kohoutem, jeho postoje pokládám za zajímavé, ovšem zajímavé většinou ve smyslu šaldovského zajímavého švába v polévce, kterého stejně vyhodíte, ač je zajímavý, v té polévce, je zvláštní, kde se bere ta zášť M. K. vůči čemukoli fideistnímu, bez čehož já osobně bych ani žít nemohl, nepokládaje se přitom za zbabělce, který by někam utíkal či se skrýval, ne, neutíkám, neskrývám se, už ani baťohy a kufry s sebou nenosím, jen síťovku na nějakou tu zeleninu, zlevněnou polívku (bez švábů), na levné mléko, které mi k stáru ještě stále chutná, obdivuju zaujetí Milana K., s nímž posílá na Facebook svůj nejnovější „poster“ se slovy: „fucking god / do not waste / your time / fishing for / compliments“, proč mi říká, co mám dělat?

je už po půlnoci, dám zde tedy drobný příspěveček na další den, když jsem si chystal včera citát ze závěru Zapomenutého světla, nemohl jsem na předchozí straně přehlédnout tato známá, jedinečná slova: „… Ale jsou květiny, které rozkvétají a voní jenom v noci. A také jsou motýlové, kteří poletují a se radují jenom v noci. Takový lišaj smrtihlav. A jeho smutná Oenothera.
Jsou pravdy, které mudřec všechněm lidem mluví,
jsou takové, jež šepce svému národu;
jsou takové, jež svěří přítelovi,
jsou takové, jichž nelze říci nikomu.

myslím, že skutečnou tragédií této společnosti je, že je ovládána ekonomy, cynickými počtáři, kterým vše začíná a končí u nějakých cifer, s oblibou pak computerových globálních miliardo-bilionových, kterým člověk ani nerozumí, bohužel je pravda, že tato peněžní nota na lidi účinkuje, protože sami taky si zvykli vše přepočítávat jen na drobné, bez jakéhokoli nadhledu, který by byl aspoň jen neurčitě nemateriální, „co vidím (t. j. co mohu sežrat), tomu věřím,“ je deviza zdejších žroutů, kterým ale uniká důležitá věc – že totiž požírají sami sebe, aniž o tom vědí, podřezávají pilečkou větve, na nichž dočasně sedí ještě jako lidé, – kultura, co je kultura? proč je kultura? a je vůbec?

Opravdová samota znamená, že jsi jedinný mezi nebem a zemí. Nic neodchyluje tvou pozornost od skutečnosti absolutní odluky, kdy intuice hrůzné střízlivosti odhaluje drama lidské konečnosti tváří tvář nekonečnosti a nicotě tohoto světa. Osamělé procházky – pro vnitžní život plodné a zároveň nebezpečné – nutno podnikat tak, aby nic nezakalilo představu odluky člověka ve světě, aby ses se zbavil strasti. Ke zdůraznění procesu „zvnitřnění“ a proměny v oblasti bytí jsou osamělé procházky plodné zvláště navečer, kdy žádný ze běžných svodů tohoto světa neblokuje pozornost, kdy zjevení světa stoupá z nitra ducha – kde počal život – z rány života. Kolik samoty je mi třeba, abych spatřil ducha?

nevím, co bych si počal bez hlubokého přesvědčení o duchovním základu života, světa, velmi a rád sleduju performera Milana Kohouta, co provádí v různých koutech světa, oceňuju odvahu, jasný cit pro spravedlnost, soucítící sociální povědomí, i jistý vtip a snad i zábavnost, dá-li se to tak říct, jen se domnívám, že si tím běháním po světě trochu uhnal duchovní slepotu, v tom pohybu, v těch akcích, vedl jsem s ním před časem drobný dialog, v němž on spílal „všem bohům“ apod., s argumenty směřujícími k tomu, „co všechno při svém cestování světem viděl“, to mě nepřesvědčuje, jsou také věci, které nejsou vidět, onehdy jsem měl tu čest mluvit k mladým gymnasistům (zaskočil jsem za jednoho velmi zasloužilého člověka, vězně svědomí z padesátých let, jemuž nejsem hoden „zavázat řeménky u bot“, jen jsem si uvědomil, že biologické směřování je zřejmé a ničemu viditelnému nepoplatné), mluvilo se v závěrečné části také o „víře“, která pro mne má význam osobní, ve smyslu osobnostním, až po ten význam, dnes zatracovaný, „institucionální“, v kterém mne nikdo nezmate,

Ten příběh je prostý:
seděl jsem u okna
a díval se do parku.

Básně a texty Johna Boka z let 1982 – 2009 vydalo nakladatelství Vetus Via pod názvem Kruhová obrana přítomnosti. Je to mozaikovitý text a tato mozaika není úplná. Zůstává na čtenáři, aby si ji doplnil. Jak podtitul napovídá v knize jsou zahrnuty texty z období třiceti let, což je v podstatě celý můj život (*1981). Možná právě proto jsem se začetl a onu neúplnou mozaiku doplňoval ze svých vzpomínek.

vzbouřila se vlna nevole řady svobodomyslných přátel, když byl jedním pražským obvodním soudem odsouzen k jednomu měsíci vězení umělec, který si říká Roman Týc a je členem skupiny „Ztohoven“, asi před třemi lety poopravil na padesáti semaforech v Praze postavičky na světelných semaforech (výměnou skel), neviděl jsem to na vlastní oči, jen před časem jsem zachytil zprávu z televize, ty tři roky „výkonná moc“ vláčí kumštýře po soudech, R. T. patří k zakládajícím členům umělecké skupiny, která se zabývá především „prací v terénu“, různými modifikacemi „umělecké skutečnosti“ třeba (oprava kdysi Davidova srdce nad Hradčanami na otazník apod.), a tento umělec napsal otevřený dopis jisté samosoudkyni, která ho do měsíčního kriminálu poslala (probíhá ovšem odvolání k Městskému soudu, tedy kdoví, jak věc nakonec dopadne), uvědomuju si naprostou nutnost vzdoru proti zlovůli a tuposti veškerých mechanismů moci v této zemi, ano, je nutno vystoupit proti malichernosti a zlovolnosti, které jsou patrné na každém kroku, zkoumám tento otevřený dopis a ze všeho nejvíc mě zaujmou v něm dvě věty:

jsme v zajetí vlastní hlouposti, duchovní tuposti a prvoplánové hamižnosti, ve zprávách si stěžují na stále se zvyšující podíl polétavého prachu ve vzduchu v městských aglomeracích, který ničí lidské zdraví, o případné přírodě ani nemluvě, ale jak by ne, v této automobilové zemi, kde v městě kvůli těm infantilním vozítkům cestu nepřejdeš? a průmysl, my všichni jako odedávna průmyslová země? ta přece na tomto automobilismu, jak vysvětlují ekonomové, stojí, proč tedy rovnou nevlézt do garáže a nepustit si ty plyny rovnou do plic jako druhdy brněnský básník Antonín Konečný, autor legendární „Skleněné louky“? proč tuto trapnou smrt oddalovat? a máme tady na světě ještě co jiného pohledávat, než montovat tyto mobilní rakve dohromady pro celý svět?

„Jen dvě věci jsou nekonečné – kosmos a lidská blbost. Ovšem tím prvním si nejsem úplně jist.“ tolik výrok Alberta Einsteina.

„Většinou si vybírám soukromé dopravce a výrobce. Drtivou většinu věcí, které ke svému životu potřebuji a konzumuji, jsou od soukromníka. Já si nekupuji státní rohlík, kupuji si soukromý rohlík.“ tolik výrok Václava Klause.

Já si kupuji rohlíky, které mi chutnají, ale moc si nevybírám a z pragmatických důvodů beru, co je na pultě. Ono totiž v době, kdy místo státu máme prakticky monopol Agrofertu, ani moc možností nezbývá. Soukromý rohlík ale zakoupený ze státního – lépe bych to snad ani nedokázal charakterizovat.