Další poznámky cestou – Čtvrtek 3. ledna 2013

už jsem o těch „politických“ věcech ani nechtěl psát, ale nutí mě aspoň ke zmínce ještě Milan H., který zde na tento můj „domovský“ web dal, a tiskacími písmeny jako pro děti, svůj názor na volbu prezidenta této země, s kterým – jakkoli jsem dalek nějakého „vyvracení“ – hrubě nesouhlasím (ač právě V. Franz a K. Schwarzenberg jsou jediní dva kandidáti, které znám osobně) a mám k tomu své důvody, zkrátka „jiné vidění“, taky jinou terminologii (že by K. Sch. byl vůbec k někomu „devótní“, podkládám jako u jednoho z mála lidí této země za naprostou kontradikci a nepochopení), že s některými názory spoluobčanů na osobnosti kandidátů nesouhlasím, je o mně jistě známo i odjinud, jen bych vybral jednu frapantní nepřesnost v psaní Milana H. – tzv. neuznání „palestinského státu“... jak je možno uznat něco, co neexistuje? jak je možné uznat vládu, která neovládá své vlastní území? je to zcela opačný případ než u Kosova, jehož naopak uznání činí mnohým jinak velmi rozumně uvažujícím lidem potíže, – je nutno vědět, že ministři zahraničních věci EU při svém sezení před hlasováním se shodli, že se hlasování zdrží (což by mohl být i postoj zástupce naší republiky), nakonec však hlasovali ANO, proč? ať se dohadují politologové, já jsem naopak v té chvíli byl hrdý na Karla Sch. (proč M. H. komolí jeho jméno? tomu nerozumím), jehož postoj v této věci zůstal konzistentní, jak jsem ostatně psal: politika se zabývá realitou, vybojuje-li si někdo nezávislost, pak v korektní diplomacii bývá zvykem tento fakt uznat, je-li stát (krvavou a – třeba i zdánlivě – neřešitelnou) chimérou, pak bývá obvyklé tuto non-existenci neuznat, to je prostě politická realita, která nereprezentuje něco primárně nečestného, za co by se měl člověk stydět, je to prostě věc veřejné správy země s demokraticky zvolenou vládou, toť vše, – a další zprávy ode mne dnes? je skoro půlnoc, do skel jen tichounce bubnují kapky, jako by to klapaly… kočičí tlapky, sliboval jsem, že se ještě vrátím ke Steinbeckovým toulkám Amerikou, k tématům a myšlenkám, které vyzařují – alespoň pro mne – po půlstoletí mnohem a mnohem jasněji a srozumitelněji, jako by v tom byla nějaká zvláštní zákonitost, onehdy v hospodě jsem jednomu přísedícímu – mluvě o snahách porozumět těm nejmladším – citoval známý Wildeův paradox o stáří, „není nejhorší, že je člověk stár, ale že je mlád!“, přísedící namítal, že je to „iluze“, a já zase, že „realita nemůže být iluze“, jsa zpravidla nejméně o třicet dlouhých let (což se kdysi označovalo za „generaci“) starší než oni přísedící, tedy zítra, přátelé, snad, ještě o Johnu Steinbeckovi –
3. 1. 2013, Brno, Alfa Passage, 23:17