Dýka v hrdle -- Rosa Montero

Držím v rukou fotografii. Jsme to my? … Diego a já, než to všechno začalo. Snímek z úplného začátku. Na prstech mám bílý prášek … zbytky jedu, který mu každé odpoledne podávám ve sklenici saké … pokaždé přidám jeden miligram … úplný konec. Prášek ušpinil fotografii … jako špinavá přítomnost špiní vzpomínky. Vzpomínky jsou otrávené … otrávené jako sklenička alkoholu. Dívám se na ten snímek. Nepoznávám ho. Úsměv … tvář muže, který je milován … milovala jsem ho, ale teď ani nevím proč?

Nechali jsme se vyfotografovat před šesti měsíci … nacpaní do kabinky na nádraží Atocha … hned jak jsme přijeli do Madridu. Je tomu šest dní, co jsem mu začala sypat prášek do sklenice. My ženy jsme dokonalé travičky … toto umění je nám vlastní. Muži se rádi předvádějí … smrtí se nezbavují soka … smrt je ukázka síly … škrtí, mučí … vykloubit, podřezat … břitvy, nože, žiletky … ostré chladné železo. Psychiatr mi řekl, že jsem posedlá … posedlá falickými symboly … je to špatný psyhoterapeut … zadarmo, na pojišťovnu. Byla jsem u něj jen několikrát, když se začaly dít ty zvláštní věci.

Už jsem řekla … muži jsou posedlí násilím … zabíjí zevně. Ženy dávají přednost vnitřnímu zničení. My ženy jsme odbornice na tento druh vražd … máme dlouhou travičskou tradici … sněhurčina macecha, Lucrecia Borgia … připrava sklenice jedu se tolik podobá přípravě slepičí polévky. Jed je potravina … Otrava je součástí gastronomie.

Vždy jsem ráda vařila. Diego házel šipky. Tohle, jenom toto spojilo naše osudy. Seznámili jsme se přesně takto … Vyvářela jsem v baru, v La Carihuela, v Torremolinos … On zvítězil v šipkovém přeboru … Byl skvělý, nikdy jsem nic podobného neviděla … dokázal se trefit jednou šipkkou do zadku další. Měl zvláštní šipky, ze dřeva a peří v pouzdře v hladké kůže. Dlouho žil v Londýně … dlohé noci, hospody, korkové terče, pochybná zaměstnání … ale mě se líbil … dobrodruh, ahasver, záhada. Taky jsem pěkně divočila … jsem dítě květů … byla jsem leckde … ale vždy ve správný čas na správném místě … nějaký čas jsem žila v Indii … smažila jsem … chytili mě na Heatrow s několika gramy opiátu … ale když jsem potkala Diega, byla jsem už dlouho čistá … na světě mi bylo smutno … Řekl mi: „Láska tě budě bolet,“ a tím mě dostal. Je mi čtyřicet čtyři. Diegovi o čtrnáct míň … ale před šesti měsíci by sotvakdo poznal věkový rozdíl … mě spíš chyběl rozum.

Po příjezdu do Madridu jsme prožili měsíc v posteli. Naše vášeň byla nenasytná. Vystoupili jsme na nádraží Atocha … ubytovali se v hotelu Mediodía na druhé straně náměstí … jakékoli jiné místo bylo příliš daleko … nedalo se to vydržet … V posteli jsme bývali několikrát denně … fyzická vášeň … rozebírám to do nejmenších podrobností … přikládala jsem tomu význam … toužili jsme … toužili po lásce … začít znova … ale někdy jsem se rozplakala … myslela jsem si … slzy štěstí … měla jsem to pochopit, ale nenapadlo mě to.

Peníze rychle došly … museli jsem začít shánět nějakou práci. Dny bežely … my nedělali nic. Jednou v neděli ráno se Diego vrátil na hotel hodně pozdě. Byl úplně mimo. Doprovázel ho nosič zavazadel. Táhli spolu táhli velký lodní kufr.

„Koupil jsem to v Rastru v bazaru,“ vysvětloval mi, zatímco ho otvíral. „Je původní a byl levnej.“ Uvnitř byly čínské ženské šaty … hebké … velmi hezké … z vyšívaného saténu, taky tři opravdové p'ao … čínské mužské šaty … černé s podšívkou barvy ohně … nikdy předtím jsem neviděla tak hebké hedvábí … tak husté … tak těžké … V kufru byly i další nutné doplňlky … kalhoty, střevíce, umělé květiny, jehlice do vlasů, líčidla, falešné šperky. Byla tam i silná deska pokrytá korkem … tři desky spojené panty … Když se postavila byla dokonale svislá … jako by široké dveře.

„Nejlepší nakonec,“ oznámil mi tehdy Diego a vytáhl lakovanou mechově šedou kazetu. Nože … byla plná nožů … tenké, hladké, dvojité ostří … dlouhá špičatá čepel … rukojeť vykládaná perletí … svítily na pozadí tmavě zeleného sametu … to mě zarazilo … stříbro nebylo zčernalé, ale mlčela jsem.

„Jen jeden nůž má cenu celýho kufru,“ oznamoval mi Diego. Zkusili jsme si ty šaty … seděly nám dokonale … byla jsem šťastná … podivný pocit … jako kdyby mi bublinky sektu stoupaly do nosu. „Uvidíš, nachystáme varietní číslo. Bude to sukces,“ pošeptal mi Diego … táhl z něho alkohol … měla jsem to tušit … nikdy předtím jsem ho neviděla pít … ani kapku. Ale byla jsem šťastná … cítila se vnitřně silná ve svých čínských šatech … nevnímala sem to … hebký, hebký satén mě hladil po kůži … stáhla jsem z Diega kimono a pomilovala se s ním … rovnou tady … na podlaze mezi dýkami.

Postupně se všechno měnilo … ani jsem to nevnímala … až teď si to uvědomuju … potom, co se později stalo … vidím to … když ten kufr vstoupil do našich životů, už nic nebylo jako dřív. Diego začal cvičit. Postavil korkovou desku do rohu pokoje, přišpendlil k ní papírovou siluetu a začal házet nože. Na začátku, než pochopil mechanismus … váhu zbraně … ocelové hroty někdy roztrhly okraj šablony … ale rychle … překvapilo mě to, protože dýky nejsou šipky, získal obdivuhnou jistotu a přesnost.

„Brzy si to zkusíme naostro,“ sdělil mi jednou odpoledne.

„Cože?“ přesto jsem to tušila.

„Postavíš se panelu.“

Musela jsem si sednout. „Zapomeň!“ Diego se ke mě otočil … v ruce držel dýku. Poprvé jsem dostala strach … zamrazilo mě … krátký zimničný otřes.

Usmál se: „Nebuď hloupá. Budeme slavní. To tomu dodá šťávu. Jinak nás nikdo neangažuje. Neboj se. Kdybych si nebyl sakra jistej, neprosil bych tě o to miláčku. Znáš mě. Vždycky mířím přesně.“

Měl jistou ruku … nikdy nechyboval. Zachvěla jsem se … a taky mi dlouho neřekl „miláčku“ … a nebyl ke mě tak sladkej … už jsme spolu nespali … totiž každej den zkoušel … Ráno natáhl p'ao … říkal, že si musí zvyknout na ty široký rukávy, aby se mu nepletly … panel posunul do prosřed pokoje. Měla jsem strach … pronásledovala mě představa, že stojím u té korkové desky … možná, že to byla Diegovo zahloubání … to z čeho jsem měla strach … byla jsem ráda, když jsem mohla vypadnout ven … Ráno jsem brzy vstala a šla z hotelu do Retira. Dala jsem si citronádu ve stánku … sedla si na lavičku a četla jsem si … občas jsem šla do kina … dokonce i do Prada jsem si zašla. Když jsem se vrátila na hotel, Diego stále zatínal dýky … v místnosti bylo šero … zatažené záclony … každý den spouštěl žaluzie níž.

„Nesnáším slunko, léto v Madridu je strašný.“

Diego nebyl ve své kůži … měnila se mu přirozenost … vůbec mě to nepřekvapovalo … pil … pil a to už od rána … začal pivem … pak si nalil whisky. Ty dny byly mou poslední možností se ho zbavit … teprve teďka jsem to pochopila … měla jsem se ztratit, jenže bych to nedokázala … ne … nemohla jsem bez něho být … nedokázala bych žít bez vášně … bez představ … že svět je místo pro lásku … bez toho záblesku v temnotách.

Odpoledne jsem se vrátila na hotelu. Diego mě už čekal. Podal mi ty čínský hadry. „Obleč si to. Budeme zkoušet.“

„Jasně jsem ti řekla, že to seru.“

Skroutil mě ruce … byl to pokus odpor … trval snad vteřinu … gesto. Dal mě dvě facky … nikdy předtím mě neuhodil …

„Obleč si to!“ nekřičel … bylo to horší … byl studeně rozhodný.

Oněmělá strachem jsem si stáhla džíny … blůzu. Tolikrát jsem se svlíkala před ním … svlíkala a těšila jsem se ze kalné smyslnosti, nabízela jsem se  … milenci. Jeho oči mě pálily kůži … pohled mě bolel. Oblíkla jsem si ty šaty … jako by se mi něco otočilo v žaludku … křeč … nenávist. K desce jsem šla rozhodnutá … věděla jsem … bylo mi to úplně jedno. Nenávist mi v břiše rostla … mísila se se ze zlostí … musím se mu pomstít … musím ho ponížit … porazit ho … Opřela jsem se zády o korek a rozpažila … dotkla jsem se hladce ohoblovaného dřeva. Diego začal vrhat nože. Dýky svištěly stuchým vzduchem nevětraného pokoje … první dvě dutě objaly boky … další dvě ramena … ostří vyťala podpažní jamky … obrys nohou a poslední dvě se zabodly těsně vedle hrdla … studené polibky. Byla jsem živá.

Diego se přiblížil. Objal mě a lhostejně … beze slov … do mě pronikl … hrubě si mě podroboval … líbilo se mi to … zoufalá jsem toužila po jeho zběsilosti … po absolutní divokosti zvířecího stisku … Naráželi jsme na sebe … dva kusy masa … láska … nenávist … na podlaze na zádech … nože zabodlé do korku …prázdný obrys těla … prázdnotu sebe sama.

Skončil … zvedla jsem se ze země. Musela jsem se osprchovat. Chtěla bych se ponořit do hloubky moře … zbavit se čehosi uvnitř, co mě to špinilo. Diego ležel v posteli … kolem hromada zažloutlého papíru … novinové výstřižky … list popsaný psacím strojem.

„Co je to?“ zeptala jsem se.

„Obálka, co mi nechali na recepci.“

Sebrala jsem ty papíry. Výsřižky byly zažloutlé … z roku 1921. Neštěstí v cirkusu Prinz. Smrt v manéži … Podívala jsem se do strojopisu. Byl to nový nepomačkaný list. Musel být napsaný teprve nedávno.

17. února 1921 … během nočního představení dnes zaniklého cirku Prinz, Lin Tse, kabaretní umělec, hvězda večírků, probodnul během vystoupení hrdlo své asistentky. Smrt nastala okamžitě. Byl karneval … cirk vyprodán … dva tisíce hrdel vykřiklo hrůzou … nenapravitelná chyba … manéž zrudla krví … Lin Tse si ze zoufalství rval vlasy z dlohého copu. Ze scény byl odvlečen v polovičním bezvědomí. Yen Zhou byla nejen jeho asistentkou, nýbrž i manželkou. O několik dní později … jakmile uschly slzy první noci … Lin Tse neměl chuť na smutek. Šeptalo se, že Lin-Tse udržoval milostný vztah s Paquitou, sboristkou cirkusového orchestru. Po pěti měsících byla svatba. Paquita měla patnáct let; Lin-Tse čtyřicet a Yen-Zhou, podle dobových výstřižků, šedesát jedna. Policie vyslýchala umělce několikrát, ale nikdy mu nic nedokázala. Přesto v cirkuse byli přesvědčeni, že Tse, neomylný profesionál, který nikdy nechyboval, zavraždil svou manželku během galapředstavení … před zraky všech … spektakulární zločin provedený uprosřed představení … nepředstíraný zločin … dokonalý zločin.

Papíry nebyly podepsány a obálka neměla odesílatele.

„Co to má znamenat?“ zeptala jsem se znova. Hlas mi zadrhával v hrdle … můj hlas mi byl cizí.

„Nevím. Myslím, že to poslal starožitník,“ odpověděl Diego. Pokrčil rameny a nalil si z kulaté láhve … takovou jsem ještě neviděla. „Nechceš? Je to saké. Japonská rýžová kořalka. Fakt dobrá. Myslím, že od teď už nic jinýho ani nebudu pít,“ prohlásil a zamrkal. Špičkou jazyka olízl rty. Nepil než saké.. než otrávené saké.

Od této chvíle bylo všechno jen horší … možná že neúprosnost osudu … podivný konec, který nám byl souzen. Naše životy … všechny události … a vtělení byly jen čekáním. Vztek … násilí … nenávist … všechno, co nám zbylo … to nás přitahuje mnohem větší silou než vášeň vytržení lásky … nikdy bych si nepomyslela, že budu tak závislá na Diegovi … musím ho zabít.

Pořád jsme zkoušeli … každý den dlouhé hodiny … ani jsem nevycházeli z pokoje. Můj život … malý pokoj … vesmír končil za dveřmi. Nosili jsme ty čínský hadry, brzy ráno vstávali. Ztratili jsme i chuť k jídlu. Jídlo nám nosili … v nevhodnou dobu zdola číšnice … nenáviděl jsem je … viděla jsem v nich sokyně … mladý holky a Diego s nima koketoval. Už jsem se ani nemyla … měla jsem polámaný špinavý nehty, mastnou kůži. Podívala jsem se na svůj odraz v zrcadle … nesnesu … nesnáším pohledy do zrcadel … a viděla jsem se … zestárlá … zestárla jsem za těch nekolik týdnů … jsem těď někdo jiný.

Diego si svlékl p'ao, natáhl si džíny a košili. Zmizel beze slova z hotelu. Roztřásla jsem se. Musela jsem si sednou na postel … kolena se mi třepala. Měla jsem strach … věděla jsem, že se vrátí. Bála jsem se … utekla jsem na ulici a skončila … nevím jak … u psychiatra. Myslím, že to byl poslední pokus …

Pořád se to opakovalo. Diego ráno zmizel a já o trochu později. V noci jsem se vrátili do sevření našeho pokoje. Potřetí jsem už k doktorovi nešla … šla jsem do knihovny a poprosila jednoho ze zaměstnanců, aby mi vyhledal význam slova sipabiyao. Trvalo mu to dlouho, ale nakonec se vrátil s odpovědí: byl to keř podobný škumpě, ale tento roste jen v Číně. Byl navíc mnohem jedovatější než jeho evropský příbuzný. Jeho nastrouhané kořeny tvořily silný jed; podávaný v nepatných dávkách, ale průběžně, měnil postupně proces srážení krve, takže oběť umírala na krvácení od mozku nebo vykrvácení. Vypadalo to naprosto přirozeně. Byl to čistý jed, který nenechával stopy, takže byl často používán, jak říkali kroniky, v obdobích politockých otřesů mandarínské Číny. Teprve poslední císař dynastie Ming, přkázal vytrhat, v roce 1640, všechny keře sipabiyao ze země. Zakázal jejich pěstování pod trestem smrti. Macerát tohoto smrtonostného keře jsem měla v lahvičce v lodním kufru mezi ostatními líčidly.

Když se Diego tu noc vrátil, sdělil mi, že má smlouvu. Budeme vystupovat v Carambole … něco mezi kabaretem a diskotékou na Plaza del Ángel.

Naše číslo má úspěch. Každou noc máme dvě vystoupení: o půlnoci a ve dvě ráno. Uzavíráme dost trapnej program: travestit imituje Rocíi Jurado, tlustej komik vypráví košilatý historky, několik nemladých nehezkých ženskejch v peří kroutí zadkem a třepe kozama. Pak jsme na řadě my. Diego púlí jablka. Háže zády k terči, háže zavázanýma očima. Ale všechno je to jen předehra. Bubeník zahraje tuš a já se postavím k desce z korku a dřeva. Pomalu … publikum zmlkne … pokaždý zmlknou. Je to ticho jako v kostele … Diego vyskládává nože do řady vedle sebe na stoleček. Bere první … podrží ho za špičku a zvedne do vzduchu … záblesk … ticho je ohlušující … valící se vodopád … slyším svůj vlastní strach … valící se krev … pulzní bolest … pokaždé … další nůž je ten poslední.

Ale zatím … život jde dál. Práce, jídlo, spánek. Jako ti druzí. Týráme se … jako ti druzí. Diego, když se opije, se chová jako prase … taky jsem pěkně hnusná … zjistila jsem, že ho zraňuje moje pohrdáním. Dělám mu scény … Jako bychom žili, Diego i já, jen abychom druhému působili bolest.

Pořád mu sypu sipabiyao do skleničky saké … je to jako sypat skořicicový cukr na palačinky … Diego mě chce zabít … musím ho zabít dřív. V noci uprostřed vystoupení před očima všech mi probodne hrdlo … zabije mě jako Lin Tse zabil Yen Zhou. Někdy se ptám sama sebe … co se děje … mám závratě … myslím na všechny ty podrobnosti tohoto příběhu … je to zvláštní … například, že Lin Tse, jak se píše v jednom z výstřižků, zemřel dva dny po svatbě na krvácení do mozku … tušila jsem to … předtím než jsem šla do knihovny, že tam malá lahvička s nápisem sipabiyao je jed … moje tajná zbraň. Diegova pleť je popelavá … nažloutlá … jasně … cirhotická játra … saké … tolik pije … teď vím, že byl alkoholik, už když se poznali … tenhle relaps … možná za to můžš to pekla … ten můj masochismus … autoagrese … co všechno kecal ten ten blbej psichiatr … vášeň je bolest … vášeň je nebezpečí … snad … proč nepochybuji, když odměřuji dávku jedu … proč moje tělo tolik zestárlo.

Pořád ve vyjetých kolejích … míchám mu jed do pítí a on háže nože … každou noc čekám … stojím u té desky a v ústech cítím chuť krve a pach ocele. Někdy … když se chystá k hodu … myslím, že jsem to pochopila … trvá to dýl, než by mělo … cítím v jeho pohybech pochybnost … trajektorie bude fatální … pak se mu cosi mihne v očích … záblesk paměti … tisícinu vteřiny je všechno jako dřív … jako z fotografie na nádraží Atocha … v objetí lásky … touha slepé vášně … ten život … ta krása. Diego škubne paží … narovná čepel … a ta se s dutým zvukem zabodne vedle mého hrdla … maže sladkou představu, co nás v minulosti pojila … noříme se hlouběji do nenávisti. Naše noci jsou dlouhé a dny beží … nevím, kdy to skončí …

in Relatos urbanos, Alafaguara, Madrid(1994)