Nové zápisy – Neděle 19. února 2012

… mimoděčně se přede mnou otvírá malý zápisník, který mi dřív kamsi zapadl, – na stránce „† Úterý 12. května 2009 / Brno / rychlík do Stralsundu / Vídeň – S., jméno Karl-Maria von Weber“, nevím v této chvíli vůbec, proč a kam jsem jel, až postupně se vzpomínka vynořuje z paměti, – následuje zápis: „na venkovní teploměr jsem se zapomněl podívat, vedle mne mladík pročítá internetovou sjetinu (používá se ještě to slovo?) s velkým nápisem „Cesty současné české prózy“, základní jména: Zdeněk Pluhař, Bohumil Hrabal, je 7:46, pod mrakem, ale neprší,
mladík si pouští do uší jakýsi pomalý, ale velmi elektricko-mechanický rytmus, hlas zpěvákův z dáli se mi zdá vyumělkovaný, náherná květnová zeleň stromů, když projíždíme z Brna směrem k Blansku, příroda, pokud ji člověk nezničí, má neuvěřitelné půvaby, v zeleni jsou zaseknuté mohutné betonové masivy, vsazené do lesních tišin při stavbě železnice, vjíždíme do Adamova, existuje jistá Encyklopedie Brna, internetová, po pěti letech provozu stále bez podpory Radnice, to odpovídá jejím všehlupským představám o historii, o kultuře, o vlastním městě, jako by byli tito plebejci jati jakousi hlubinnou, nevylečitelnou záští vůči vlastnímu městu, vůči všemu noblesnímu, jadrným dějinám, skutečným tradicím, které by si přáli ztupit, zploštit na profil plakátu s jejich vlastními prázdnými obličeji, – mám v hlavě jakousi anketu o „nezávislé kultuře“, živé kultuře, nezávislé na čem? proti čemu se vlastně angažuje, miluju atmosféru (i způsob) Woodstocku (1969), byla to jen dobová záležitost? Vietnam? šedesátá léta jako zvláštní souvztažnost více fenoménů? – Oáza, u obvyklého stolu M., kdosi se mě ptá, jestli se znám s Láďou Sáblíkem, „cože? já mluvím o Karlu Hynku Máchovi a ty na mě s Láďou Sáblíkem?“ – přisunuju zápisník k M., říká, „nevím, mě vůbec nic nenapadá“, pak píše: „Nevím, proč by měla existovat vůbec jakákoli kultura, ale evidentní je, že existuje, zřejmě proto, že je bytostnou lidskou potřebou. To, že jsme v NATO (což mne těší) a v EU (což mne netěší), s tím myslím nijak nesouvisí. A že bychom žili v právním státě, to snad tvrdí jenom zpupná vrstva těch, kteří mohou beztrestně páchat cokoli. Za jednu z největších chyb roku 1990 považuju ustavení tzv. kontinuity právního systému – legalizování komunismu do dnešních časů. Nicméně – možná právě proto tady nutně tzv. nezávislá kultura existuje a bude existovat dál, jelikož její tvůrci nechtějí mít s vládnoucí vrstvou a jejími svinstvy nic společného. Ale nesmíme přehlédnout, že na něčem kultura závislá přece jenom být musí – a to na míře talentu těch, kteří ji vytvářejí.“ – „A na charakteru ne?“ namítám… „Charakter je v umění na hovno, když nemáš talent.“ zchlazuje mě replika, rovněž písemná, I. M. J., – taky rubriku „Mizející slova“ bych rád v BOXu zavedl (třeba – „fakule“ – germanismus ovšem, v dětství hojně jsem slyšel, „pankejt“ a mnoho dalších), – ptal se Stevieho Wondera kdosi, „jaký to je bejt slepej?“ – „pořád lepší než černej,“ odpověděl prý S. W., – „Šampaňské! To jsme dlouho neměli“ – údajná poslední slova A. P. Čechova, říká houslista Lukáš M. – „Bohužel odulá Eva a Vašek s ovarem, Leona Machálková s umělým nosem, Lucie Bílá s operovanými víčky a kdoví čím ještě – Eurosong, sportovní mistrovství, to je kultura dneška. Všechno ostatní: divadlo, koncerty, knihy, výtvarné projekty, jsou hluboko pod ní. Nechápu proč. To je všechno –“ uzavírá Pepa K., – kdosi mi říká, „málokdo ví, že za Janáčkovým divadlem je Tyršův bar“ –
19. 2., Brno, Alfa Passage, 16:46