Blogy

Vyšlo jako volně stažitelný „digital-release“ na jaře roku 2013. Není nic snadnějšího než začátek … někde jsem četl … kdo ví … o panickém strachu před znesvěcením … dívenka touží se stát spisovatelkou. Sedí u psacího stroje a ne a ne a nedokáže napsat první slovo … Massive Mustache... napřed jsem si lámal hlavu kam zmizelo to o ve slově moustache, ale pak si uvědomil, že je to podobný případ jako colour... A co nato říká Friedrich Nietzsche?

Není tu ne není tu
a nikdy tady nebyl ne
nebude tu ne nebude
nikdy tady nebude
my víme co dělal co byl
co posral kdy mrdal
proč pil a mobil zahodil
jo my to víme

…a nikdy ti to nepovíme. Jan Lamram – kohout na smetišti moderny – přibral do tandemu Martina Mynáře, aby se společně pustili do elekronických rejdů. Nepovažuji se osobu povolanou v současných trendech … ostatně mě nikdy příliš nezajímaly … procházím skutečností jako nůž máslem … cítím, vidím a slyším. Uchopuji i nechápu … Honza s Maňasem připravili pestrý mix, jež se právě touto pestrostí vzpečuje uchopení …

Obec Ostopovice se rozkládá jižně od Brna. Doslova je odříznuta pruhem pražské dálnice. Vydáte-li se od zastávky příměstské dopravy Branky do kopce … projdete-li novostavbami – pořád rovno do kopce – přijdete až na kraj lesa. Cesta je asfaltová, ale postupně se stává méně a méně udržovanou, aby nakonec přešla ve výmoly zbrázděnou cestu polní, která vede k přilehlé chatové oblasti. Cestou musíte minout betonový dálniční podjezd. Jde o torzo říšské dálnice Vratislav – Vídeň, jež měla procházela katastrem Ostopovic … louka, betonové torzo …

Věta je věc. Spása je slovo. Jako by už nikdy nic nemělo nastat … ze setrvačné posedlosti po celej svůj život shromažďoval … artefakty, kuriozity, fetiše … trosky prožitých chvil … poslední slova.

Kdysi, když jsem býval králem. ( Ludvík XIV. Bez udání zdroje.)

Zajímají mě texty spotřebního charakteru … žádnej zen ani marquis de Sade. Možná, že zde je odpověď na otázku, jak popsat skutečnost, ve které se pohybuji – theta aktivita na útržcích …

Čeho?

Co se naskytne … na břehu, na hladině, na nebi, na hovno! V pronikání tkví podstata.

Petice moc často nepodepisuji, protože leckdy zůstane u podpisu a skutek utek. Tentokrát skutek … černá stavba rybníčka v Meziříčku u Želetavy … Jak už to v českých luzích a hájích chodí … všímavý občan oznámil, že na soukromém pozemku Míry Skalického se místo černé skládky, kam odjakživa putovaly krámy, co se nevešly do šopy ani se nedaly prodat do šrotu, se objevil rybníček. Spíše než rybníček jde o zahradní jezírko, ale nešť.

PETICE

dle čl. 18 Listiny základních práv a svobod a zákona č. 85/1990 Sb., o právu petičním

My, níže podepsaní občané, prostřednictvím této petice vyjadřujeme zásadní NESOUHLAS se zasypáním rybníčku na rozhraní pozemků 350/1, 351, 353, 354 v katastrálním území Meziříčko u Moravských Budějovic a navrácením vymezené lokality do původního stavu. Rybníček zapadá do ekosystému lokality bývalého Brázdova mlýna. Vznikl vyčištěním bažiny a odstraněním černé skládky, kterou zde obyvatelé Meziříčka včetně zastupitelů tiše tolerovali. Dnes se v něm prokazatelně vyskytují chránění živočichové a rostliny.

Absurdní rozhodnutí úředníků Odboru životního prostředí MÚ Moravské Budějovice vrátit území do původní podoby znamená vytvořit zpětně černou skládku a jde proti zdravému rozumu a normálnímu uvažování člověka na počátku 21. století. Dosud nebyla v kraji Vysočina v posledních letech odstraněna jediná vodní nádrž. Rybníček je zakreslen i v mapách a územním členění obce Meziříčko!

Můj prezident se jmenuje Miloš Zeman. Je mu šedesát osm let. Narodil se v Kolíně. Po maturitě nastoupil … Při zaměstnání vystudoval … a mnoho obdobných plků. Plky by mohly být i obdivné. Jak nastartoval českou ekonomiku a zatočil s bankovním socialismem, jak zatočil s korupcí, jak přivedl Českou republiku pod křídla severoatlantického paktu a do Evropské unie.

Miloš Zeman je znám i jako břitký glosátor, který se nevyjadřuje, pravda, diplomaticky. Své oponenty častuje často nevybýravými jmény jako debilní prase či stupidní kretén … Pokud nemáte zrovna dikci štamgasta nádražky v Horoucí Prdeli, tak vám nezbývá než urážky pokorně snášet, zatímco Inženýr Zeman je častován přátelskými štulci od bodrých kumpánů. Inženýra Zemana jsem bral jako nutné zlo … a bylo i hůř. Stačí si vzpomenout – a kdo si vzpomene? – na alfa samce Mirka Topolánka … za čtyři roky může být všechno jinak.

Světlušky a sonety
Budhismus a makové květy
Tančíme spolu ulicemi
Na semaforu
Červená_________zelená
Nebe není ikona

…krajinou čerstvě zasněženou krajinou, kde se nic neděje. Vločky padají, poletují, snášejí se a stoupají … neúčelné pohyby … v letu střemhlav vzhůru … krajinou čerstvě zasněženou městskou krajinou … jiskří ve světle lamp. Zanechávám stopy. Vracím se … hledám v proudu myšlenek … obrázky, otázky? AB úkladný vrah dětí nebo obětní beránek … nejspíš jen ztroskotanec a podivín … nepasoval. Bylo by potřeba stovek stran … nebo jen pět řádků?

Vyjdeme z poměrně jasné situace … před námi stojí podivínský soused, kterého se slušní občané snaží zbavit. Stav se postupně zhoršuje … stojí sám proti zdi mlčení a lhostejnosti … kruh se postupně uzavírá … AB se stahuje do kouta, ale rány dopadají … pomalu, postupně, pomalu a vytvale jako dešťové kapky. V beznaději volí radikální řešení … situace jako z učebnice etologie … bezhlavě … bez zábran se vrhá proti systému … proti všem.

Budu se opakovat … praskají zdi, praskají ušní bubínky … suť je krásné slovo … zoufalství jeho očí … střepy sklenice slunce více nepatří. Panelová bytovka se zbortila a hasiči v sutinách hledají … slídí … objevují zraněné i mrtvá těla … mrtvé děti, jejichž smrt mě nedojímá … Možná napíšu píseň o lítosti … o deklarované lítosti už jsem psal.

Falšování pasů pro pronásledované, obsazování kanceláří, podplácení úředníků … „Opravdový humanismus je více než jen pokojné procesí.“ tvrdí akční umělec Philipp Ruch.

Konrad Litschko: Pane Ruchu v sobotu se budou v osmdesáti německých městech opět konat Velikonoční pochody. Pro vás jako mírového aktivistu povinnost?

Philipp Ruch: Ne. Chodit po demonstracích považuju za nemorální, zvlášt když můžu místo toho něco dělat. Kdo jde na demonstraci, nemá ve skutečnosti úmysl cokoli změnit. Vedou ho tam všechny možné motivy, nejen mír v Sýrii nebo Kongu.

Konrad Litschko: Ale velikonoční demostranti by se proti vám razantně ohradili.

Philipp Ruch: Smyslem Veliknočních pochodů je abstraktní a nikoli skutečný mír. To se také zrcadlí marginálním počtu demonstrantů. Kde bylo mírové hnutí, když bylo v roce 1992 rozstříleno Sarejevo? Kdo pomáhal těm miliónům lidí, kteří by byli v posledních dvaceti letech opustili Somálsko. Kdo podvrhoval jejich pasy a organizoval plavidla jako Varian Fry, který v roce 1941 zachránil intelektuální elitu Evropy z Hitlerových spárů.

Konrad Litschko: Jak by podle tebe měl vypadat současný protiválečný protest?

Philipp Ruch: Žijeme v bohaté zemi s právy pro politické umělce o kterých se jim v minulých stoletích pouze zdálo. Bylo by namístě protestovat nejen proti přestavbě nádraží, nýbrž i za práva těch, kteří trpí.

Konrad Litschko: Tady určitě pomůže odměna 25 000 €, kterou jsi nejnověji vypsal na hlavu vlastníka výrobce tanků Krauss-Maffei Wegmann?

Philipp Ruch: Říkáme takovým akcím agesivní humanismus. Humanismus by se neměl valit ulicemi jako poklidná masa, nýbrž by měl podvrhovat pasy, podplácet úředníky a obsazovat úřady. Boj o lidská práva se v 21. století dostává do dalšího kola. Musí bolet. To má společného s uměním.

vím, že zabrousím do tématu velmi obtížného, ale přesto mi to nedá, včera, jdu o půl sedmé večer jasně osvětlenou ulicí, dvě stě metrů od Hlavního nádraží, sotva pět set metrů od samého středu (téměř půlmilionového) města, jdu po chodníku kolem telefonní budky, u ní stojí dva výrostci, na druhé straně chodníku další tři, mladí Romové, 15-17, odhaduju, projdu mezi nimi, pomalu, protože jsem po nemocech ještě zesláblý, sotva ujdu pět kroků, ucítím na čele rozžhavený uhlík nedopalku, jak nade mnou ve větru zarotoval a trochu mě překvapil, hned jsem ovšem pochopil, a bez reakce, aniž bych se ohlédl, pokračoval jsem dál svým směrem, ticho, nic, přemýšlím nad tím, čím jsem si vysloužil toto „nepřátelství“ či pohrdání, napadá mě, že buď toto není můj svět („tato země není pro starý“), v němž jsem se nedopatřením ocitl, nebo naopak někdo mi dává najevo, jak právě na tento můj („bílý“?) svět plije, a ta cigareta? už jen pro pobavení pokračuju v úvahách – dle své zkušenosti – byla ta cigareta „vyžebraná“ (sám jsem takto daroval spoustu cigaret, aniž bych od někoho takto cizího jakoukoli dostal), nebo jinak získaná? ze „sociálních dávek“, jak se říká?

„chcete kokino?“ ptá se mě prodavačka, v knihkupectví, zvláštní, hezké slovo, „kokino“, „no, když se tak na ně díváte…“, nedíval jsem se, vnímal jsem jaksi globálně vůni a dech knihkupectví, jeden z mála krámů, kde se ještě člověk cítí lidsky, možná, že bych se dobře cítil i někde v „drobné galanterii“, ale žádnou široko daleko nevidím, anebo v „úpravně oděvů“, kde hbitě látky probírají zručné prsty švadlen a krejčových, berou míry, zkracují, prodlužují, hledal jsem jednu, aby mi zašili roztržený šev u koženého pláště, snad z mongolských koníků, ale nešlo to, neměli na to stroj, putoval jsem sedmero ulicemi, skrze sedmero křižovatek, až jsem jednu úpravnu našel, ale kabát nevzali, prý někde jinde, jindy, snad, plášť visí dál, kde visel před půl rokem, psal jsem několikrát v poslední době o potřebnosti poezie, ne o jakémsi estetickém zážitku, či jakémsi (zábavném) řemesle, ale o její nutnosti k holému životu, k holému bytí, v němž člověk hlubinně a vážně člověkem vůbec je, a člověkem zůstává, i kdyby čerti všech materialismů se ženili a skučeli nad osudy lidí, je hluboký nepoměr mezi hmotnými snahami člověka o přežití, o dobré bydlo, o pohodlí, o „štěstí“, a mezi tím, co si člověk v