Pohádka se špatným koncem – Pavel Zajíček – recenze

Obrazy dětství a rány dospělosti – „Pohádka se špatným koncem, před dobrým usínáním“. Slyšel jsem ji loni na podzim během Potulného dělníka v klubu Boro. Hudbou decentně doprovodil Tomáš Vtípil, obrazy Martin Jabůrek. O několik měsíců později ji vydalo nakladatelství Vetus Via – pochopitelně v precizní grafické úpravě.

Knížku jsem poprvé otevřel ve vlaku z Norimberku do Stuttgartu. Ve vagónu, kromě mě cestovala ještě Cikánka a její tři děti – Kevin, Jasmína a Denis.

Bude se jmenovat Tereza, aby se to nepletlo
…
jedno jméno
jméno, které rozezní prostory …

Byli od Mostu, ale ona žila už osm let v Německu. Něšlo je přehlédnout. Denis se vychcal na peróně. Lepší než kdyby to pustil do kalhot.

Ticho, které zní.
Nedá se ničím zahltit.
…
Kámen je měkčí než lidská slza.
Měkčí než kapky vody jsou kameny.
…
Kámen se rozpadá.
Kapka za kapkou vody kape na tyto kameny.

Děti – jako malí čerti – běhají po vagóně, splachují na záchodě, otvírají a zavírají šoupací dveře … se mě zeptaly, co čtu.

„Pohádku se špatným koncem.“ odpověděl jsem.

Na rovnoběžných čarách, které se skoro dotýkají.
Tam odehrávají se vypravování náhody a podobnosti.

Děcka jsou zvyklý na Německo. U příbuzných v Čechách sledují pohádky v televizi, takže je pohádka televize. Čtu nahlas:

„Miláčku, miláčku!“
Ozývá se v ozvěnách hlas.
Jsou to dvě labutě na hladině jezera
… tančí v podivné choreografii
…
zpívají píseň věrnosti.
Věrnost je trvání …

Kapka po kapce padají kapky vody
rozdírají kámen
…
v opakování

Děcka, ale pohádka moc nezajímá, protože se tam nic neděje.

„To je, ale divná podádka.“ řekla mi Cikánka.

Je to sen, je to jiné … nezvyk.

Čas se nachýlil.
Čas se vždy někam nachyluje.
…
Probudil se do času, který nelze vysvětlit.
Přesto mnozí třáví svůj čas tím, že ČAS, a vše kolem sebe, se snaží vysvětlit.

Z ruksaku jsem vytáhl červené autíčko na setrvačník, co jsem vezl svému kmotřenci, a půjčil je dětem. Děti jezdí autem po vagóně, Cikánka se snaží spát. Je už osm hodin na cestě … Zaklapl jsem knížku a zhotovoval jsem dětem papírové vlaštovky z jízdních řádů. Děti je házeli po vagóně. Spící voják, načesaná starší dáma, plešatec se zlatýma hodinkama … tři běsnící děti …

Poslední text Pavla Zajíčka je formálně jediná poměrně rozsáhlá skladba. Odehrává se v krajině snu … Hrdinové jsou On – Bezejmený, Ona – Tereza, Skřítek … tolik klasická pohádka, ale jinak …postavy se mění jako oblaka. Je to podivné loutkové divadlo.

Viděl skutečnost jako sen.
Sen hořící a mizivý.
Pomíjivý.
Ten sen plný symbolů a jiných významů,
než na jaké byla zvyklá šedá normálnost všude kolem něho.

K celému textu lze přistoupit jako k mozaice a postupným škrtáním jednostlivostí získat kameny skládanky, ze kterých se postupně sestaví obraz. Ony jednotlivosti lze potom chápat jako samostatné texty v rámci textu globálního.

Jelen se dal do pohybu.
Proměňoval se v mýdlové bubliny.
A jako by se nic nedělo.
A přesto …

Každý jde sám ke svímu konci, ke svému zániku.
ON jde právě tímto směrem.

Snažil jsem se zprostředkovat bezprostžední zážitek z četby zmíněného textu Pavla Zajíčka, nabídl jsem svou interpretaci a vybral jsem ukázky, které mě zaujaly. Ať už jsou to zmíněné leitmotivy nebo jen cáry slov …

Pohádla se špatným koncem i další knihy a nahrávky Pavla Zajíčka jsou v nabídce na Dřevěné cikádě