Nové zápisy – Úterý 14. února 2012

stala se mi jednou v životě hrozná věc, mé texty se zúčastnily (přihlášeny pedagogem jisté university) studentské literární soutěže, soutěže, něčeho, co nenávidím a nenáviděl jsem vždy, ale nemohl jsem už uhnout, v porotě byli úctyhodní lidé, velmi a rád vzpomínám především na profesora Oldřicha Králíka (kterého jsem jednou v roce 1969 viděl vycházet z kostela sv. Mořice v Olomouci a velmi si pamatuji svůj údiv nad tím, že profesor bolševické fakulty vychází z vrat katolického kostela) a rovněž na pana O. F. Bablera, o němž jsem věděl od své matky, a když jsem ho poprvé osobně zaregistroval, když se ke mně při vyhlašování „vítězů“ otočil bodrý, usměvaný mužík s kulatými brýlemi a dobrotivě řekl: „Já jsem Bábler“, přitom všechny samohlásky v těch třech slovech zněly skoro jako „u“, měl jsem pocit, že jsem se ocitl v 19. století, překlady Božské komedie, něco nekonečně vzdáleného, tedy tito lidé v posuzující komisi byli, a já jsem „vyhrál“ obě kategorie, poezii i prózu, vyhlašováno bylo, pokud si vzpomínám, pět soutěžících, všechno to jsou dnes významní lidé na poli kultury a školství, kteří se v podstatě ani v 70. a 80. letech neztratili, myslím, že v zásadě dělali to, co chtěli, a taky mohli dělat, ač nerad bych jim křivdil, dnes by své postoje asi charakterizovali jinak, a já, pronásledován špatným svědomím a „básnicky proklateckými“ manýrami, šel cestou, domnívám se, dosti odlišnou, – přece jen jedna věc mě vedla k tomuto psaní, a to právě vzpomínka na tehdejší, „mediálnější“ přehlídku účastníků oné soutěže v městském Divadle hudby, kde texty předčítali většinou profesionální recitátoři a každý z nás byl uveden stručnou charakteristikou, v mém případě to byl „hledač“ čehosi (tajemství? tuším, že tak to formuloval zmíněný, dnes již nežijící pedagog-spisovatel J. G.), proto jsem se do tohoto zápisu dal, jednak abych vyjádřil svou desgustaci ze soutěží, jednak abych se pozastavil nad slovem „hledač“, tehdy mi to lichotilo, dnes cítím, že z tohoto zajetí nemohu uniknout, stále nevím, stále se o cosi snažím, stále něco „vymýšlím“, stále jako bych něco „hledal“ (a nenacházel), ne, neubíjí mě to nijak, spíš inspiruje, ač i období malověrnosti přicházívají, přece jen to „hledání“, jak je cítím, není žádnou ideologií, není čímsi zvnějšku promyšleně vedeným, či dokonce účelovým a chytráckým, „abych něco našel“, je to způsob existence, propadání touze po riziku, které snad správněji by mělo být nazváno hazardem, toto je mé „hledání“, vlastně nemohu to lépe nazvat než slovy jedné maximy Josefa Šafaříka, který kdysi prohlásil: „Kdo hledá, nachází, kdo našel, toho našli“, a já bych si vlastně přál, aby toto mé po výtce intuitivní „hledání“ bylo právě a jen takovým nadnášením v „nacházení“, jen dál, od bodu k bodu, mlha vpřed – a mlha vzad –
14. 2., Brno, Alfa Passage, 16:35