Blogy

není potřeba na všechno reagovat, naopak, někdy je lépe mlčet, přestože jsem si, jak doufám, uchoval jistou citlivost pro rozlišování věcí důležitých od pouhých efemerid, jako bych někdy už patřil do jiného světa, do světa vzpomínek, kdy rodiče děti neoslintávali, ale milovali, kde titíž rodičové na sebe vzájemně nezvyšovali hlas, kdy nesli společné břímě, každý sám za sebe, a přitom společně, kdy doba nebyla uštvaná automobily, ničícími svět i duši člověka, kdy realita a její posuzování bylo bráno trochu za jiný konec než ekonomický, výdělečný, ziskový, kdy za zemi, za přátele, za rodinu se umíralo s mužnou samozřejmostí, kdy všechno ještě nebylo tak vykloubeno proti člověku a jeho individualitě a smyslu vůbec jeho existence na světě, včera celý večer poslouchám bouchání dělbuchů, proč? dělbuch, pyrotechnika, ohňostroj má přece smysl jen pro jakýsi předěl, pro tu nešťastnou půlnoc, cožpak více nutně musí být více?

jen několik osobních postřehů: náhodou jsem padl na stránky deníku Referendum, kde per informandum je referováno o iniciativě na podporu presidentství pana Karla Schwarzenberga, která vzešla od organizátorů úctyhodné soukromé instituce zvané DOX, jsem v této souvislosti také jmenován, proto jsem sjel cursorem dolů ke „komentářům“ a už předem jsem tušil, že mě pěkná četba nečeká, jsou tam různé výkřiky, ale zaujal mě zvláště příspěvek poslední, pod podpisem L. Š., „vývojový pracovník, Praha 4“, v tomto příspěvku je kondenzováno to zásadní, co ostatní příspěvky, i jiné řeči po putykách i tribunách sdružuje, vezmu ty body zkraje jeden po druhém – přednovoročně v této věci také sám před sebou uklízeje, – tento pán L. Š. tedy píše:
1. „Hloupost lidská je nekonečná a paměť mnohých velmi krátká.“ – zcela souhlasím, ač zjevně, jak z následujícího vyplyne, se pleteme v adresátech,

Sečteno a podtrřeno je podtitulem Homérovy strojopisné sbírky DERNIÉRA aneb Z MÝHO POHLEDU. Sečteno a podtrženo dalo by se říci i Homérově životě potažmo tvorbě. Básník a kumpán mnohých z nás před rokem skonal. V Boro klubu Křenová se v lednu bude na Homéra vzpomínat. Mnohým vytane na mysli vrávoravá chůze invalidy o holi i jeho skřehotavý hlas:

Tož připijme si chlapci všecí na zdraví.
Tisíc ká na záchyt, to snad ještě máme.
Jsem alkoholik a těžko se napravím
a se svým zdravím, s tím se vyrovnáme.

Homér skonal. Samotného mě to rozesmálo, protože on by to asi tak nikdy nenapsal. Homér dodělal. Homér chcíp. To už zní líp.

Pane, z nebes hluboko do moře,
kde žlutý proud v ohlušujícím pohybu pádí.
Hora vln, co zná jen hoře.
Pane, zdcadlo sem, hlava tvá poznala stáří —
do posledního dechu mladí …

Ještě ráno se tvé vlasy leskly jako černé hedvábí —
napadal sníh k večeru.
Živé tělo smrtí se trápí a
ve svitu Měsíce pozvedněme sklenice.

všechno v životě je jaksi dodatečné, přesto všechno funguje, Rybova Mše Vánoční, lze si opravdové „české“ Vánoce bez ní představit? Jakub Jan Ryba, nebo zrovna František Škroup, hymna, smrt hlady a vysílením na míle daleko od vlasti, u prvého dokonce vlastní rukou, sám v lesích, v sněhu a mrazivu, kdoví jaké bylo tehdy počasí, dnes sněží, poetika vhodná, a život? daleko, stále jakoby dodatečný, „zpozdilci se domnívají, že poněvadž soud nad nepravostí byl odložen, je spravedlnost zde na zemi jen náhodná,“ píše Carlyle, cituju z hlavy dle starého překladu, utkvěla mi ta věta hluboko, ač na tolik věcí zapomínám, tuto větu jsem nezapomněl, říkají dnes mladí, že je jedno, kde člověk žije, hlavně žádný národ, hlavně žádný nacionalismus, co tedy? my cizinou jsme bloudili, tehdy vyštváni, nyní hledající, co hledající?

Nítěné slunce, niterné slunce. Než spadla tma uplynul další ze zamlžených dnů zimy. Nasťa byla nevinná dívka se spoustou hříšných myšlenek. Koho by nedojal příběh Anastasie Hagen? Vánoce se kvapem blíží. Anastasia Hagen je žadatelkou o azyl v České republice. Účastnili se dýchánků, jejichž vrcholem byl skupinový sex, měnili si partnerky a partnery s přáteli. Vida reminiscence! Co všechno lze splésti? Bezvýznamní beztvární chodci, pestrá slova, která voní. Život kolísá. Pohupuje se mezi beznadějí a radostí.

Šlo o klasický zátah na nepoddajného, kontroverzního a zpupného podnikatele, jehož slabosti a rodinné poměry byly využity jako zbraň s cílem zničit ho a zmocnit se jeho majetku … Je to klasické schéma …

tvrdím, že prakticky vše, co dnešní civilizovaný mozek vymyslí, se obrací proti člověku, koupil jsem čaje, jedno balení podle starého receptu, bylo je možno otevřít „zlatou“ stužkou obepínající krabičku bez problémů, na druhé, průmyslové balení jsem musel vzít nůž, vůbec většina dnešních ambaláží vyžaduje nůž nebo sekyru, nepočítá se s vetchou babičkou, která vychovala dvě generace, nejen to, nepočítá se vůbec s člověkem, brodím se odpadovým plastem, když jen několik dní jej nejdu vysypat do kontejneru, při tom samozřejmě nemohu přejít cestu, neboť je okupována jedním automobilem za druhým, vždy s jednou osobou uvnitř, zpravidla znechucenou tím, jak si může někdo dovolit chodit pěšky, co to může být za člověka? podivín? cožpak mu nestačí tak lákavé nabídky automobilového průmyslu? cožpak mu nestačí ty nejvýhodnější úvěrové podmínky?

mnohokrát jsem už myslel na nebezpečí opakování v těchto zápisech, a nemohu se s tím nebezpečím vypořádat jinak než přece jen spoléháním na svou naprosto nespolehlivou a děravou paměť, z jejíchž hlubin se tu a tam vynořují střípky, někdy i celé zakrvácené fragmenty, ač nikdy ne zřejmě kompaktní plochy, vždy jsou ty paměťové stopy charakteristické právě těmi výpadky jako ementálský sýr dírami, je ovšem také řada věcí, které vím s naprostou jistotou, kdežto mí přátelé naopak totéž, tentýž děj či tatáž slova popisují často jen velmi nepřesně, rozčiluju se a namítám – dle mého soudu naprosto racionálně – „vím toho málo, a pamatuju si ještě méně, ale to, co si pamatuju, a to, co skutečně vím, tím pak jsem si opravdu jist!“ – ale ani to neplatí vždy, ani tento můj záchranný (a obranný) kruh není stoprocentně neprostupný a spolehlivý, staly se mi v tomto smyslu neuvěřitelné paměťové propady, kdy jsem si „věřil“, a přesto se mi ďábelsky – nejspíš pýchou navozená – nastalá realita vychechtala mefistofelským výsměchem, jak praví Josef Šafařík ústy právě tohoto raracha: „Mé rodiště je Ráj.

čtu po letech Toulky s Charleym, znamenitá kniha, jako by až po letech ke mně doputovala, přes propast času jako by teprve teď mi zpřítomnila skutečná léta 60tá, Steinbeck byl tehdy o tři roky mladší než já nyní, plný síly, ale plný i hlubokého porozumění pro křehkost lidské duše, zranitelnost života, vedeného jakkoli a kdekoli po jeho zemi, právě aby svou zemi zase po dlouhém čase „poznával“, „vandrák jednou, vandrák vždycky“, píše o sobě tento šedesátník, je tam spousta jasnozřivých pohledů „do duše lidu“, vážných a chápajících, ale přesto jako by cestoval tak trochu po cizí zemi, tomu velmi rozumím, ač zkušenosti jsou v mnohém odlišné: „Cesta je jako člověk; žádné dvě nejsou stejné. A všechny plány, záštity, chytristiky a nátlak jsou bezvýsledné. Po letech zápasu poznáme, že se nepouštíme na cestu; cesta se pouští do nás. Průvodci, jízdní řády, rezervovaná místa, to všechno zakořeněné a nevyhnutelné, se roztříští na kusy o individualitu naší cesty. Teprve když si puncovaný vandrák tohle uvědomí, může se uklidnit a vyrovnat se s tím. Teprve pak odpadne všechno zklamání. V téhle věci se cesta podobá manželství. Domnívat se, že se dá nějak určovat, povede bezpečně k omylům.

Ve vežení na severu Sčchauanu obvykle sedělo kolem dvacítky politických vězňů. Všichni byli účastníky studentských nepokojů v červnu 1989. Byli obviněni z podněcovaní kontarevoluce. Tresty měli od dvou do dvanácti let.

Wan Paočcheng, kterému tehdy bylo třicet pět let, pocházel takzvané komunistické famílie. Jeho otec byl vysoký činitel a bojoval po boku předsedy Maoa v občanské válce. Ze způsobu, jak Wan mluvil i jak se choval, se nedalo usoudit, že měl tak vysoce postavené rodiče a že sám zastával vysoký úřad. Během pohnuté doby v roce 1989, kdy celá země povstala v touze po demokracii, se z něho stal nepřítel lidu.

Rozhovor se uskutečnil v únoru 1993, kdy jsme spolu s Wanem seděli ve stejném vězení. Byl propuštěn v roce 1994.

Liao Iwu: Mezi těmi, kdo byli uvězneni v souvislosti se studentským demokratizačním hnutím z roku 1989, jsi byl největší zvíře v aparátu.

Wan Paočcheng: Myslím, že máš pravdu. Než jsem skončil tady, jsem byl náměstkem ředitele největší vládní banky v Sčchuanu. Bylo to teplý místečko. Byl jsem odborníkem na hospodářskou politiku vedení. Když vedení vyhásilo nový kurz, pečlivě jsem prostudoval veškerá nařízení. Taky jsem četl oficiální tisk Komunistické strany – Lidový deník. Držel stranické linie a dával si pozor.