Blogy

když zemřel Pius XII. (9. října 1958), ležel jsem na koberci dětského pokoje našeho bytu v M.

myslím, že Michal Jareš nepotrefil, co je na knížce Homérových veršů nejcennější, nebo možná jen neměl dobrý den, ale jeho chápání, jak ve svém vysvětlujícím popisu knížky projevuje (Tvar č. 9 z 16. 4. 2012), se mi zdá úzce literární, zrovna včera – mimoděk, hledaje něco jiného – jsem zjistil, že M. J. pracuje v jakémsi oddělení Ústavu pro jazyk český, to by tak odpovídalo tomuto jeho psaní, vyměnil jsem si taky včera nějaké dopisy s jednou velmi chytrou slečnou ze zdejší university a nabídl jí, zda by nechtěla – či nenašla ve svém okolí někoho – kdo by měl zájem zpracovat jedno velmi zajímavé téma (které zde neprozradím), z rozmezí od poloviny 90tých let do poloviny prvního desetiletí dalšího tisíciletí, slečna, velmi milá, byla rozvážná, rozumná, skromná, chce prý to – což je opět nemilosrdně realistické – „více lidí“, vím to, ale tentýž den – v souvislosti s tímtéž hledáním – objevuju „řešitelství“ v jiném oddělení téhož ústavu, kde byla na tříletý „projekt“ s tématem „Jan Čep – monografie“ udělena „řešiteli“ (to slovo mě vždycky pobaví! komiks! sudoku! scrabble!) Grantovou agenturou ČR částka 1 milion 77 tisíc, to mě fascinuje, milion na Jana Čepa!

chystám pro nakladatelství Dauphin knížku čerpající z mých blogů z let 2007-2011, něco jako „memoáry“, ale i aktuální reflexe, nevím si s tím zatím moc rady, jen bych byl rád, kdyby se nám podařilo vyvarovat jakéhokoli bombastu a „estetizace“, jakéhokoli zvýrazňování právě mého života oproti jiným, mělo by to být svědectví zachycené v mnoha místech a bodech času, rázné, syrové (je zde vhodnější snad slovo „sirý“, „siroba“, jak o ní píše Komenský: „… poněvadž na zemi nic věčného není, než všecko jedno za druhým jde a míjí, nemůže také žádné zdejší potěšení stálé býti, byť i dlouhé bylo.“), mělo by to být hledání důvodu, proč vůbec psáti, proč vůbec něco dělati, když už tady všechno bylo, je možné se vrátit na počátek? tou nadějí jsem stále zmítán, tou nadějí, že ani můj život, jakož i život kohokoli jiného, nemůže být zaměnitelný, vždy je něčím zcela novým a „originálním“, v rámcích a ohradách života – i smrti, té dávné, i té současné, chci aby knížka byla brutální, neokázalá, pravdivě ukazující můj „odstup“ ke světu a jistou „mimoběžnost“…může být něco těžšího?

preference komunistů podle průzkumů už jsou téměř 20%, zde stojí za to opět se zastavit u pojmů jako „pravda“ a „lež“, výborně o tom píše Martin M. Šimečka v aktuálním Respektu, vybírám citace: „Na případu R. mne děsí, že ten muž (vycházím z předpokladu, že obvinění je pravdivé) je nejen zkorumpovaný politik, ale je především člověk, pro něhož je nástrojem jeho politiky lež: zkorumpován do morku kostí obviňoval z korupce všechny kolem. Ten rozpor mezi pravdou … a lží … je absolutní. … je to jako kdyby se hmota střetla s antihmotou … nechápu, jak může kdokoli žít v tak hluboké lži o sobě. Jak to, že se už dávno nezhroutil do sebe jako černá díra? … Hlavním důvodem, proč padl komunismus, byl ten, že se stále hlouběji propadal do propasti mezi pravdou a lží. … Nevyčítám ČSSD, že v R.-ovi neodhalila zloděje, ale nechápu, jak je možné, že v něm nebyla schopna odhalit lháře. … Jedna děsivá odpověď je nasnadě: českým politikům možná vadí zlodějina (kéž by), ale lež ne. … Pro nastartování důvěry v demokracii a vládu zákona nestačí, že bude R. odsouzen soudem za korupci.

dostávám přes facebook různé odkazy na literární portály, taky pozvánky na „autorská čtení“ apod., dýchá však ze všeho toho na mě velká marnost, marnost „výrobců literatury“, kteří produkují něco dodatečného, nepotřebného, jen jakýmisi instituty podporovaného, nikoli něco z prvotních potřeb tvořeného a z vášně původního tvůrčího činu vycházejícího (řekne někdo, že adresátem těchto slov mohu být i já sám, a bude mít zřejmě pravdu, musím však trvat na tom, že pravdivá jsou pro mne v této chvíli i ta samotná slova, první – prvotní čin hledám, nový, výchozí, ničím předešlým nezdůvodnitelný, syrový, nepřipravený čin je to, co mě zajímá, po čem jediném prahnu a pasu) – 9:46

čím jsou životy nicotnější, tím více se fotografují, „dokumentují“ – vším možným, mobily, nemobily, či jak se všechny ty krámy jmenují – stále pro mne zůstává platná věta, kterou Johanna Bloyová vystihuje snahu L. B. († 1917), co chtěl ještě na závěr do knížky V temnotách vepsat, ale co už nestihl: Velice si žádajíc zvěděti, co by obsahoval tento Závěr, tázala jsem se ho po tom jednoho dne. Odpověděl mi: „Chtěl bych ukázati, kterak se kdysi vše, co bylo veliké, vykonávalo malými prostředky, kdežto, co lidé dnes konají, jest malé, ačkoli vykonáno prostředky velikými.“ (V temnotách, – vydalo nakladatelství Vetus Via někdy začátkem 90tých let, v překladu Bohuslava Reynka) –
21. 5., Brno, Alfa Passage, 15:46

vlastně se mi velmi nelíbí, když se z lidí, kteří jsou zváni „gay“ a „lesba“ dělá nějaký nový živočišný druh, nějak se ve mně vzpírá lidství, obecné lidství, to, co ve mně dělá člověka člověkem, nejsem nálepka, nejsem propagandistický slogan, nejsem zuboženec z ghetta, ne, toto vše mne uráží, lépe řečeno uráželo by mne, kdybych se měl k něčemu takovému kategoricky hlásit, jako do školské přihrádky, botníku nějakého neexistujícího naštěstí ďábla-školníka, který lidská stvoření, vždy nedospělá, takto surově truhlíkuje, řadí a manipuluje do řad, oddílů, tříd a podčeledí, opravdu, zde nelze čekat, že by můj anarchismus mohl čelit jinak než obvyklou vzpourou a konstatováním: „řeklo se vám, bohové jste a synové Nejvyššího, všichni“, na tom chci do smrti zůstat –
20. 5., Brno, Alfa Passage, 20:47

rozdělení Československa pokládám za zločin na národech obou zemí, provedený zločinci (K + M – a nikoli Kašpar a Melichar)…. taky si myslím, že Československo se nikdy nenacházelo v takovém grotesknu, jako se dnes nachází tzv. Česko, prostě nemohlo, už s ohledem na pathos založení státu v r. 1918, na odvahu a morální sílu osobností, které jej vytvořily, pracovaly pro něj a bojovaly, vedle tohoto je schůzka – k našemu zahanbení v zahradě brněnské villy Tugendhat – v srpnu roku 1992 nechutným plivancem na vše mravně velké a pozitivní, čím tyto národy v dějinách žily a čím byly rukou osudu vedeny, skurilním potlachem dvou jalových ješitů na zjizvené a majestátní tváři Historie –
19. 5., Brno, Alfa Passage, 16:33

to, že „komunisté“ jsou parlamentní stranou, a navíc prý „preferencemi druhou“, je především zásadní lží v slovech, jejíž jsme obětí, lžeme prostě, pravdou se netrápíme, zaměnili jsme pravdu za jakousi logickou správnost či počtářský úkon, ekonomický výsledek, či dokonce jen předpoklad, bez morálního, bez jakéhokoli vůbec vyššího aspektu, snadno jsme naskočili (neboť jsme tam vlastně byli vždycky) na postmoderních „mnoho pravd“, a nepřehlédněme ani, že je zde taky udomácnělý už mnoho let nejblbější vůbec, „lidový“ názor na pravdu ve stylu „já mám svoju pravdu“, ano, podle toho vypadáš, podle toho vypadáme, nepohoršuju se nad tím, že lidé, kteří jsou v parlamentu mojí země, si říkají stejně jako zločinci, kteří – jako jedni z mnoha v minulosti – uvrhli tuto zemi do marasmu, nepohoršuji se, protože je to pouze výsledek lži v slovech, a tedy i v životě, na který jsme „většinově“ přistoupili, ano, na tu nejstrašnější věc jsme bezbolestně přistoupili, není-li pravdy jasné a srozumitelné, zdravým rozumem chápané, je pak už jen pomatenost, zločin a svévole, stačí se rozhlédnout kolem, není osobností, není individualit, a jen obtížně budou zvládat potenciální osobnosti z těch nejmladších v

na pornografii mi vadí především její samoúčel, smutný a bezvýchodný samoúčel, jistě ty všechny orgány těla Bůh stvořil, ale dal lidu i Dekalog skrze Mojžíše, Desatero přikázání, v nichž je vše pro život člověka a společnosti podstatné, v morálním slova smyslu, marasmus, o němž píšu při vícerých příležitostech, je způsoben právě naprostou ignorancí Dekalogu zdejším lidem, uvržením Božího Desatera kamsi k zatuchlé metafyzické veteši a náboženské zaostalosti, k děsivé škodě na všechny strany, pouštěl jsem si před časem záznam zasedání opravdu elitních představitelů české inteligence v Divadle na provázku, které se odehrálo pod egidou Václava Havla a místních aktivit s názvem „Vize“, máme nějakou vizi? má tento národ, tyto národy, tato společnost nějakou „vizi“? zjistilo se, že nemá, jakž takž rozumně, zdálo se mi, mluvil Jiří Gruša, ostatní byly špekulantské vychytralosti nikam nevedoucí, nikoho neschopny nadchnout, ba vůbec zaujmout (naprosto zoufalý byl projev Václava Bělohradského! to že je nějaký národní mudřec?), zábavný, a vlastně chytrý byl závěr, který učinil sám Václav Havel nějak v tomto smyslu: máme vizi? máme vůbec nějakou vizi?