...co píše život

Na terase jsem si zapálil. Je večer a tma, přesně jak je v únoru obvyklé. Sníh přes den slezl, naproti v okně se ještě svítí. Klepu se zimou – vzduch je nasycen interferencí zvonů klekání a havraního krákání. Zhasínám cigaretu a vracím se zpět do vytopeného pokoje.

Na stole stojí láhev piva, kterou jsem tam za tím účelem postavil. Antonín Blažek vyhodil do povětří panelák ve Frenštátě pod Radhoštěm. V troskách zůstalo, myslím, pět lidí. Tolik obyčejná novinová noticka, tragédie černí stránky den co den. V Karlsruhe sejmul chlápek soudního vykonavatele, zámečníka, novopečenou majitelku, družku a nakonec sebe. Projevilo se zvíře v nás?

Oba případy spojuje exekuce, respektive zoufalství a neschopnost jí čelit. Starostka Frenštátu se utrousila cosi o nedostatečné ochraně slušných lidí. Kdo je ale slušnej člověk? Případovou studii provádět nehodlám, a tak se rovnou, abych to úřadům ulehčil, prohlásím za neslušného člověka, kacíře tržní ekonomiky, pedofila, pederasta, narkomana – za zlořáda netěžšího kalibru.

Antonín Blažek, bývalý vězeňský dozorce, policista a zámečník … a pak že nebyl slušnej. Z výčtu slušnost přímo čiší – povolání dozorce. „Kamarádka si na něj pořád stěžovala. Prý na lidi z domu pořád donášel …“

Chlapi myslej jen na TO. Jean-Luc 178cm/70kg/20cm TOBĚ +40 během náhodných setkání dokáže OPAK. SMS 775 456 278.

Touhy, naděje, neděle, strach, předsudky … – drobné prvky z nichž se skládá mozaika života. V sedmnácti máš ještě sny. She smiled so sweetly. Doba je ostrá, je třeba bejt připravenej. Tvrdě bojovat, budovat si postavení a přece se může stát, že se jednoho rána probudíš pochcanej na lavičce v parku. Pískoviště, prolízačky, stromy, překvapivě teplá zářijová noc. Všechno na sebe zdánlivě hladce navazovalo … dalo by se říct jako po drátkách.

Olga Hepnarová, Antonín Blažek, Jan Palach, Gudrun Ensslinn, co pohnulo jejich duše k zdánlivě nepochopitelným činům. Jedinci, kteří nedokázali najít společnou řeč s masou. Nedokázali najít ventil a akumulovali v sobě zoufalství. „Které je největší z desatera přikázání?“ ptají se farizejští Krista.

„V jednoho Boha věřiti budeš. Budeš ho milovat celou svou duší, celou svou myslí a celým svým tělem. A hned potom – miluj bližního svého jako sebe samotného.“

V baru bylo šero. Pingl se ani neptal a postavil před tebe půllitr. Chyběla ti společnost a tak zašels na jedno. Jedno, dvě, na žízeň a na chuď. Stavila se partička zedníků po šichtě. Vlastně ani nevíš, o čem se baví, ale vypadaj, že se baví. V rádiu hrajou hity … stejně jako včera nebo zítra. Pingl se neptá a ani nemusí, přesto že se znáte jen od vidění. Kainovo znamení … že by?

„Chlape nespi!“ lehce tebou cloumá pingl. „Vyspat se můžeš v hrobě.“ Před tebou stojí nedopitá sklenice zvětralého piva. Platíš. Kam bys chodil o půl desátý? Další den v prdeli. Koupíš pár lahváčů a ňáký jídlo, jako každej jinej slušnej taťka. Kapusta pak odletí do koše před obchoďákem a na lavičce v parku tě nikdo hledat nebude. Možnás měl zavolat Katce, že zase nepřijdeš, ale i ona ví svý … taky nevolá.

Pietní akce … zástupci města zatím zvažují, kde by se mohla uskutečnit – zda v kostele nebo na jiném místě.

Den bude jako vymalovanej. Řídce rozeseté stromy a posekaná tráva nad kterou první sluneční paprsky rozptylují podzimní opar. Nějak odlehle zní provoz v okolních ulicích. Sebrals prázdný lahváče a nahmatal v kapse peníze i mobil. Je půl sedmé. Do osmi, času dost. Hlavou zvoní kocovina … pískoviště, prolízačky … Sedíš a čekáš.

Antonín Blažek zní banálně. Zkouším si představit jak asi vypadal. Nepříliš vyskoký, postavy spíš útlé, prošedivělý hladce oholený. Nosil dioptrické brýle a měl souměrný obličej. Když jsem byl ještě dítě, v televizi vyhlášovali celostátní pátrání. Černobílé fotografie … a dneska už si nevybavuju žádnou z těch ztracených tváří. Oblékal se nenápadně. Vlastně ho nikdo ani moc neznal. Sice s ním sousedky zkoušeli dát do řeci, ale většinou je odbyl. Nakonec ani neodpovídal na pozdrav.

Antonín Blažek zní banálně. Byl rozvedený a s dávno dospělými dětmi se nestýkal. Osaměle žijící invalidní důchodce znenadání vyhodí do povětří panelovou bytovku. Taky mohl psát povídky, blog, deník nebo básně o mrdání. Prej nebyl normální, tvrdila soudedka, protože měl v oknech vylepený nápisy. Zkoušel možná komunikovat s okolím, jenže ho jako podivína nikdo nebral vážně. Taky mohl chlastat a čumět na fotbal a na porno … a bejt šťastnej a spokojejenej. Dát si svý Klasiky … klasické schéma.

Co se ten stalo? Probudil se brzy ráno. Nemohl dospat … v poslední době se budí sakra často brzo. Ještě byla tma a chodník před domem byl zastavěnej parkujícíma autama. Město ještě spí. Natočil si vodu v kuchyni a zapnul rádio. Snad psali, že měl odpojenou vodu a elekřinu a topil propan butanem? Pak je všechno jinak, než si maluju … oblíkl se, protože mu byla zima. Vzal baterku a z kanystru si nalil vodu do kastůlku, aby si uvařil čaj. Otočil uzávěrem propanbutanového vařiče a škrtl zápalkou. Temnou kuchyni zastavěnou nemytým nádobím lehce ozářily plameny. Zuby si už nečistí a ohříval si ztuhlé prsty nad kastrůlkem s voudou. Pak potřebuje na záchod. Močí do připravené pet láhve, kterou chodí vylévat sousedům před dům …

Mohl bych pokračovat a postupně vystavět tragédii ve stylu nového románu... zamýšlet se a odbočovat a znova se zamýšlet … snažit se o konvergenci myšlenek, nějakou syntézu apod. nebo jenom zamíchat karty na které jsem si dopředu napsal odpovědi. Situace se mění každou chvíli a je značně nepřehledná, ale v její přirozené mnohorozměrnosti je …