Pátek 5. srpna 2016

barvitý sen: letím boeingem na jakousi banální pracovní cestu, zastupuju nějakou šéfovou, která zase „odtamtud“ cestuje taxíkem, pak náhle střih a vracím se jakýmsi říčním kanálem z Rouenu či Marseille, to mi nějak splývá, dokonale pohyblivá loď suverénně vybírá zákruty řeky a jede velmi rychle, sedím v jakémsi kupé s několika trampy v maskáčích, je tam taky nějaká velmi distingovaná paní, které říkám: „už myslím brzy bude Brno, že?“ říká, „ano, Brno“ a vjíždíme právě do jednoho z brněnských předměstí, pořád v tom říčním kanále, loď se řítí jakoby odkudsi od Cejlu k Hlavnímu nádraží, rychle míjí poštovní budovu a zastavuje někde v místech Nových Sadů, vystupuju a jdu do míst jakoby Malé Ameriky, v jednom stánku sedí Křižák a s kýmsi telefonuje, „no já tentokrát nemůžu přijet (na nějaký festival, jak tomu rozumím), musím hlídat mámu, žena jde na oslavu k biskupovi, Béďovi, má devětadevadesát a všem říká Béďa,“ praví Křižák a zběžně se zdravíme, jdu do zadního traktu jeho stánku, kde má na stole jakousi velikou jízdenku krémové barvy, zakoupenou u „Air d’Italia“, někam do Západní Evropy, kam má v nejbližších dnech odejet, dívám se taky po jiných věcech, které má v tom svém „stanovém zázemí“ a pomalu odcházím jakýmsi průchodem, který připomíná přístupový tunel pro cirkusové tygry, Křižák za mnou volá, „ty seš eště tady?“ ano, přiznávám a jdu dál, slyším: „tři hodiny a třicet čtyři minuty“, jeden z chlapíků, s kterými ležím na pokoji, vesměs úctyhodných starců, má už několik dní zvláštní hračku – telefon, který mu ve dne v noci hlásí, kolik je právě hodin, často právě v noci, protože špatně spí a noc pomalu utíká, říkává omluvně: „to víte, když je člověku devadesát…“ –

Brno, jedno ze zařízení Fakultní nemocnice u Sv. Anny, 5. 8. 2016, 05:51

Kalendář akcí

M T W T F S S
 
 
 
 
1
 
2
 
3
 
4
 
5
 
6
 
7
 
8
 
9
 
10
 
11
 
12
 
13
 
14
 
15
 
16
 
17
 
18
 
19
 
20
 
21
 
22
 
23
 
24
 
25
 
26
 
27
 
28
 
29
 
30
 
31
 

Nejbližší akce