Zápis – Středa 1. srpna 2012

Milan Kohout je opravdu příjemný a sympatický člověk, poznal jsem ho osobně na vernisáži ve Švandově kavárně, v brněnské Alfě, kde se částečně zúčastnil brněnského uvedení dvou posledních knížek Milana Kozelky, nebylo moc času na hovor, a předpokládám, že M. K. ani netuší, že sem tam – pokud možno „žertovně“ – se o něm zmíním právě v tomto blogu, pohazuje totiž tak neobvykle slovem „náboženství“, že jsem si toho nemohl nevšimnout, a jeho běhání po světě je taky výjimečné, tu leží mezi návštěvníky na Čínské zdi, tu zase zalézá za sakrální sousoší u olomouckého chrámu, onde zase oprátky (amerických, a nejen amerických bankovních „dluhů“) sobě i jiným na krk věší, je to prostě obdivuhodná aktivita, navíc učí na jedné z bostonských universit, kterých je sice přes 100, ale přece jenom… o „českém undergroundu“, a taky několik svých – mně osobně se velmi líbily – textů mi dovolil publikovat před časem v novinách Uši a Vítr, což zprostředkoval Milan Kozelka, ale – musím se přiznat, že to zacházení se slovem „náboženství“ je pro mě trochu záhadou, proč se tak čertí? zfackoval ho coby dítě nějaký farář? nekoledoval si? ale dobrá, přejdu k věci, otvírám z Facebooku poslední „status“ M. K. (včerejší, ten mě k psaní vlastně ponoukl), v němž nám, „přátelům“, sděluje „s pozdravem“ – ať prý „jdou do prdele všechna náboženství“, střih, – stala se mi někdy na podzim zvláštní věc, byl jsem pozván jedním mladým historikem, abych v programu protitotalitního festivalu „Moje XX. století“ při přednášce či besedě s žáky a studenty místních škol zastoupil osobu nezastupitelnou, pana Zdeňka Křivku (* 20. 2. 1927 † 27. 3. 2012), politického vězně z 50. let, nesmírně odvážného člověka, jehož příběhy, které jsem při předchozí besedě v Domě pánů z Kunštátu vyslechl, braly dech otevřeností, rozhodností a hlubokým přesvědčením pro dobro a spravedlnost, ať už je člověku – třeba když tráví noci v dvacetistupňovém mrazu nahý na betonové podlaze v některé z věznic v Podkrušnohoří – prostě jakkoli, zkrátka tuto osobnost jsem měl zastoupit při besedě s mladými lidmi (teď se zpětně dívám na webové stránky festivalu a vidím, že tam nikde nejsem uveden, ani mezi „pamětníky“, ani mezi „hosty“, ani mezi „účinkujícími“, což mě uklidnilo, pokládám to za správné, nikdy jsem ostatně nikam „nepatřil“), a při té besedě, v druhé její části (když v první jsem mluvil a mluvil, přecházel od tématu k tématu, od minula k současnosti a naopak), byl pak film o komunisty zavřených a stíhaných kněžích, církevních hodnostářích i prostých farářích (P. Josef Toufar a Čihošť!), ThDr. Otto Mádr tam vyprávěl o tehdejších časech a řada dalších, drsných, ale současně usměvavých tváří, – po filmu pak se upřela pozornost na mne jako na toho, kdo by k tomu měl ještě něco (za sebe?) dodat, musel jsem říct, že k tomu nemám co dodat, že to jsou příběhy tak jasné a srozumitelné, že si z nich může udělat závěr každý, jaký chce, jsou to obecně věci výsostně osobní, věci osobního rozhodnutí a individuální svobody, skutečného přesvědčení, nemohu „obecně“ mluvit za někoho jiného, jenom sám za sebe, a to ve vší skromnosti ve srovnání s takovýmito lidmi, – ptá se mě tedy jeden ze studentů na „víru“, co o ní soudím, co to vlastně víra je, co ty lidi takto drželo, jako silou? odpověděl jsem slovy, která mi zrovna vytanula v hlavě, slovy z 11. kapitoly Listu Židům, v překladu Sýkora-Col: „Víra (pak) je nadějných věcí podstata, důvod (ten) neviditelných“, přesnější by nejspíš byl ovšem překlad takovýto: „Víra je hypostasis těch věcí, ve které doufáme; je důkazem těch věcí, které nevidíme“ – ještě několik slov závěrem k tomu – a nejistě, jako nepochybně všichni z těchto mladých lidí odcházím s pocitem, že snad aspoň jsem je v ničem nezmátl, jen sdílel své vlastní nejistoty, a současně nutnost neuhýbat od činu a pokorné služby, mimo vnější užitkovost a prázdné hmotařství, – „náboženství“! co to je „náboženství“? krásné slovo, vzpomínám na dávné chvíle v prázdninovém sále hospody U Pišků v Horní Lomné, na veliké dřevěné loutky, Škrhola, pan Král, a taky Mnich: „Co zde činíš, zbožný mnichu?“ – „Já zde činím náboženství!“ – co to byli za lidé, kteří to divadlo v odpoledních představeních hráli a formulovali nádherné, bizarní, „historické“ věty jako třeba „Hodin moc-li?“ – „náboženství“, co zbyde, když není „náboženství“, Graham Greene končí jednu svou krátkou přednášku z roku 1949 („Křesťan a svět“) takto:
„Před několika měsíci jsem měl ještě příležitost účastnit se v půl šesté ráno mše v malém františkánském kostelíku v Itálii, kterou sloužil Otec Pio. Když se mu shrnul rukáv, spatřil jsem strašlivě černé rány stigmat, jimiž je čtvrt století poznamenán na rukou, na nohou a na boku. A v šeru té velmi časné hodiny jsem si vzpomněl na jiný obraz, jehož svědkem jsem byl před lety. Bylo to o velikonočním týdnu roku 1938, na sklonku pronásledování křesťanů v Mexiku; ocitl jsem se tehdy v Chiapas, ve městě Las Casas, které se jmenuje po velkém misionáři Indiánů. Žádný kněz neměl právo vstoupit do kostela, mše se sloužily tajně v soukromých domech. Ale na Velký pátek přišli z hor Indiáni – malé postavy, shrbené od přetěžkých břemen – a proudili v zástupech do kostela. Deset let už nebyli na mši, španělsky sotva rozuměli a o znalosti latiny nemohlo být ovšem ani řeči. Snažili se opakovat mešní obřad ve svých tajemných nářečích, která se liší od vesnice k vesnici.
Je jasné, že v dnešní době už je zcela zastaralá myšlenka boje křesťanů se světem. Nemusíme se již strachovat před světem, neboť strach mizí, jakmile se nepřítel odhalí. (Toho dne, kdy Hitler sáhl po zbrani, jsme si s ulehčením oddechli a už jsme jeho rozhlasové projevy neposlouchali.) Také dnes je třeba, abychom se opět přimkli k svému náboženství, a ti, kteří jsou jako já, ubozí, nedokonalí katolíci, a bývají často v pokušení podlehnout, pociťují z dnešního dění ustavičnou výzvu k věrnosti. …
V okamžiku, kdy je válka otevřeně vyhlášena, napětí mezi křesťany a světem končí. Přežije-li dějepisectví, pak tato epocha bude nepochybně označena za počátek druhé ‚doby tmy‘ a ona přechodná doba od svatého Augustina k svatému Bernardovi se bude spíše zdát epochou světla. Co jednou zůstane z ‚doby osvícené‘, z její vyhlášené vědy a filosofie, kromě bezvadné, ochromující prózy?
Ne, v ‚dobách tmy‘ nemáme proč bát se o své náboženství. Našich nepřátel je víc než nás, avšak více je našich mrtvých, jimž církev náleží ještě více než nám. Naše mrtvé nemohou zabít ani svést, a dokonce i jejich mrtví jsou teď na naší straně. …“ (Přednáška v kryptě kostela sv. Odily v Paříži, 15. května 1949) –
mám rád slovo Grahama Greena, rád čtu jeho knihy, rád čtu jeho „texty dodatečné“ (u nás, obávám se, málo publikované), v nichž nacházím takovéto věty: „Kdybych měl svědomí opatřené tak jemnými strunami jako F. Mauriac v eseji Bůh a mamon, nemohl bych napsat ani řádku.“ (z dopisu Elizabeth Bowenové, 1948) – „Víra je temná, víra nás činí vnímavými vůči přítomnosti mystéria, paradoxu. Víra je jako světelný paprsek majáku: svítí přerušovaně a na velmi omezeném poli osvětluje pouze úseky krajiny, která nemá hranic.“ – nebo: „Křesťan sídlí v hraničním pásmu mezi dobrem a zlem, a to je kraj loupežníků. V onom šťastném městě v srdci pokojné země (zde příměr jedné severské země oproti Římu a Jihu vůbec – pozn. jef) daleko za bitevní linií nenajdeme ďábla, ale ani Boha. Víme, že Bůh prodlévá u svých vojáků uprostřed bitvy.“ (Přednáška „Paradox křesťanství“, 1950) –
a na závěr vzklenutým obloukem? – „V Itálii spočívá síla církve v tom, že dokáže vytvořit takové protiklady. Ať člověk klečel v časných jitřních hodinách mezi tuctem žen v malém františkánském klášteře, ať ho postrkovaly jásající zástupy do chrámu sv. Petra, pokaždé ho napadla stejná myšlenka: otázka přece nezní: „Jak může toto Něco existovat?“, nýbrž „Jak může být vůbec někdy toto Něco poraženo?“ – 15:17
1. 8. 2012, Zlín – Cigánov