Blogy

Příběh ze života Hermanna Hesse. Matka třináctiletému Hermannovi navrhuje: „Myslím, že bychom měli zahnout doprava.“

„Myslet za mě nemusíš. Vystačím si sám.“ odvětil Hermann a dal se vlevo.

Včera jsem si tuto miniaturu přečetl v novinách, ale co hýbe tiskem není výročí úmrtí Hesseho, nýbrž soudní proces s moskevskými punkerkami Pussy Riot. Trojice dívek, která v kuklách, šatech a punčocháčích vyzývavých barev provokuje na nejrůznějších veřejných místech – autosalonech, luxusních obchodech – kde hlasitě vykřikuje to, na co jejich okolí stěží pomyslí.

Naposledy, krátce před opětovným zvolením Vladimíra Putina prezidentem Ruské federace v Chrámu Krista Spasitele zvolily formu modlidby. Půlminová scénka pobouřila světskou spravedlnost i pravoslavnou veřejnost natolik, že si dívky vykoledovaly obvinění z chuligánství v organizované skupině a půlroční vyšetřovací vazbu.

Svědci poznávají obviněné podle úskočně výsměšného výrazu očí. Ústa, nos i mimika obličeje pod maskou a přesto poznány. Americká zpěvačka Jarboe mluvila o maskách následujícím způsobem: „Maska tě učiní skutečně svobodným, za maskou padají zábrany. Skryta za maskou můžu být kýmkoli. Mé masky mi poskytují volnost rozletu …“

Milan Kohout je opravdu příjemný a sympatický člověk, poznal jsem ho osobně na vernisáži ve Švandově kavárně, v brněnské Alfě, kde se částečně zúčastnil brněnského uvedení dvou posledních knížek Milana Kozelky, nebylo moc času na hovor, a předpokládám, že M. K. ani netuší, že sem tam – pokud možno „žertovně“ – se o něm zmíním právě v tomto blogu, pohazuje totiž tak neobvykle slovem „náboženství“, že jsem si toho nemohl nevšimnout, a jeho běhání po světě je taky výjimečné, tu leží mezi návštěvníky na Čínské zdi, tu zase zalézá za sakrální sousoší u olomouckého chrámu, onde zase oprátky (amerických, a nejen amerických bankovních „dluhů“) sobě i jiným na krk věší, je to prostě obdivuhodná aktivita, navíc učí na jedné z bostonských universit, kterých je sice přes 100, ale přece jenom… o „českém undergroundu“, a taky několik svých – mně osobně se velmi líbily – textů mi dovolil publikovat před časem v novinách Uši a Vítr, což zprostředkoval Milan Kozelka, ale – musím se přiznat, že to zacházení se slovem „náboženství“ je pro mě trochu záhadou, proč se tak čertí? zfackoval ho coby dítě nějaký farář? nekoledoval si?

(Poznámky k Maritainovi) – jak věci často spolu v životě souvisejí, aniž je musíme klást do nějakých kauzalit, jen se nám prostě vynoří současně, a my je pouze uvidíme, přehlédneme, zapadnou nám do sebe, a my jsme jen rádi, že jsme se vlastně o to nijak zvlášť nepokoušeli, „nesnažili“, vybírám dávné věci z deníků, nepravidelně psaných, ale přece jen zachycujících často něco, k čemu bych se rád vrátil, případně průběžně rád vracel při nějaké důslednější práci, k něčemu, na co jsem vlastně už zapomněl: Jacques Maritain, velmi respektovaný filosof, hodně spojený s 2. vatikánským koncilem, „slavný konvertita“, také autor znamenitých knih („Integrální humanismus“, třeba zrovna pro mne, jedinečná kniha, která vyšla – jako ještě několik jiných – „na poslední chvíli“ – v těchto zemích v roce 1948…), jiné věci k tomu, hesla, definice, obnova tomismu, skutečné studium Summy Sv. Tomáše, filosofa Andělského, – ale když tak otvírám zrovna první ze svých deníků (21. 11. 1974 – 9. 2. 1975) , vidím, že hned prvními stranami začíná výpisky z dopisu Jiřího Kuběny Josefu Topolovi (z 21. 10. 1974)… J. K.

Když se zamýšlím nad podstatnými věcmi pro mne, které mi dodávají energii přežít z jednoho dne na druhý, myšlenky se často stočí k Martinovi J., k jeho poslednímu roku především. K hořkosti, s kterou komentoval svět kolem, většinou už ani nekomentoval, jen často v řeči věc přešel mávnutím ruky. Už to nestálo za to. Co stojí za to? Co nás může vzkřísit k nějakému zásadnímu činu, nějaké akci, jejíž důraznost, jejíž potencialita by pro nás vůbec něco podstatného niterně představovala? Cítím, že je málo takových věcí. Skláníš se nad četbou, napíšeš si nějaký drobný postřeh, jdeš si koupit něco k jídlu, k pití, sedneš ke stolu a zjistíš, že jen velmi těžko hledáš důvod k čemukoli. Krása, dobro, pravda. Vážíš slova, jejich důsažnost, obsah. Jejich význam v abstraktní definici, v konkrétní živoucnosti. Otvíráš katechismus a čteš: Zamysli se! „Člověk krátce žije a jako rostlina vzchází a vadne.“ (Job 14, 2) „Pomíjí svět i dychtění jeho.“ (1. Jan 2, 17) „Nemáme zde domova trvalého…“ (Žid 13, 14) Jsme tu na zemi jako poutníci. „Ubírá se člověk do svého domu věčného.“ (Kaz. 12, 5) Nejsme tedy stvořeni jen pro život pozemský. – Co tedy?

1.
snack bar
párky plují hořčicí
bar a panák vodky
dopis Sáře

ANNA KVĚTINA je text Kurta Schwitterse, který je napsaný tak, aby čtenář se stránkou činil to co autor činí se jménem Anna – šroubovat, otáčet a číst pozadu. Anna je totiž (d)račice.

Ví to? Teď už to Anna ví
zády žádostivě se obrací
je nejkrásnější ze všech
ze předu – i ze zadu
A-N-N-A
jako svíce odkapává
Anna Květina
po kapkách
Mi-lu-ji-ji

objevil jsem kdysi v jakémsi hagiografickém spisu tento příběh: odehrával se na africké poušti, ve společenství věhlasného poustevníka, přišel jednou za ním prostý člověk s tím, že by se chtěl „vyučit v náboženské víře“, poustevník chtěl tedy začít výuku a vyslovil jeden verš Žalmů, tu ho onen člověk hned přerušil a řekl mu: „dost! to mi, bratře, stačí, moc ti děkuju, to je pro mne pro tuto chvíli vše, co potřebuji“, a spěšně odešel, po nějakém čase onen věhlasný poustevník (domnívám se, že to byl sv. Antonín Poustevník, kol.

objevuje se a šíří spousta hlupot o Církvi, společností nepoučenou, nevzdělanou, tkvící jen v jepicovité jsoucnosti dneška a prvního ranního otevření počítače, kterým jako by začínal veškerý život, jako by veškerý tento život byl na dohled googlu, v moci jakýchsi psychiatricko-sociálních sítí a jiných lízátek, kterými nahrazován skutečný život činný, o kontemplativním nemluvě, tedy těch hlupot a urážlivých nerozumů se šíří mnoho a komentuji je jen výběrově, čím dál méně a méně, vracím se raději k opravdové moudrosti starých, vystačím vlastně s několika citáty, které jsou pro mne definicemi, dostatečnými „informačními“ zdroji, jako třeba zrovna slova, vyřčená o Církvi sv. biskupem Hilariem z Poitiers († 368): „Kdykoli byla raněna, vyhrávala; kdykoli obviňována, prospívala v moudrosti; kdykoli opuštěna, získávala; kdykoli pronásledována, vzkvétala; kdykoli ponižována, vzmáhala se; kdykoli opovrhována, rostla; kdykoli ubíjena, vítězila; kdykoli (v očích lidských) padala, právě tehdy stála nejpevněji“ – nestarám se o malichernosti, o „majetky“, ať už patří komukoli, jen co z nich bude vytěženo, je podstatné, ostatní je lež a hniloba, kterými se nebudu zabývat – 22:08

doba směřuje k buranismu ve všech směrech, kam se podívám, nacházím projevy duševní lenosti, „technického“ usnadňování věcí, které mají být obtížnými, aby vůbec něčím byly, je to vykládáno jako „chytrost“, „šikovnost“, osobně v tom nespatřuju nic jiného než lenost a zase jenom lenost, bázeň a strach před jakoukoli obtížností (a osobní garancí samozřejmě, která je nahrazována zbabělým „obecným vědomím“ a „informacemi“), duševní zploštění na pouhý plakát kdekoli nalepený, bez fyzické, a tedy i psychické existence, vlastně metaforicky s Oscarem Wildem řečeno, „kdo tvrdí, že je rozdíl mezi duší a tělem, nemá jedno ani druhé“, se zvláštní nechutí pročítám všechny ty poznámky a „vzkazy“, psané bez diakritiky, někdy snad je to mimoděčně zábavné („v cele s Vaclavem Klausem…“ apod.), jinak mě to hluboce otravuje, odmítám to v jakémkoli smyslu jako projev toho všeho výše zmíněného, právě kdosi „na netu“ píše, velkými písmeny, což samo o sobě pokládám za projev hysterie – ZACHRANILA BY NAS PRIMA DEMOKRACIE? – no, to by bylo opravdu prima, kdyby nás tato demokracie zachránila, ale moc tomu nevěřím – 13:47

Je snadné si vymyslet název knihy – jako artefakty. Možností je tolik jako tvarů písmene R. Vlastně si ani moc nepamatuju na to slunečné pondělní odpolene. Ulice byla prakticky jako po vymření. Jen kolem druhé se trousili děti ze školy.Kolem se hromadí knihy, noviny, obrazy, myšlenky, slova … hromady slov, hlušina slov …

„To je vrchol troufalosti.“ řekl Euthymachos.
„Tímto chci jen lidem říci: ‚Jsem nevidomý, ale ty, který nevidíš, že jsi právě takový, jsi slepý.'’ odpověděl Sokrates.