Slova jako kontrapunkt ticha

Ve svých mladých letech jsem rána světíval a večer lkal – teď, když jsem zestárnul, začínám den pochybami, přeci svatý a plný světla je mi jeho konec. Tolik slova Hölderinova, která jse vytrhl vloni v jednom horkém, snad až příliš horkém dni, z jakéhosi románu, než jsem ho – po přečtení tiráže a několika vět – hodil do starého papíru. Knihy mají ale osudy.

Ráno jsem se koukal z okna. Venku poletuje sníh – drobné vločky – je to první sníh této zimy, co se nelepí a hned neroztává. Po holých větvích keře hopkala sýkorka. Ty vločky jsou jako sýkorky – drobné, neposedné.

V parku jsem potom potkal dívku. Stála uprostřed zasněženého chodníčku a fotila telefonem slunce. Slunce bylo zakryto závojem sněhových vloček a na světle šedé obloze tvořilo bíložlutý souměrný flek.

Slova, slova, další slova … a přitom je to jen vytloukání klínu skutečnosti klínem představ v jakémsi očekávání zítřka, kdy si budu opět dopřávat potěšení, jež visí nejníže. Jak sladce mi chutná v této krajině přízraků v nekonečném koloběhu zítřků … v čekání na vykolejení.

Jedu vlakem a klidně si … koupil jsem si jízdenku. Bavím se představami, protože nic konkrétního přede mnou nestojí. Cestou kupředu – po předem daných kolejích – bez oklik – i ono vykolejení je součástí hry – ke slunce západu. Večer potom se mi víčka únavou slepují a v polosnu vzpomínám na Elvise.

Dal se mnou na mostě do řeči. Moc jsme si toho neřekli, protože Elvis mluvil rusky a … slavil.

„Ty v práci nesmíš chlastat? a odkaď vlastně seš?“

„Ze Zajebaného. Znáš to tam?“

Postupně se stmívalo. Druhý den večer jsem opět potkal Elvise, tedy spíš našel, vyspával na lavičce v loubí kostela. Ta jistota stonásobného opakování … a kdo ví, jestli Elvis večer plakal, jen ráno bych se nechtěl probudit v jeho kůži.