Zápis – Pondělí 30. července 2012

(Poznámky k Maritainovi) – jak věci často spolu v životě souvisejí, aniž je musíme klást do nějakých kauzalit, jen se nám prostě vynoří současně, a my je pouze uvidíme, přehlédneme, zapadnou nám do sebe, a my jsme jen rádi, že jsme se vlastně o to nijak zvlášť nepokoušeli, „nesnažili“, vybírám dávné věci z deníků, nepravidelně psaných, ale přece jen zachycujících často něco, k čemu bych se rád vrátil, případně průběžně rád vracel při nějaké důslednější práci, k něčemu, na co jsem vlastně už zapomněl: Jacques Maritain, velmi respektovaný filosof, hodně spojený s 2. vatikánským koncilem, „slavný konvertita“, také autor znamenitých knih („Integrální humanismus“, třeba zrovna pro mne, jedinečná kniha, která vyšla – jako ještě několik jiných – „na poslední chvíli“ – v těchto zemích v roce 1948…), jiné věci k tomu, hesla, definice, obnova tomismu, skutečné studium Summy Sv. Tomáše, filosofa Andělského, – ale když tak otvírám zrovna první ze svých deníků (21. 11. 1974 – 9. 2. 1975) , vidím, že hned prvními stranami začíná výpisky z dopisu Jiřího Kuběny Josefu Topolovi (z 21. 10. 1974)… J. K. psával opravdu dlouhé dopisy (a stejně dokázal mluvit v jednom zápřahu několik hodin bez přestávky), jistě se jich mnoho zachovalo a já sám jich mám hezkou řádku, ale toto je dopis – J. K. se jistě nebude zlobit, když zde budu citovat, i když dopis je vlastně majetkem Josefa T. (dostal-li jej?) – mohu tedy citovat? … ale vždyť jsem dopis dostal k přečtení od „autora“ jakožto jeho „dílo“, vůči kterému jedinému se přece musím zodpovídat… nicméně – dva velkorysí lidé, snad mne nebudou stíhat žalobami – toto je tedy dopis o – Kráse, Poezii, Umění, Pravdě, ale i – „homosexualitě“, je to znamenitý dopis, nepochybně už někde ve spisech obou pánů publikovaný, snad se tedy nedopustím indiskrece několika citacemi, – to psaní z 21. října 1974 básníka Jiřího Kuběny básníku Josefu Topolovi uvozuje věta: „Čtu strašné slovo u Mauriaca (v jeho posledním Interview, nedlouho před smrtí, v r. 1970) o André Gidovi: ‚Homosexualita není důvod. To potom může každý hrbáč křičet: Hrbáči celého světa spojte se!‘“ … Pravda to je potud, že Nic, to je žádné Vtělení Slova, nemá smysl jako sekta. – Jako pouhá částečnost. Ale způsob, jakým se to říká, prozrazuje celou infernální sprostotu a krutost tohoto najednou nekřesťansky bezohledného a nestoudného křesťana (podobný je Claudel): Já jsem Vyvolený (jaký kalvinismus! jaké tady sektářství!): co mi po „hrbatých“? – což já jsem strážný bratra svého?! Je neuvěřitelné, jak tento bystrozraký Duch – nebo spíš je zcela logické, jak tento „křesťan“ ťal vedle. I kdyby šlo o „hrbáče“ – smí to vůbec takhle říct? Nepřišel Kristus léčit nemocné, a ne zdravé?! … Vidím tady znova onu často osvědčovanou sprostotu a plebejskost tzv. a vlastně skutečných křesťanů, náramně si jistých svým nebem, svým vyvolením, svou pravověrností, kteří si pro nějaké to hrbáčství či homosexualitu atd., což je jim totéž, nebudou přece komplikovat Kristovu Zvěst. To tedy je také jeden Duch Skončené, Končící Evropy – a já ho miloval! – Myslím, že každý opravdový křesťan musí být hluboce znepokojován právě každou „výjimkou“, protože koneckonců život je vždycky individualita, vždycky výjimka. … Pan Šafařík k tomu onehdá dobře řekl: Jednu Oběť člověk nesmí nikdy učinit – tj. Obětovat se duchovně. … Jenže znova ten Maritain: samozřejmě nekladu rovnítko mezi hrbáče a homosexuály. Homosexualita vůbec je falešný problém – je to zcela pomýlené „vědecké“ a dnes už i pseudovědecké (což by Církev Svatá konečně měla vzít na vědomí při svém Respektu Vědy) interpretování něčeho daleko jiného. … Nenadlehčila (Církev Petrova) Můj Kříž – a šla kolem a viděla a mohla – a směla! A smí! Pavel Šestý Smí, Může a Musí, Měl By! Co takhle kdyby katolická přece církev, která bere na milost každého černocha, cigána, negra někde z Konga, každé dítě z Biafry – se pokatoličtila – co kdyby ve své odporné a uplvané Lásce, ve své japonské „Charitas“ na jedné a své vědecky zdůvodněné, vzájemné ukojení hodným rozplozovatelům přece skýtající lástičce – přijala na Milost také Erós, který jde Ukřižovaný kolem? To by ale musela vidět Krista! Ach, zhrozí se Jeho Náruči! Jaký KŘÍŽ! A ten HRB je celý SVĚT – je to Zeměkoule a já (a ten chudák André Gide!) jsem proti své vůli – Atlasem! Všechno na nás záleží, ať chceme, nebo N(e). …“ – slovo, které hodno vážit, jsem rád, že jsem je právě teď vylovil, k Maritainovi ovšem se ještě vrátím – 15:53

teď zde ještě připíšu to, čím jsem původně začal – hned v úvodu tohoto dopisu se mluví o Maritainově „universitním zkoumání“, o jeho angažmá na nejrůznějších universitách a jeho „vědeckém“ působení tamtéž (vztahuje se ke stati Jacques Maritain – filozof umění, in: Perspektivy 8 – srpen 1996) – řekl bych toto:
když člověk příliš „zkoumá“, může se mu stát, že přestane vidět, já osobně těm universitním zkoumáním moc nevěřím, nedějí se na té pravé půdě, dějí se na půdě vyprahlé, vysušené, napuštěné zbytečnými penězi, které mají přinést život, ale přinášejí smrt, asi přeháním, nebo to tak aspoň vypadá, ale „kapacity“ (ve smyslu morálních autorit a vůbec lidí, kteří mají „všech pět pohromadě“) – těch zrovna třeba brněnských profesorů filosofie, kteří se na veřejnosti neproslavili ani tak svou „láskou k moudrosti“ (a její nějakou osobní interpretací či k čemu ten „obor“ vlastně slouží), jako spíš nechutnými soudy kolem ještě nechutnějších „ďábelských“ e-mailů, toto je ta akademická „půda“, velmi jedovatá a záhubná, přátelé, – ovšem nepadá ovoce mimo tuto duchovní gravitaci – 16:20

teď ještě dosadit některou z charakteristik „skutečného křesťanstva“ (pro Lenku Procházkovou např.), třeba z pera svatého Cypriána (autora traktátu „O divadlech“ např., učitele církve), jak ji mám zrovna před sebou:
„Láska křesťanů k sobě vespolek budiž podobná oné lásce holubičí, a tichost a krotkost jejich s onou beránků a oveček stejnostejná. Což by tu činila v hrudi křesťanské divokost vlčí? Vzteklost psí? Jedovatost hadí? Krvežíznivost dravčí?“ –
tak nějak – 21:08

30. 7. 2012, Zlín – Cigánov

na přídeští deníku, z kterého jsem přepisoval, je dopsáno „6. 8. 2006“: „Nepostaví-li dům Pán, / nadarmo se pachtí, kdo jej budují. / Neochrání-li město Pán, / nadarmo hlídá strážný. / Nadarmo vstáváte před úsvitem / a vysedáváte dlouho do noci, / kdo jíte chléb s námahou vydobytý, / vždyť Pán svým miláčkům naděluje, / i když oni spí.“ (Žl. 126, 1-2)