Na vrcholcích Zoufalství – Emil Cioran

Opravdová samota znamená, že jsi jedinný mezi nebem a zemí. Nic neodchyluje tvou pozornost od skutečnosti absolutní odluky, kdy intuice hrůzné střízlivosti odhaluje drama lidské konečnosti tváří tvář nekonečnosti a nicotě tohoto světa. Osamělé procházky – pro vnitžní život plodné a zároveň nebezpečné – nutno podnikat tak, aby nic nezakalilo představu odluky člověka ve světě, aby ses se zbavil strasti. Ke zdůraznění procesu „zvnitřnění“ a proměny v oblasti bytí jsou osamělé procházky plodné zvláště navečer, kdy žádný ze běžných svodů tohoto světa neblokuje pozornost, kdy zjevení světa stoupá z nitra ducha – kde počal život – z rány života. Kolik samoty je mi třeba, abych spatřil ducha?

Samota popírá život, proto rozkvět ducha vyplývá z vykloubení, které se stává téměř nesnesitelým. Charakteristickým případem je, že se pozvedá proti duchu ten, kdo má příliš mnoho ducha, kdo pronikl do hlubiny, kterou bolest postihuje život, aby se zrodil duch. Apologii ducha konají lidé zdravě silní, kteří nikdy nepocítili trýzně života a bolestivou antinomitu dna bytí. Ti, kteří ducha skutečně pocíťují, buď trpí s jistou hrdostí nebo jim přestavuje naprostou pohromu. Kdo není docela uchvácen dnem svého bytí – tím hrůzným akcízem, kterým je duch? A lze být uchvácen životem bez okouzlení, bez prostoduchosti, bez bezprostřednosti?

Přítomnost ducha je vždy negativem – znamená samotu a dlouhodobou bolest. Kdo hovoří o spáse skrze ducha? Je lží, že život v sám o sobě by byl život v úzkosti, ze které člověk uniká právě skrze ducha. Naopak, je více než zjevné, že skze ducha lze získat rozkolísanost, úzkost, slávu a lesk. Co chťějí poznat z nebezpečí ducha ti, co neznají nic z nebezpečí života? Obyčejný člověk bere život samozřejmost, pouze nemocný je jím oslněn a chválí, aby se nezhroutil. A ten, kdo už nemůže, nechválí ani život ani ducha.

in Na vrcholcích zoufalství, Cioran E., 1934