Nové zápisy – Úterý 21. února 2012

ještě ke včerejšku drobná poznámka, nadhled, nadhledu je zapotřebí, neutopit se v plazivém, bahnitém vidění, v stagnaci nerozlišujícího pozemského ploužení, ten pohled ke hvězdám, rozlet, byť ležíme v blátě, a smích nad trapností, do níž nás život a naše špatnosti dohnaly, trapností, do níž jsme uvrhováni den jako den, smích, bujarost, člověk sám nemůže ve svém lidském rozechvění být nezaujatě dogmatický, ustrnule mravní podle litery, která, jak známo, zabíjí, radost, radost z této všednodennosti, nesmírně se krátící všednodennosti, je zásadní a životorodá, co jiného můžeš vymyslet? jak jinak život trávit a trápit se jím než v radosti a nadhledu? co můžeme čekat? k čemu s nějakou tou pouhou utuhlou vážností můžeme dojít? koho můžeme potěšit kamennými rysy definitivy? četl jsem studentům v Lublani báseň Vladimíra Holana Starý kněz (Josefu Vašicovi), se zvláštní radostí pak verše: „Stěžoval jsem si? Asi ano, neboť mne těšil, / a když jsem mluvil o hříchu, řekl jemně: / ‚Ano, vždyť jakpak bychom vás poznali / u Posledního soudu!‘“ – jednou jsme s Magorem kdesi jedli v bufetu „vlašák“, on si dal salát „ďábelský“, já nějaký jiný, ptám se ho, „je opravdu ďábelský?“ – „no, … spíš ekumena…“ jako dnes si vzpomínám, byla Popeleční středa, do hospod jsme zapadli už po poledni, M. vyprávěl o jednom knězi, jehož byli před lety kdesi v exilu Jižní Moravy (Hostim?) navštívit s pražskými přáteli, on hned slivovičku se „stopečkami“ na stůl nesl, „ale, důstojný otče, je Velký Pátek…“, namítali příchozí, vyhnaný kněz však s úsměvem ani na chvíli nezaváhal: „Pán Bůh není malichernej…“, tak číšky hned vzhůru se vznesly, k nebesům jak píseň, – radost! radost! radost! kde jsi? jednoho smutně podzimního dne chodil jsem po palubové podlaze jednoho půdního prostoru od jedné zdi ke druhé a s hlavou dlaních jen opakoval: cos nám to udělal? –
21. 2., Brno, Alfa Passage, 23:55