Další poznámky cestou – Neděle 10. února 2013

myslím, že se chytají jen důsledky, „nedostatek peněz“, místo toho, aby se postihovaly příčiny, dobrá, Ministerstvo kultury, které pro mne dost nepochopitelně neřídí žádná osobnost, nýbrž snaživá okresní úřednice, dává stále méně peněz „na kulturu“, proč? protože takový je stav ve společnosti, protože kultura vlastně není potřebná, podstatný je bůček nebo kaviár, jak pro koho, řeknete mi, že je to vina „vlády“, ale já Vám řeknu, že je to vina našeho obecného utilitárního smýšlení, které pouze vláda kopíruje, nekonzistentně se snažíc vyrovnat bůčkové potřeby lidu, a taky jen aby se příliš neizolovala od evropského měšce, nad kterým se rozšiřují zorničky všem okresním či krajským zlodějům, co Evropa? co kultura? co nám tyto hodnoty mohou dát? co se z nich dá vlastně urvat? z Evropy ještě něco jakž takž, protože přece jen některé obstarožní evropské hodnoty (které ani moc nesdílíme) ještě v některých zemích žijí, o ty se však nestaráme, staráme se o to, co získat, co použít pro sebe, bez ohledu na morální stav společnosti, bez ohledu na kulturu, bez ohledu na zásadní odlišení člověka od animála, – nemohl bych zachovat svou důstojnost, pokud bych měl škemrat o vyšší příspěvek na nějaký časopis, vždy jsem podával jen „žádosti“, nic víc, žádosti o podporu kulturních aktivit z peněz lidí, z nichž jsou ždímány daně a roztáčeny ve velkém na projekty zcela nekulturní, lid si žádá dálnic, laciných aut, laciných televizorů a kdovíčeho, nemohu pracovat ve velkém? budu tedy pracovat v malém, ale uchovám si čistý štít a svědomí, které podřizuji pouze svým vlastním přesvědčením, jeden z velmi rozumných tvůrců i uměleckých kritiků, třebíčský Miloš Dvořák, napsal do Akordu roku 1946 v jedné své recenzi toto: „Skutečná kulturní tvorba se vymyká každé jednotné šabloně, zejména šabloně státní, a tíhne svou přirozeností k osobitému výrazu. Pravé bohatství národní kultury předpokládá fysiologickou odlišnost a odstíněnost duchů, odvozenou do značné míry z typických struktur krajinných, které přecházejí mnohdy přímo v nazírací formy umělce. Ale krajina, země, její osobitý rytmus, osobité formy jejího života, to všechno tvoří jakýsi materiál, který se musí znovu vybavit ve vyšší duchovní tvářnosti díla. Tvářnost kraje je třeba vyslovit, vysvobodit vnitřním básnickým činem. Teprve v této vyšší duchovní poloze přestává být záležitostí provinciální a nabývá významu obecně závazného. Tu pak vzniká regionalismus v dobrém slova smyslu.“ – co z toho nám zůstalo? krajina překrytá solárními panely? krajina neodčinitelně zjizvená obludnými dálnicemi, mosty a nadjezdy tranzitní země? města se zničenými starými domy, nahrazovanými monstrózně bezduchými skleněnými fasádami s devastujícím duchovním prázdnem uvnitř? města neobyvatelná vinou čiře ekonomizovaného automobilového svinstva? kde dlí, kde zůstala naše duše? v průchodech nákupních středisek? na zabetonovaných dlažbách, které nás vedou od jedné nelidskosti k druhé? od Olympie k „Nové“ Karolině? kde zůstal cit pro kulturu a její odvislost od opravdu lidského údělu? v prefabrikaci není kultury, není ani její potřeba, a to nejsme ještě na konci, čekají nás nepochybně konce horší, ale čím se bránit? žádostmi o peníze? nikoli, vždy jen důstojností individuálního života, nezotročitelného, svobodného, – ale přesně takový život není bez kultury, bez kultivace individuálního bytí, bez krásy, bez umění, bez vnímavosti k duchovním podstatám života možný, – začarovaný kruh, řeklo by se, možná, ale jedno vím jistě – penězi, „krví Chudého“, se tento kruh nikdy nerozetne –
10. 2. 2013, Brno, Alfa Passage, 18:12