Blogy

„Jen dvě věci jsou nekonečné – kosmos a lidská blbost. Ovšem tím prvním si nejsem úplně jist.“ tolik výrok Alberta Einsteina.

„Většinou si vybírám soukromé dopravce a výrobce. Drtivou většinu věcí, které ke svému životu potřebuji a konzumuji, jsou od soukromníka. Já si nekupuji státní rohlík, kupuji si soukromý rohlík.“ tolik výrok Václava Klause.

Já si kupuji rohlíky, které mi chutnají, ale moc si nevybírám a z pragmatických důvodů beru, co je na pultě. Ono totiž v době, kdy místo státu máme prakticky monopol Agrofertu, ani moc možností nezbývá. Soukromý rohlík ale zakoupený ze státního – lépe bych to snad ani nedokázal charakterizovat.

co je vlastně dnes normální? psal jsem onehdy o tom, jak světem vládnou banky a politici, sděloval to onehdy m. j. jeden znalý světový ekonom, který k tomu věštil, že ještě armáda by se mohla přidat a neštěstí by bylo hotové, rozuměj pro ty, kteří pracují, pro ty kteří vytvářejí hodnoty, pro svět nejspíš obecně, neboť ty tři nabubřelé, přefouklé skupiny nevytvářejí nic, žádné hodnoty,

věta „nemám čas“ mě uráží, neznamená totiž nic jiného, než „nemám na tebe čas“, ano, je to v pořádku, do jisté míry, do té, jak je to upřímné, pak víme, na čem jsme, a ten člověk prostě do našeho života nepatří, neboť jeho čas, jeho život patří něčemu jinému, někomu jinému, to je v pořádku, den má 24 hodin pro každého, a každý člověk si s nimi může dělat, co chce, jakkoli si je řadit, rozdělovat, něco upřednostnit, něco potlačit, něco vyloučit, to je naprosto v pořádku, co v pořádku není, je obecný žvást, který má ještě horší podobu, a to: „není čas“, proč by neměl být?

slyším včera v televizi jednoho věhlasného ekonoma, který přednáší na všech myslitelných univeristách světa, velmi si důvěřuje, má to v hlavně „ekonomicky srovnané“, ale pro mne vlastně neříká vůbec nic důležitého, ano, nelze tento druhu „kapitalismu“, který teď vládne, nějak rozumně zlikvidovat, protože je propletena mezi sebou ta největší moc, vlády a banky, prý už jen armáda chybí, aby se dostavila katastrofa, tedy tři entity společnosti, které nic netvoří, „žádné hodnoty“, říká pan profesor, jak mohou vládnout světu lidé, kteří nevytvářejí žádné hodnoty? jak je možné, že jsme to dotáhli tak daleko?

Další křížek. Neplač. Najdeš si jinou milou … špatně sis zatlouk skobu … Ta slova jako ozvěny se vracejí. Známý neznámý, proklínaný, odmítaný, básník. Pil a psal a pil a psal … jako Nezval. Na Břehu řeky Svratky leží zvratky … potom padal mezi židle. „Dávej pozor, jsem invalida.“

dávno už se kácí v našem sadě, jen přihořívá, myšlenky se obracejí dovnitř, včera v noci, už kolem druhé (tedy dnes) dostávám poslední odpověď do rozhovoru s Laďou Heryánem pro první číslo „poutních novin“ PROVODOV, které chci vydávat od 1. neděle adventní, to jest už od té nadcházející, moje poslední otázka vlastně nebyla ani otázkou, byla jen jakýmsi vydechnutím: „V našem rozhovoru teď došlo k menší časové přetržce, mezitím jsme, včera, pochovali přítele Ivana Martina, a Ty’s sloužil ještě s dalšími kněžími u Panny Marie Karmelské v Kostelní Vydří Mši svatou, měl’s také při tom výborné kázání o Osmeru Blahoslavenství, kdy’s ke každému Blahoslavenství ještě přidával nějakou báseň či příběh ze života I. M. J., mohl bys, aspoň ve zkratce, něco z toho kázání, závěrem tohoto našeho rozhovoru, rekonstruovat?

Změna obsahu, změna tváře … před měsícem jsem si přečetl v tisku zprávu o smrti Jiřího Gruši. O něco dříve Jiří Gruša v rozhovoru pro Hospodářské noviny poměrně ostře a navíc i vtipně kritizoval obsah stojatého páchnoucího rybníku – České republiky.

Nacionalismus je nejhorší nemoc Evropy. Zemřelo na ni 55 milionů lidí. A jeho revitalizace může mít rysy epidemické. Nacionalismus je skutečně choroba, kterou bychom se měli zabývat medicínsky. Ale že Klaus nacionalismus tvoří nebo provozuje, to bych neřekl. On jen přišel na to, že se z této tematiky dá těžit. On je jen uživatel.

Závěrečná faktografie
(k Soubornému vydání básní Františka Listopada)

Konečně tedy souborné vydání díla básníka svým tvůrčím životem protkávajícího více než polovinu století minulého a ve stejném tvůrčím duchu a s nevídaným soustředěním a energií už druhé desetiletí století XXI.
V těchto prvních dvou svazcích můžeme tedy přehlédnout celou básnickou žeň Františka Listopada mezi lety 1943 a 2011. Šedesát osm let! K tomu vše podstatné je vypsáno v edičních poznámkách a především je obsahem knih samých, jak v obsazích uvedeno. Vypíšu zde tedy jen stručně několik poznámek více méně faktografických, povýtce životopisných, a pokusím se o drobné nastínění básnické gestace, především slovy povolanějších, básníkových generačních druhů.

nevím, psal jsem o tom už někdy? když v říjnu 2001 umírala má sestra, vůbec jsem o tom nevěděl, nevěděl jsem ani, že jí je zle, vůbec jsem nevěděl, že je v nemocnici, zemřela prý ve spánku, v noci, v jedné z nemocnic města O., zrovna tu noc jsem vyprávěl zlínským přátelům, sochařům, malířům v půdním prostoru jednoho dobře známého domu o posledních dvou telefonních hovorech, které jsem se sestrou vedl, ten první byl časně letní, volala asi ve tři v noci, jestli nevím, „jak se jmenuje ta tráva v zubrovce“, řekl jsem jí, že se zeptám přátel-botaniků, že to určitě zjistím, zaspal jsem to, pak po čase, tuším, že to bylo v srpnu, mi telefonuje zase, bylo tentokrát kolem půlnoci: „tak už vím, jak se ta tráva v zubrovce jmenuje!“ – „promiň, já jsem na to dočista zapomněl, nějak jsem to tehdy zaspal“ – „ne, ne, já už to vím!

Zmoudření dona Quijota se nekonalo. Chmátni si, a hned pochopíš. Včera jsem byl po třiceti letech v divadle. Říkáš, kolikrát se taková věc v životě stane? Když se setmělo, psi mi lízali rány, které nebyly vůbec hluboké. – Vždycky jsem si myslel, že Prostřední Vydří je loutková hra, na návsi dechovka, uzené makrely a mořští koníčci. Náčelník Sokola selbstverständlich. Na udici chytil preparovanou rybu. Nebyl to ani kapr, ani muréna. Na hrobech rostla hlíva ústřičná. – Poslední dobou, když vyjdu do mrazu, jako by mi vynechávalo srdce. Pán Bůh ví, jak je ti. – V Tasově jsem byl kolem Velikonoc. Ze hřbitova bylo oraniště pokryté žlutým jílem, který vypadal jako vnitřnosti housenek. Šlapali jsme v stehenních kostech. Opodál náhrobku ležela měděná lucerna s nápisem NEBRAT! Někde ani smrt nebere. Mlha byla až mléčná.