Blogy

… mimoděčně se přede mnou otvírá malý zápisník, který mi dřív kamsi zapadl, – na stránce „† Úterý 12. května 2009 / Brno / rychlík do Stralsundu / Vídeň – S., jméno Karl-Maria von Weber“, nevím v této chvíli vůbec, proč a kam jsem jel, až postupně se vzpomínka vynořuje z paměti, – následuje zápis: „na venkovní teploměr jsem se zapomněl podívat, vedle mne mladík pročítá internetovou sjetinu (používá se ještě to slovo?) s velkým nápisem „Cesty současné české prózy“, základní jména: Zdeněk Pluhař, Bohumil Hrabal, je 7:46, pod mrakem, ale neprší,

je nádherné vyzkoušet si v životě meze úspornosti, počítat doslova každý halíř (který zlikvidovali, ale lstivě dál v cenovkách používají), nevymyslel bych si ty věci předem, pamatuju doby, kdy jsem bezhlavě házel do košíku zboží (aspoň že ne pro sebe), aniž bych se staral, kolik co stojí, dnes v naprostém poklidu, v rovnováze duševní a s pobavením procházím podél regálů supermarketu a zkoumám, co na mě dnes nachystali, jaké „slevy“, jaké položky, které nikdo nekupuje a mohu je proto okusit, ctím firmy, které zjevně nepředražují, počítají svého zboží cenu tak, aby vůbec přežili, kterážto poctivost je dnes pro život věc téměř nemožná, mohu se dnes už těmito věcmi bavit, a být šťasten, že žiju, být šťasten, že mám co do úst a střechu nad hlavou, když potřeba, je to štěstí, je to vyznamenání, je to odměna, – Bůh ví, za co –
18. 2., Brno, Alfa Passage, 21:01

… víš, mně ta veškerá „anonymita“ (Anonymous) není sympatická, svůj image čerpá z infantility komiksů a reprezentuje pro mě spíše zbabělost než odvahu, vrátíme-li se ke Guyi Fawkesovi, to vůbec nebyli lidé anonymní, byli to velcí odvážlivci, kteří pak velmi neanonymně byli odpravováni, velmi neanonymně jim byla zaživa střeva navíjena na rumpál (viz též blahoslavený, s českými zeměmi spjatý, jezuita Edmund Kampián), mně celý ten „anonymistický“ humbuk nepřesvědčuje, vylučuje osobnost, skrývá ji, z důvodů, které mi sympatické nejsou, nemyslím, že tento způsob, anonymní, by mohl vést k něčemu dobrému, bez garance, bez osobní garance a zopovědnosti nelze dělat nic, co by mě zajímalo, jistě, běhejte si po ulicích, jak chcete, ale neuvěřím vám, dokud nebudu vědět, KDO jste, jinak je to pro mne fráze, klišé, kýč –
16. 2., Brno, Alfa Passage, 13:35

stala se mi jednou v životě hrozná věc, mé texty se zúčastnily (přihlášeny pedagogem jisté university) studentské literární soutěže, soutěže, něčeho, co nenávidím a nenáviděl jsem vždy, ale nemohl jsem už uhnout, v porotě byli úctyhodní lidé, velmi a rád vzpomínám především na profesora Oldřicha Králíka (kterého jsem jednou v roce 1969 viděl vycházet z kostela sv. Mořice v Olomouci a velmi si pamatuji svůj údiv nad tím, že profesor bolševické fakulty vychází z vrat katolického kostela) a rovněž na pana O. F. Bablera, o němž jsem věděl od své matky, a když jsem ho poprvé osobně zaregistroval, když se ke mně při vyhlašování „vítězů“ otočil bodrý, usměvaný mužík s kulatými brýlemi a dobrotivě řekl: „Já jsem Bábler“, přitom všechny samohlásky v těch třech slovech zněly skoro jako „u“, měl jsem pocit, že jsem se ocitl v 19. století, překlady Božské komedie, něco nekonečně vzdáleného, tedy tito lidé v posuzující komisi byli, a já jsem „vyhrál“ obě kategorie, poezii i prózu, vyhlašováno bylo, pokud si vzpomínám, pět soutěžících, všechno to jsou dnes významní lidé na poli kultury a školství, kteří se v podstatě ani v 70. a 80.

hodnotový systém je zničen, vše převedeno na otázku peněz, jimiž se vše poměřuje, tato cesta je cestou záhuby, jsme sice odevšad tímto pseudoměřítkem atakováni, avšak pouze v takové míře, v jaké se nám tomuto měřítku daří vzdorovat, jen do takové míry člověk zůstává člověkem, je velmi scestná masarykovská (nejspíš především špatně interpretovaná) devisa – „kolik řečí znáš, tolikrát jsi člověkem“, ne, o lidství nerozhoduje jazykový talent nebo lingvistické záliby, je nepochybně důsažné a vážné antické Prótagorovo tvrzení, že „člověk je měrou všech věcí“, nejprve ovšem člověk je zavázán býti člověkem, právě o toto mám strach, nemohu se tvářit, že „vše je v pořádku“, když vidím, jak společnost je hluboce demoralizována, a těžce gradujícím způsobem demoralizována každým dnem, hodnotový systém šel k čertu, škála hodnot se stala skurilní karikaturou, proto ty tlamy, proto ty „ksichty“, proto „človíčci“, proto ty legrácky, protože hluboký pád skutečné tváře Člověka, Ecce homo, ne, nebudu se tvářit, že vše je v pořádku, protože není, byl jsem onehdy pozván jedním milým člověkem do televize, abych promluvil o autorských čteních, která pravidelně s přáteli pořádám, musel jsem se omluvit, že

… já jenom nemohu pochopit, že někdo, kdo tolik sází na rozum, inteligenci, důvtip, informace či na co ještě, se domýšlí, či přímo předpokládá, že je chytřejší než Romano Guardini, Hans Urs von Balthasar či sv. Augustin, či všichni tito dohromady, nechápu, k čemu takovýto rozum, taková chytrost vlastně je, nechápu, nerozumím, držím se úplně – a jak voda stoupá, tím úpěnlivěji – těchto i další mudrců, kteří ještě byli ve skutečném držení zdravého rozumu, zatímco doba dnešní mne zahlcuje od rána do večera jednou pomateností za druhou, – ovšem, proti gustu žádný dišputát, já při svém gustu zůstavám a rád bych zůstal i nadále, až do chvíle, kdy se sebe svléknu, jako ty další nekonečné lidské zástupy – špínu tohoto světa –
19. 1., Brno, Alfa Passage, 20:24

Název není zrovna originální, neboť se jedná o zřetelnou narážku na Steinbeckovu novelku O myších a… ale trefně vystihuje obsah, takže nešť.

Začnu pozorováním. Už nějaký čas žiji v Německu a živím se prodejem knih. Zatím jsem spíše než beletrii četl slovníky – z pokusů o četbu krásné literatury se stávalo listování ve slovnících. Tím více mě zarazilo: v antikvariátu se objevil román Berlínské orgie Thomase Brussiga, otevřel jsem ho a plynule četl. Pomoci slovníku netřeba.

Ve svých mladých letech jsem rána světíval a večer lkal – teď, když jsem zestárnul, začínám den pochybami, přeci svatý a plný světla je mi jeho konec. Tolik slova Hölderinova, která jse vytrhl vloni v jednom horkém, snad až příliš horkém dni, z jakéhosi románu, než jsem ho – po přečtení tiráže a několika vět – hodil do starého papíru. Knihy mají ale osudy.

V tamté zemi, která nám patřila a která už nikomu nepatří – cizinci – po tolika letech mlčení. Chtěl jsi znát podrobnosti o mých zaměstnáních i o tom krásném světě, kde jak píšeš, mám to štěstí žít a volně se toulat. Mohl bych Ti odpovědět, že nedělám nic a že tento svět vůbec není krásný. Ale takto lakonická odpověď přes svou hrůznost nemůže utišit tvou lačnost ani odpovědět na mnohé otázky, jež mi kladeš.

„Johanko buď statečná!“ Ta věta se mi neustále vrací – ready-made na každý den – mezi novinovými titulky akce v obchoďácích. Jak proměnit slova v obrazy?  … a má to nějaký význam?