Blogy

„Nestojí to za to komentovat.“ (Karel Schwarzenberg)

Soudružka Marta Semelová (53) je česká politička a od roku 2010 poslankyní Sněmovny parlamentu České republiky za Komunistickou stranu, dále jen Rudá Kráva. Rudá Kráva je rozvedená úča v menopauze. Diagnóza: píča. Na povrch prosakují slova jako skorbut, lepkavá, smrdí, sračka, žvýkačka a evangelium:

„Nic není z zevnitřku vcházejícího do člověka, což by jej poškvrniti mohlo; ale to, což pochází z něho, toť jest, což poškvrňuje člověka.“ (Marek 7,15)

Ústava České republiky zaručuje svobodu projevu, navíc je Rudá Kráva chráněna imunitou, a tak nám k blížícímu se výročí Vítězního února oznámila v televizní šou Hyde park, že justiční vraždu Milady Horákové je třeba vnímat tehdejším pohledem, tehdejší situací. „Je třeba zohlednit historickou souvislost.“

Docent Ateriéru intemedia Fakulty výtvarné výchovy Vysokého učení technického Brno Herr Václav Stratil se v noční televizní šou národu oznámil, že má rád Adolfa Hitlera. Rudá Kráva pro změnu uctívá Klému Gottwalda a s žáčky nosí šeříky padlým rudoarmějcům … translace, transgrese, transcendentalita, život na růžovo, sado-maso na živo. S námi to zvládnete! Nápady neznají hranice … Mona Marta

days like this, takový jeden den, rozčísl jsem si hlavu při pádu se schodů, slabost si nechtěl připustit, drsný beton, jakási ostrá železná součástka, sedm stehů, začerstva, tajemné fungování těla, kontinuální duševní vědomí, všechno mě nutí ke spánku, ale spánek je klamný, spánek je zrádný, ne nadarmo píší moudří „spánek je něco velmi tajemného; člověk, který představuje svobodnou osobnost, sám se ovládá a řídí, odpoutává se ve spánku, vydává se ze svých rukou, svěřuje se silám své bytosti, kterou nestvořil a nepřehlédne; spánek je aktem důvěry ve vnitřní správnost, jistotu a dobrotu lidského světa, aktem bezstarostnosti a srozumění s nepředvídaným“ (Karl Rahner), ale jak, když právě tomu důvěřovat je tak těžké?

pozvánka na výstavu s krásným názvem „mizzina“, čtu „mi zima“, taky mi zima, často, ani ne tělesně jako duševně, vzdorování vysilující, co zbývá člověku, než se v tomto usilování skutečně „vysílit“? máme však více sil, než si myslíme, vždycky více sil, stará sms – z roku 2009!

ráno, ba spíše už dopoledne, velmi dlouhý sen: nejprve o koníkovi, kterého jsem našel ležet v poli, někde jakoby u Vysočan, hned kousek od příkopu, chybělo mu levé přední kopyto, i s prvním článkem nohy, měl jsem jasnou představu, že chybějící část nohy bude někde poblíž a jal jsem se ji hledat (ještě s nějakým pomocníkem, kterého však nemohu blíže indentifikovat), jdeme přímo k odvodní struze v příkopu a nacházíme zamřížovaný poklop, kterým voda z příkopu při deštích odtéká, „pomocník“ se spouští pod poklop a hledá kopyto, po chvíli je pod bahnem nakonec nachází, jdeme nazpět ke koníkovi a cestou se domlouváme i s nějakým místním hospodářem, pokládaným za „koňáka“, že našeho koníka zase přivede do kondice, ale na operaci nohy si prý netroufá, rozhodneme se tedy koníka odvézt k operaci do nemocnice, střih, operace dopadne dobře, protože už vidím koníka se zavázanou přední nohou, a pak ještě jednoho, zdravého, spolu s ním, toho nemocného ukládáme na valník a odvážíme na „naše“ hospodářství, které se nám jakousi shodou úmrtí blízkých lidí uvolnilo, koník po chvíli již může chodit, ba běhat, a přidává se ke druhému, zdravému, jednoho si osedlám já, druhého „pomocník“, střih, nacházím

probírám se starými bločky, vyhledávám zapomenuté poznámky, shrnuji, odškrtávám vyřízené, nevyřízené sumarizuju… nacházím nádherný citát z Čepovy Polní trávy: „,Hudba je největší dar, který ponechal Bůh člověku, když ho vyhnal z ráje,‘ říkal chlapci starý rechtor Matocha, ,bez něho bychom neunesli tíhu a smutek svého vyhnanství. Nespouštěj se jí nikdy. I kdybys byl tím nejchudším a nejbídnějším člověkem na světě, nezahyneš, dokud ti bude ona znít v srdci.‘“ – kde jsou všichni ti „rechtoři“, kteří bývali v dobách boje o jazyk, o národní existenci? co zbylo z lásky k vlasti, národnímu společenství? co zbylo z tradičního života „otců“? kdo za ně postaví svůj hlas? nevím, jen ironie a mystifikace, snad v lepším případě sarkasmus, jakási ochablost ducha v soustředění na „míru nezaměstnanosti“, zdražování potravin, prolamování limitů (čeho ještě?), nemiluju ironie, moje téma již drahnou dobu, mám i řadu citátů, které tuto mou nechuť dokumentují, zde třeba André Suarez: „Člověk hodnot a nejpřesnějších náhod (řeč je zde původně o Napoleonovi) neodsuzuje ničeho tak důrazně jako člověka ironie: ironie ruší každou hodnotu a zvrací náhody. … Ironie je falešnou mincí v usuzování.

Ve dnech 11. a 12. ledna proběhl v Boro klubu na Křenové festival přátel věnovaný mrtvému androšovi Pavlu Homéru Ambrožovi. Ulice Křenová nepatří zrovna do výkladní skříně moderního dynamicky se vyvíjejícího Brna a nenápadný vchod do sklepení šedivého činžáku v bezprostředním sousedství oploceného rumiště dává tušit, že Boro je tajné místo. Návštěvník se musí opřít do těžkých dveří, aby vstoupil do zcela zakouřeného baru. Z oblaků nikotinu se vynořují známé tváře.

„Každé slovo je autobiografické, a zárověň každé slovo je fikce.“ poznamenal William S. Burroughs. Hned za dveřmi se na hospodském stole rozprostraňuje distro Dřevěné cikády. Vousatý pán s cigaretou a stále poloprázdnou sklenicí poličského piva rozhazuje rukama – láká potencionální zákazníky.

V tování hale ponechané působení okolí po zdi se plazí rozvody a černý bez. Světlo sem proniká děravým stropem. Je pondělní ráno, kolem ticho utlumeného provozu. Všude se válí torza nábytku, rozlámané židle, vyvrhnuté polstrování, části něčeho, co snad sloužilo svému účelu … Kdeže loňské sněhy jsou …

Ještě maličkost. Tuhle informaci nemáte ode mne.

Samozřejmě že ne … získal jsem ji sám díky své neúnavné píli.

Posadil jsem se k pracovnímu stolu. Židli chybí sedátko, takže to není zrovna pohodlné sezení. Desku pokrývá směs mastného balastu z omítky a sazí. Na stole leží brožované vydání knihy jejíž autor ani název nic neříkájí.

Na rohu stál vypálený dům. Ohořelé balkóny trčely do ulice jako mrtvé pahýly. Cihly byly zčernalé. Okna i dveře shořely a zůstaly po nich prázdné otvory, dívající se netečně do ulice … Ulice byla plná odpadků.

anketa v „Parlamentních listech“: jen 14% lidí je pro další integraci v EU, 61% žádá „v žádném případě nepřijímat euro“ a „pravomoci EU oslabit“, 25% občanů je pro „úplné vystoupení z EU“, je to varovné a tristní, jen potvrzuje účinnost proruských angažmá na mnoha místech, myšlení zničené normalizací, kdy většina „národa“ selhala, nyní jen malé procento lidí je schopno uvažovat s nadhledem, se znalostí historie, v intencích tisícileté evropské civilizace, kultury, zcela zřejmé odsekávání již tak dost nepevné větve, na níž tato „republika“ ještě jakž takž suverénně (eh, ty obavy o „ státní suverenitu“ v EU, jak jsou falešné a pokrytecké!) sedí, – jak jsem psal včera: stádní, nemyslivé tupanství v "národě" vítězí, buranismus se stává normou (a výchovně vane rovnou od Hradu pražského), užitek, peníze a touha po moci, mocičce v tomto morálním chlívě vítězí, tleská se nejodpornějšímu průměru, vulgaritě a „starým předsudkům“, které nás postupně budou stát (evropskou!) svobodu, o níž snad v roce 1989 ještě bylo nějaké ponětí, nemohu se ubránit tomu slovu: alegorii „vychcanosti“ by měla mít ve znaku tato země, ne, s tímto nechci mít nic společného, co tedy?

málo se toho děje, pomáhám si knihami, ty nezklamou, pakliže správně padneme na tu dlouho odkládanou, několikrát chabě rozečtenou, kdy v pravou chvíli právě ji v chladivé noci, která se krade za okny – zatímco my v péřovém spočinutí, v důvěrně nažloutlém světle lampy se schoulíme do sebe – kdy tedy právě ji do rukou uchopíme (Verner von Heidenstam, Pout sv.

Umění musí být krásné.

„Chci, aby umřel, kdo přestane cítit.“ požadoval André Breton.

Neumím pracovat s krásou jako měřítkem. Pod pojmem krásy si představím obraz ženy. Smrt je měřítkem života!

Se slovy, „Odpusť jim. Nevědí, co činí.“ umítal Kristus na kříži.

Střih.