Z pěny dní – Neděle 5. ledna 2014

málo se toho děje, pomáhám si knihami, ty nezklamou, pakliže správně padneme na tu dlouho odkládanou, několikrát chabě rozečtenou, kdy v pravou chvíli právě ji v chladivé noci, která se krade za okny – zatímco my v péřovém spočinutí, v důvěrně nažloutlém světle lampy se schoulíme do sebe – kdy tedy právě ji do rukou uchopíme (Verner von Heidenstam, Pout sv. Brigity) a čteme starodávná slova, slova sněžných plání i zvláštní přísnosti římského domu na Campo de Fiore, od starošvédských končin, kde „domy stojí na kůlech až do vody, zvětrávajíce a podivně omalovány, kde jest tak ticho na trzích a ulicích zarostlých travou, kde každá studna jest zastiňována ořechem a kde umělci a učenci se toulají mezi starodávným lidem…“, poutnickou cestou „na horských stezkách, jež spadaly k severoitalské rovině“, kde „zavládla již tlačenice bosáků a zpívajících žen… divocí lupiči-rytíři, které zachvátila hrůza před vlastní hodinou smrti, putovali v zarostlých vousech mezi snivými přáteli Božími, a z otevřených modlitebních knížek předčítali polohlasně kající modlitby…“ – až ke slovům, pronášeným světicí k potulnému loutnistovi, který s písněmi vylévá své zkrvavené srdce, ušlé světem: „Mluvíš jako kacíř, ale slyšela jsem zbožné muže mluvit hůře. Lucifer byl nejkrásnější z andělů, ale ještě krásnější byl Bůh. Byl podoben osamělé květině na palouku, kterou je vidět zdaleka a ze všech stran, právě proto, že je osamělá. To mu záviděl odvážlivec, který sám chtěl být jediným, a proto byl svržen do říše mrtvých. Při pádu zemskou hmotou zanechal tu svoji krásu jako zapomenutý plášť. Často pociťuji lítost nad jeho osudem, ale neklidně se mi spí na jeho plášti.“ – a tak se opět dostáváme k potřebnosti umění, krásy, k jejich rizikům i vábnostem, k tématu, jehož vyostřenost na tomto světě nepomíjí, vždy zůstáváme v chvějivé nejistotě, kdy jemné mrazení probíhá šíjí, nevysvětlitelné, rozumově nezpracovatelné, přesto vzácné, jedinečné, toužebné, – správně píše Oscar Wilde, že „malý život netkví v neschopnosti rozumět umění; rozmilí lidé, jako rybáři, pastýři, oráči, sedláci a podobní nevědí nic o umění, a přece jsou pravou solí země; malým je ten, kdo udržuje a podporuje těžké, protivné, slepé, mechanické síly společnosti a kdo nepozná hybné síly, když se s nimi potká v nějakém člověku nebo v nějakém hnutí“ – „malý život“, toho je potřeba se bát, protože žádný život nemůže být malý, žádný není malicherný, každý je mocný ve svém majestátu proto konturám smrti, o níž nevíme nic, vše ostatní jsou klamstva, dočasná a jen krátkonoze omamná, ano, jistě, žijeme dnes, musím pročítat „odbornické“ úvahy o kvalifikaci politiků, které přece potřebujeme jako politiky, nikoli jako omezené počtáře, kupčíky s miliardami, jejichž tíhu a skrytá utrpení nejsou schopni ani jen poněkud nahlédnout, tyto často jakoby z těžké opice formulované rozumy člověk musí registrovat, aby si uchoval živý pocit přináležitosti ke společenství, bez kterého nelze, protože – jak heroický Boris Pasternak v Živagovi vyznává – „dospělý muž má povinnost zatnout zuby a sdílet osud své rodné země“, ale není tak zle, je stále a stále dobře, když srovnáme své postavení s realitami jinými, co jich svět skýtá, každé naříkání je rouháním, byť sebevíce mi ta parta „odborníků“ může připomínat obludárium starého režimu, je to daná realita a já přece jen se nemohu ubránit jistému pocitu bujarosti ve víře, že jim ti dnešní čtyřicátníci (bohužel, kdovíjak vychovaní) brzy zakroutí krkem, jen po vyváženosti, po nadhledu, který se povznese nad žabí perspektivu počtů, se s nadějemi rozhlížím, přec jen ta bujarost mě nakonec neopouští, stmívá se, ale byl dnes pěkný den, před polednem osm stupňů nad nulou, stále je k čemu se obrátit s nadějí, včera večer místní chasníci vystříleli poslední dělbuchy, na psí štěkot netečných majitelů těchto stvoření jsem si už hodně zvykl, čeká mě nějaký ten den v nemocnici, co napřemýšlím? ani vlas člověku nevypadne, ani pírko tomu nejposlednějšímu vrabci neunikne tomu, jenž „všecky věci v míře a počtu, a ve váze spořádal“ (Sap. 11, 21) – a jak doplňuje můj velký inspirátor J. F. (Stará Říše, Morava), „míra pro agrárníky, počet pro banky a obchodníky ve velkém, váha pro řezníky, krupaře, hokyně a prodavače v drobném vůbec, čímž program Stvoření vyčerpán“, toto bylo psaní o naději, ale jak se tato obejde bez víry a lásky? nic více netřeba, to jediné je jisté –
Cigánov, 2. neděle po Narození Páně, 16:15