Blogy

Koukal jsem se, než půjdu spát do mailu a na facebook. Knihkupec Ženíšek mi na nástěnku pověsil nekolik momentek s podtitulem pravda o MDŽ. Vzpomněl jsem si, že před několika lety, snad 2008, jsem byl na Masarykově nádraží ve zdejším nepůvabném bufetu na oběd a zrovna tehdy členové ČSSD rozdávali v rámci nějaké agitace květiny a koláče. Fascinovali mě okolojdoucí pražané, co si brali socanské koláče, aby je vyhodily do koše. Co naplat, Magor to vystihl přesně: „ Osmdesát procent tohoto národa je blbý jak hovno.“

Další cesta vlakem, vlakem z Vídně. Prám se mírně obtloustléhé blonďáka neměcky: „Máte tady volné místo?“ Nevím jetli mi rozuměl, ale každopádně se uvonilo sedalo vedle jeho bloňďaté spolucestující. Myslím, že jí říkal lásko – bloňďatá, pihatá, kudrnatá. Pili víno, zakusovali uzené a sýr z Lídla. Tak tolik velmi pozorného vnímání toho, co se děje v naší zemi, v Evropě a snad i v celé západní civilizaci.

On ji naléval, už nechtěla, ale pila dál. Venku za oknem byla obleva. Ledové kry zakryly meandry Svitavy, jinak šeď, bezlisté větve a mezi nimy prosvítala tmavá zeleň jehličí – konec masopusta.

přece jenom ještě něco k té politice, ptá se mě mladý muzikant V. (včera na Facebooku) v tom smyslu, proč „obdivuju“ knížete Sch., začátek těch zpráv se mi někde vytratil, zůstalo závěrečné torzo:
jef: není přesné říct, že ho „obdivuju“, protože znáš-li někoho, rozumíš mu, víš, jestli mu věříš, či nikoli, slovo „obdiv“ tady není přesné –
V: Mně přijde divný, proč kníže VŽDY prosazuje zájmy EU, jako by to byl jejich trojský kůň…
jef: mluvíš, jako by se nás Evropa netýkala, jako bychom chtěli patřit někam jinam (kam?), já osobně ne, mně se Evropa ohromně týká a počínání prezidenta i většiny vlády (která je v jeho vleku) pokládám za idiotské a pro tuto zemi záhubné, na místě k. K. bych vystupoval rovněž razantně, protože mám prostě podobné vidění věci –
V.: Ale my klidně můžem do tý Evropy patřit, ale to neznamená, že nám samozvanci z Bruselu musej poroučet do vnitřních záležitostí státu, jak tomu bylo za Sovětskýho svazu pro Boha!

čtu po letech krásné slovo Josefa Floriana: „… Základem naší theorie jest t. zv. národní čest. Jsme totiž přesvědčeni, že s vyhynutím Umění a Vědy, lépe řečeno Poesie a Moudrosti, vymírá i národ. Toť axiom, který nám nevyvrátí sebe větší blahobyt národních drštěk. Národní drštky a národ není totéž. Zdá se naivním takové poučování, ale u nás naivním není. Jest též velký rozdíl mezi masa rykem a zástupy chválícími Hospodina, kteří v díkučinění plesají a dílu rukou Božích se podivují. Chceme tím jen říci, že jako není vše zlato, co se leskne, tak není vše národem, co se rodí, co žere a co se na konec po mnohých jiných živočišných funkcích promění v humus, o něhož se odvozuje dnešní humanita.
Tedy národní čest. Že jí tolik jest ještě v národě, abychom se s naší Vědou a Uměním udrželi, v to s pomocí Boží doufáme.
Tož FAC ET SPERA!
J. F.
Dáno ve Staré Říši, v čtvrtém měsíci vlády FIDES INTREPIDA, ANNO DOMINI MCMXXII.“ (závěr stati Agenda, in: Kurs 1., v červnu 1922)

pro mě bylo vždycky velmi podstatné, jak k penězům přicházím, vydělával jsem si různým způsobem, ale vždycky v tom byla základní orientace nezávislosti, vášnivé vnitřní svobody, po státních zkouškách z filosofie a angličtiny v roce 1974 jsem ihned šel pracovat do hospod, nebylo možno „veřejně“ se zabývat filosofií, nebylo to pro mne (ne tak pro jiné, kteří pak během patnácti odporných a devastujících normalizačních let na různá místa veřejného působení, včetně universit, nastupovali) vůbec možné (když pominu kosmetický fakt, že z „filosofie“ se stala „občanská nauka“, ktera byla zcela odvislá od vládnoucí ideologie), můj základní číšnický plat před zdaněním byl 1.306 korun, výplatní pásky jsem nestudoval, a nikdy potom od té doby, přišly peníze, vydělané mým svobodným rozhodnutím k práci, a ty peníze jsem pak nejrůznějším způsobem používal, čím jich bylo víc, tím víc pak způsobem, na nějž rozhodně pyšný nejsem, pak se doba přesmykla, čas oponou trhnul, a já se už definitivně do „veřejného“, oficiálního, institucionálního prostoru nikdy nevrátil, nabízela se sice jakási možnost na olomoucké universitě, ale tu jsem – po dvou třech dnech euforického zvažování, přemýšlení a sumírování

Potulná akademie skončila a skončila prozaicky – memento mori. Jaroslav Erik Frič mi ve čtvtek večer napsal … mám trochu zase teploty. Takže kromě Roberta, Martina Hájka a dlouhovlasýho staršího chlápka, který se mi představil jako Thomas byl přítomen jen cigaretový kouř.

Opřel jsem se o bar a Robert mi podal škopek. Pozdravil se s Martinem, který se pak bavil dál s Robertem. Thomas se mě zeptal, proč tu nikdo není.

Co bych měl odpovědět??? babka nahoře taky sedí v prázdný hospodě. Mrtvo je v Brně??? slušný člověk se koukne na televizi a jde spát. Řekl jsem Thomasovi, že nic, že hospoda a nabídl mu cigaretu. Thomas si zapálil a zeptal se mě jestli si nechci přečíst jeho básně. Sice si do hospody nechodím číst, ale co je to za hospodu bez lidí.

(odpověď na otázku Petra Kováře, zaslanou mailem: … píšu do Kulturních novin, před pár lety jsem s Tebou dělal rozhovor, ještě pro Literárky, a také jsem psal o Potulném dělníkovi, kde se občas vídáme. V novinách máme pravidelnou rubriku Otázka pro... a tentokrát bych ji rád položil Tobě: Tří stý padesátý večer Potulné akademie, která pod názvem Uši a vítr přináší už sedm let přednášky na literární či obecně kulturně-společenská témata, autorská vystoupení známých i neznámých básníků, hudebníků a performerů, vybízí k otázce, jak se dělá „nekonečný festival bez stálé střechy nad hlavou“?)

„zrušit církevní restituce“, dobrý výchozí bod, ano, na hovadskost se může jenom vršit další hovadskost, morální kanály bublají, nikdy mě noviny tolik nenutily k zvracení, ani když jsem kdysi velkoformátové Rudé právo vytahoval z rodinné dopisní schránky, to byl aspoň fašismus, totalita ve vší šíři, nějak to bylo „normální“, „vysíláme zprávy: Moskva…“, pořád totéž, člověk mohl žít vnitřně přece nějak čistě, teď je duše sviněna ze všech stran, je těžké a čím dál těžší ji chránit špíny, která tak vlezle dotírá, hnus, co dokáží mladí? na to jsem sám zvědav, a co můžeme ještě dokázat my? na to jsem zvědav taky –
28. 2., Brno, Alfa Passage, Švandova kavárna 11:39

ještě ke včerejšku drobná poznámka, nadhled, nadhledu je zapotřebí, neutopit se v plazivém, bahnitém vidění, v stagnaci nerozlišujícího pozemského ploužení, ten pohled ke hvězdám, rozlet, byť ležíme v blátě, a smích nad trapností, do níž nás život a naše špatnosti dohnaly, trapností, do níž jsme uvrhováni den jako den, smích, bujarost, člověk sám nemůže ve svém lidském rozechvění být nezaujatě dogmatický, ustrnule mravní podle litery, která, jak známo, zabíjí, radost, radost z této všednodennosti, nesmírně se krátící všednodennosti, je zásadní a životorodá, co jiného můžeš vymyslet? jak jinak život trávit a trápit se jím než v radosti a nadhledu? co můžeme čekat? k čemu s nějakou tou pouhou utuhlou vážností můžeme dojít? koho můžeme potěšit kamennými rysy definitivy? četl jsem studentům v Lublani báseň Vladimíra Holana Starý kněz (Josefu Vašicovi), se zvláštní radostí pak verše: „Stěžoval jsem si?

pokud jde o mou víru, náboženské přesvědčení (jakoby v odpověď Petru Melicharovi, při rozhovoru, který s ním právě po mailu vedu), já především, lidsky vzato, „lepší nápad“ nemám, není to věc samozřejmě nápadu nebo pouhého chtění, ani pouhá důvěra v „dědictví otců“ a hrdost sounáležitosti s nimi, jakmile jednoduše do reality individuálně (a Evropa a moje vlast vždy byly individualistické!) vstoupíme, něco se stane, a my předem nevíme co, nelze všechno vymyslet a v představách vydefinovat předem, vstup do reality je nevyhnutelný a ten pak přináší často věci nevídané, city dosud nikdy nepociťované, dojmy jinak nezískatelné a nepředstavitelné, říká se tomu „milost“, ale je to něco velmi rozumem neuchopitelného, těžko interpretovatelného, bez osobní zkušenosti nevysvětlitelného, ne-racionálního, něco, co se skutečně týká jiného břehu, než toho, na kterém (zatím) nohama stojíme, něčeho, co sami svým pouhým rozumem nedohlédáme, a dohlédnout naprosto nemůžeme –
20. 2., Brno, Alfa Passage, 15:58