Nové zápisy – Sobota 17. prosince 2011

nevím, co bych si počal bez hlubokého přesvědčení o duchovním základu života, světa, velmi a rád sleduju performera Milana Kohouta, co provádí v různých koutech světa, oceňuju odvahu, jasný cit pro spravedlnost, soucítící sociální povědomí, i jistý vtip a snad i zábavnost, dá-li se to tak říct, jen se domnívám, že si tím běháním po světě trochu uhnal duchovní slepotu, v tom pohybu, v těch akcích, vedl jsem s ním před časem drobný dialog, v němž on spílal „všem bohům“ apod., s argumenty směřujícími k tomu, „co všechno při svém cestování světem viděl“, to mě nepřesvědčuje, jsou také věci, které nejsou vidět, onehdy jsem měl tu čest mluvit k mladým gymnasistům (zaskočil jsem za jednoho velmi zasloužilého člověka, vězně svědomí z padesátých let, jemuž nejsem hoden „zavázat řeménky u bot“, jen jsem si uvědomil, že biologické směřování je zřejmé a ničemu viditelnému nepoplatné), mluvilo se v závěrečné části také o „víře“, která pro mne má význam osobní, ve smyslu osobnostním, až po ten význam, dnes zatracovaný, „institucionální“, v kterém mne nikdo nezmate,
protože odpor k Církvi většinou pramení z neznalosti, bohužel i z nedostatku „fantazie“, je příliš veden nízkým viděním, právě jen toho, co je vidět, a já jsem těm študentům měl možnost citovat zrovna svatého Pavla (dnes rovněž příkře odvrhovaného, ve smyslu právě těch „institucí“), svatého Pavla, v němž vždy nacházím, v každou chvíli, na každém místě pro sebe vždy něco nového, co jsem neviděl a co najednou jakoby vidím, tedy citoval jsem větu: „víra je nadějných věcí podstata, důvod neviditelných“, slova pro mne hluboce důsažná, nevím, jak študenty oslovila, ale pro mne je zásadní, a vytanula mi taky na mysli zrovna dnes, když na Facebooku čtu „vánoční“ pozdrav Milana Kohouta: „Milí přátelé / Přeji vám krásnou a něžnou oslavu slunovratu. S pozdravem ‚Serte na bohy‘ / Váš Milan“, pod tím je „vánoční“ pohlednice: lopatka a smeták v lidských rukou, které zametají z podlahy „zbožné“ knihy, bibli a ještě dvě další, pěkný pozdrav, myslím na „krásnou a něžnou oslavu slunovratu“ a nedokážu si pod těmi pojmy představit nic, co by nebylo původu vertikálního, vpravdě liturgického, chápu po svém a nepřestávám si M. K. samozřejmě v jistém smyslu vážit, neznám ostatně nikoho, kdo by takto vážně a apodikticky se vyjadřoval (mám na mysli lidi rozumné, nikoli zoufalce), je mi to i sympatické, ač nevím, co dál z toho může vzejít, řečeno jazykem facebookovým: chápu, ale „nesdílím“ –
17. 12., Brno, Alfa Passage, 17:03